Vodovrah

Nejenom k odpolední kávě jedna nejistá povídka. Když ji náhodou dočtete, zjistíte, proč se jmenuje tak, jak se jmenuje. 

Podle všeobecného mínění počasí na koupání toho dne nebylo. Jenomže co je mi do názoru blonďaté televizní rosničky, já se nepotřebuju slunit do křupavého špekáčku, chladit se ve vodě o teplotě pitelné kávy a udržovat se v náladě podměrečným pivem z kelímku. Je konec září, dvacet stupňů s odřenýma ušima, proto voda v lomu po studené noci teplou lázeň rozhodně neslibovala.

Byl jsem si téměř jistý, že na molu lomu budu sám, že si ty skromné dvě stovky metrů poctivě odplavu. A taky odskáču… Mám ten let rád. Ten žuch, ten pocit z ponoru, to šťastné vynoření, ten, ten… jenomže: Na malém molu někdo byl, stál tam pán.

Nic proti nikomu, je to veřejné místo, ale jak už jsem řekl, vzhledem k počasí mě to překvapilo. Nuž co, zřejmě nejsem jediný blázínek v okolí, a jsem z toho zklamaný.

I tak jako obvykle pozdravím, dobrým zvykem je tady prohodit i pár přátelských slov, nadstandardem strávit víc času kecáním než plaváním.

Zamyslím se, chci něco povědět, ale nějak se mi to nedaří. Vadí mi v tom on! Něco na něm! Prošedivělý, v obličeji vrásčitý starší pán s batohem na zádech, větrem ošlehaný čundrák z poslední předrevoluční doby jako vyšitý.

Stojí na kraji mola, nepřítomným pohledem sleduje vodní hladinu, nemaje se k odchodu, ani ke svlékání. Napadají mě dvě možnosti. Jako příznivec všeho nadpřirozeného se mi hned fantasmagoricky nabízí teleportace v čase, ta druhá, současná, je mi neznámá až podivná.

Z obav o osud svršků a obsahu mého batůžku se raději nesvlékám, ale troufnu si k němu přijít blíž. Dva příznivci hledání duše v nádherné přírodní scenérii vedle sebe. Mlčíme, vyčkáváme. Těžko říct, kdo na tom jak je, kdo ticho nakonec přeruší. Byl to on.

„Neměl bys tu být,“ ozve se bez ohlédnutí. Zpozorním, tykání přehlížím.           

„Anebo spíš vy, když asi nemáte v úmyslu si zaplavat,“ odpovídám po chvilce rozvahy.

„Tos uhod. Vydrž a brzy to tady bude celé tvoje.“

„Jak to myslíte? Klidně zůstaňte,“ projeví se ve mně slušnost.

„Ale nebudeš vyvádět, že ne? Já si jenom odskočím, nebo spíš seskočím, a… jednoduše už nevyplavu.“ Docela slušný obrat poklidné situace.

„Cože? Jak to? Proč? To přece nejde!“ vykřiknu zděšeně.

„ Tak hele, chlapečku, nepoučuj mě, jo? Prostě to tak bude a hotovo!“

„No jo, z vašeho pohledu snad, ale z mého? Mám volat záchranku hned, nebo až pak? Jo, a policejní potápěče, hlavně!“ Uchechtl se, ale přimhouřením očí mi dal chápavě najevo, že mému důkladnému přemýšlení rozumí.

„Zachovej zdravý rozum, synku. Proč komukoli kazit tak pěkný podzimní den. V batohu nějaké to kilo mám, s takovou zátěží s ní u dna nějaký čas vydržím. Fakt, bez obav,“ snaží se, ale nedaří se mu mě uklidnit. 

