Veselé paničky cyklistické a jiní sosáci

Určitě je znáte. To jsou ty krasotinky, které se na pětikimetrovou jízdu zkrášlují dvě hodiny, co by na kolo bez křiklavého trikotu nešláply ani za milión, a když si už konečně na sedlo sednou, zjistí, že mají po sebou

nepřipraveno, podhuštěno. To pak tyto paničky alá umělý nehet, dlouhý kouř, shánějí dobráka, který by jim kolo napumpoval, protože ony na takové podružné věci přece nejsou. A to víte, že uspěji, a pak se také dějí věci. Nezaujatý pozorovatel by podotknul, že se jedná o exhibiční taneční předváděčku, která končí posledním fukem do duše, někdy s dovětkem: Tak zas někdy, brouku! No a když se tato spanilá krasavice rozjede, třeba i prudce, požitek kam vítr tam vlasy, se nekoná, protože pod přilbou ji nemůžou postřižinově vlát, ba ani piva si cestou nikde neulízne, trocha pěny jí na rtech svádivě neulpí, protože svou cool tekutinu má přece ve své oranžové cykloláhvi. Ano, přesně si to myslíte - tyhle vystajlované "drézové" paničky by se do trikotu a elasťáků převlíkly i kvůli dvěma kilometrům jízdy pustou krajinou. 

Když se tato osamocená duše projíždí sama, každý se za ní pozorně ohlídne, ale když se podle stejného vzoru vystajluje čtyřčlenná rodinka, člověk aby se k nim bál přiblížit. V žlutočerných dresech tito sosáci vypadají jak cyklistická reprezentace z Čmelákova, nebo snad prchající roj ze Sršňova? S taťkou Čmeldou, kterému trikot nestačí ani k zakrytí pupíku, obtěžkán drézovými reklamami tolik, že by člověk nevěřil, kolik všemožných sponzorů za ním stojí.

Řeknu vám, i já jsem letní cyklista, vlastním tři dresy, ale neoblékám si je už, protože jsem na nich nic prospěšného nenašel. Třebaže tyto umělotiny jak z PETek vyrobené na vybraných tělech dobře vypadají, já mám tu zkušenost, že se v nich rychle zpotím, studí mě z toho záda, a dres i já jsme svorně smrděli na sto honů. Takže pak hned já do koše, plastové tričko pod sprchu. Nebo naopak? I dohromady? Možná jsem ale dostal a vyhrál nekvalitní textiloviny, co já vím? Ať tak či onak, už raději neriskuji a jezdím v bavlněněných tričkách, která nejsou tak uplá, mírně a vesele si plandají. Samozřejmě, že se v nich taky zpotím, ale zároveň, (samozřejmě, že vlivem vysoké rychlosti,) se i suší, takže jako by snad ani nepáchly.

Tímto však nikoho nenabádám k ničemu, ať si každý jezdí v čem uzná za vhodné. Třeba v brnění nebo nahý, když to tak chce, když mu to vyhovuje. Jen bych chtěl připomenout, na co bychom neměli zapomínat: Že kolo je náš pomocník, dopravní prostředek, který slouží k přepravě z bodu A do bodu B, přičemž je úplně jedno z jakého důvodu. Jestli kvůli nákupu, cestě do školy, návštěvě, turistice lážo plážo, zvýšení fyzické kondice. Ustrojení na kolo by tak mělo účelu odpovídat, vypovídat o tom! Neměli bychom se nechat ovlivňovat ostatními, být otroky trendy stylu za každou cenu! Kolo nerovná se dres vždycky! Vysvětlím na příkladu vypjatého chování mojí tetičky:

V šedesáti dostala cyklistický trikot, a od té doby tápe, jak správně se má na kolo obléct. Tuhle, když se chystala jet půl kilometru do krámu nakoupit, nevěděla co na sebe. Jestli se oháknout po staru, nebo po novu. Po dvou hodinách usilovného přemýšlení to vyřešila tak, že nákupu vstříc se rozjela v běžné sukni a v oranžovožlutozeleném dresu. Tak mám z tohoto případu docela žhavou obavu, aby z každého cyklisty nevyrostla takováto rozpolcená nemehla.

Letošní léto mi přišlo, že se začalo blýskat na lepší časy, že jsem na podélberounkovských cyklostezkách nepotkával jenom striktně vymóděné paničky a panáky, kteří vypadali, jako kdyby si zrovna odskočili z pelotonu Tour de France, ale i milovníky cyklisty jiného, mého ražení - běžného oděvního nošení. Nemám na mysli žádný extrém, neusiluju o rozmach nóbl šatiček nebo kravaťáků v košilích, když zrovna nejedou na námluvy do blízké vesnice, ale to, abychom svou existenci a uvědomělost dávali najevo nenuceností, neuniformovaností, osobitostí, nenechávali se lehce zmást podbízivou konzumností. Nebo konzumní podbízivostí? Mnohdy tak nedůležitou, nepotřebnou!