„No, to právě! Ale co na jaře, v létě? Věděl bych tam o vás. Vlastně, chtěl jsem říct, že je mou povinností vám v tom jakkoli zabránit!“

„Aha, jakkoli… No, tak asi takhle, chlapáku: Jsi dobrý člověk, a tím taky zůstaneš, když teď odejdeš a dáš mi deset minut. Pak se vrátíš, a jako by se nic nestalo. Tak co, rozumíme si?“

„Cože? K čemu mě to navádíte? To přece, to přece, no prostě nejde to! Je mou povinností…“

„Opakuješ se, uklidni se,“ utnul mě a pokračoval. „Právě toto místo je pro můj i tvůj odchod naprosto ideální. Jednak tu široko daleko nejsou žádné kamery, a taky to tu mám moc rád.  Joj, co já se tady za mlada navyváděl! To bytelné molo toho dost pamatuje, chlapče…“ zasnil se. Raději jsem ho v rozjímání utnul.

„Budiž, ale to vás ještě neopravňuje k tomu…“ ale naběhlý právnický obrat mi byl k ničemu, přerušil mě pro změnu zase on.

„Máš snad něco proti tomu umřít na místě, na které mám hezké vzpomínky?“

Zaznělo to. To slovo umřít! Tak krutě živě to působilo!

„Jo, mám, to tedy mám! Nemusím u toho být! Přímo či nepřímo, to je už jedno!“ předběhl jsem ho s jeho nabízející se připomínkou, že odejít můžu.

A tak jsem se na jeho batoh vrhnul! Bezmyšlenkovitě, v afektu, prostě se to stalo. Samozřejmě, bylo to k ničemu. Měl ho dobře upnutý, ustál to. Ale až tak úplně marný pokus to nebyl. V batohu určitě nebylo jenom kamení, ale i cosi neznámého, měkkého. A taky jsem o něco na boku nechtěně zavadil, uviděl, poznal!

„Vy máte, vy máte,…“ koktal jsem, protože neznám rozdíl mezi koltem, pistolí, revolverem a bůh ví ještě čím malým ještě. „No prostě zbraň!“ vyštěkl jsem konečně. On zůstal klidný, nad věcí. Proč ne taky, vždyť ve výhodě byl on.

„Chlapče, pravda je taková, že smůla pro tebe, sranda skončila. Viděls co neměl, takové riziko si nemůžu dovolit. Víš, já chtěl ten batoh jenom zahodit. Spolu s kamením tam jsou špinavé prachy, které…“

„Ne, ne, mlčte, já nechci nic vědět, zapomeňte!“

„Pozdě chlapče, tak to gangsterů nechodí. Ve špatnou dobu na špatném místě, a navíc jsi mě neposlechl, to se neodpouští. Ledaže…“ zachmuřil se, já vyčkával. Kdyby mi tím svitlo aspoň promile naděje, byl bych vděčný.

„Ale ne, jenom taková prdel mě napadla,“ uchechtnul se a pokračoval. „Ale jo, to by mohlo zapůsobit, to bude překvápko, až vyloví… tebe!“ dokončil to zlo. Snad jsem špatně slyšel, zblednul jsem. Sundal si batoh, podával mi ho. Slyšel jsem dobře.

„Tak šup, nasaď si ho!“ rázně mi poručil.

Pochopil jsem, že louděním ho neobměkčím. Přál jsem si aspoň nějakou naději, dostal jsem ji. S batohem na zádech se dám na útěk, bude po mně střílet, ok, sklopím hlavu, třeba se trefí do kamení, zrál ve mně plán útěku, naděje číslo dvě.

„A do vody s ním!“ zazněl další nekompromisní rozkaz. Zbraní mi mířil přímo na hlavu. Kdybych měl čím, posral bych se. Útěk nepřipadal v úvahu. Batoh byl hodně těžký, nohy jak ze železa, odhodlání k úprku už nula.

Pokynul mi, abych se hnul. Jak rychle se ve vodě batohu ve zvládnu zbavit? V kolikati metrech hloubky? A kdyby, co pak? Vynořil bych se – a střelba. A chce ji vůbec? To by ho přece prozradilo! Kdepak, půjdu po schůdkách, tyče od mola se budu držet co to půjde nejhlouběji, nohama se zaháknu, zbavím se batohu. Pak doprava ke skalnatému břehu, kde opatrně vyplavu, tam se schovám, tam jedině mám šanci. Sice se na strmý břeh nevysápu, ale jako dočasný úkryt za kameny dobrý. A pak už jenom – děj se vůle boží. Jestli si mě všimne, bude po mně opravdu střílet, nebo za mnou do vody skočí?  

Scházím s batohem do vody, v hlavě se mi chaoticky míhají blesky myšlenek. Jedna z nich ostatní převýšila. Snad…

„A co poslední přání?“ vyhrknu na něj.

„Cože? A k čemu ti to bude?“ zeptal se posměšně.

„Dělá se to…mám na to právo…“ i hra o čas má smysl.

„Tak schválně, ať se pobavím,“ souhlasil.

Chci vědět, kolik je v batohu peněz!“ vybafl jsem na něj.

„Cože? Tak to tě trápí? Tak dobře, milión!“ odpoví bez rozmyslu.

„Nevěřím, chci si to spočítat!“

„Pěkný fór, ale věřit musíš, nezdržuj!“ pokračuje ve slovní přestřelce.

„Ne!“ a pokouším se o shození pravého popruhu. To se protivníkovi nelíbí. Namíří na mě pistoli. O vteřinku později předpaží i druhou ruku s ukazovákem pistolně naaranžovaným.

„Paf!“ a lehčí ruka se imitačně pohne povýstřelovým nárazem. Ještě, že to nepopletl…

Pak se hurónsky rozesměje. Proč? Nechápu, nevím, na čem jsem. K napjaté situaci mi to ani trochu nesedělo. Obrat číslo dvě.

„Vylez vodníku, vylez! Vždyť ta pistole je jenom atrapa. A taky pozor na batoh. Žádné kameny a peníze, ale vzorky dlaždiček v ochranném molitanu, prodávám je totiž.

Chvíli jsem to musel vydýchávat. Až jsem z toho pozapomněl z vody vylézat. Bylo to něco neuvěřitelného. Od těšení na plavání k batohu bůh ví čeho, od radosti k hranici smrti utopením.

A teď zas ne. Všechno je jinak, obráceně, naruby. Hloupá sranda, která se mi ani za mák nezamlouvala. A co kdybych v ní pokračoval? napadá mě. Snad ho tím aspoň trochu naštvu…

Sice méně, ale pořád se smál. Bylo poznat, jak si libuje v tom, jak mě dostal. Vylézám z vody, sundávám si batoh. Asi si myslel, že ho jen tak položím a odporoučím se. Omyl! Nerozmýšlím se ani chvilku. Popadnu ho a šup s ním do vody. Nečekal to, ten ale čučel! Výraz jeho tváře byl hodem oskarového vítězství. Jako bych snad mohl těch potřebných vteřin v čase vrátit, prosebně na mě ustrnul pohledem. Kdepak, gangstere, to neumím. Nesl to těžce, z ruky mu odpadla pistole. A pak - bez váhání skočil, skočil... a ne a ne se vynořit.

To jsem nečekal, teď zas dostal on mě. Uběhla minuta, pak ještě další dvě, marné čekání. Nevyplaval, nevysmíval se mi ze břehu, zanechal mě v rozpacích. Prohlížím si jeho pistoli. Byl já jsem to ale voják, nedovedu přesně určit, jestli by dokázala ublížit. Šup! a letí tam, kam patří, za tím potápníkem.

Dvě věci vím ale jistě. Že dnes se koupat nebudu, a co je v batohu, vím naprosto nejistě. Takže…Kousek odtud visí na plotě reklama na kurzy potápění. Času na absolvování mám tak akorát…