V roce 2022 dojde ke spojení Pardubic a Hradce Králové

Počítá se i změnou názvu tak, aby neutrpěla ješitnost jednoho či druhého města. Primátor Pardubic nabízí kompromis a předkládá Hradubice. Čyři písmena od Hradce i od Pardubic. Po chvilce zamyšlení mu jeho protějšek oponuje.

„Takhle ne Karle, to bychom spolu golf už nikdy nehráli. My jsme Hradec Králové, ne jenom Hradec, to by se mým lidem vůbec nelíbilo. Což takhle Hradebice, ale oficiálně samozřejmě  Hradebice Králové.“

„Ze mě děláš vola, ne? Vy pět, respektive dvanáct písmen a my jenom čtyři? To máme za to, že je nás o pár tisícovek míň? Že jsme si i my konečně vybojovali první fotbalovou ligu, zatímco vy, Mechováci,  jste z ní v roce 2011 zase spadli?" rozčiluje se pardubický primátor.

 "No jo, ale vy se už tři roky za sebou bez Haška motáte v extraligové hokejové baráži. Kdepak, trvám na Hradubicích a vyhlašuji konec našich žabomyších válek!“ má v tom jasno primátor Hradce.

„Honzíku, tak ti nevím. Pochop, že v Hradubicích není poznat, jestli déčko patří nám nebo vám. To bych se u lidí naprosto zkompromitoval, když by v tom nebylo jasno.“

„Ale chápej přece, vy název začínáte a to je  přece prim jako hrom!“ jaří se pardubický primátor.

„Ale jenom proto, že Pardhrad je totální volovina, na tom se snad shodneme oba, ne?“

„Tak ti nevím Karle, nechtělo by to přece jenom referendum?“

„Honziku a nevyznělo by to jako návrat k demokracii? To víš, podáš jim prst a sežerou ti dva a to bys chtěl? Připomenout lidu rok 89 a 2011?“

Promiňte, vážení pánové, máte nedovřené dveře a jen  půl ucha jsem zaslechla o problému, nad kterým přemítáte. Třebaže jsem jenom pouhá žena z lidu, napadlo mě, a tím bych se nechtěla dotknout žádného z vás, třeba je to jenom zcela bezvýznamný záblesk mé nejskromnější mysli, tak tedy, můžu k tomu něco?“ koktá ze sebe sekretářka a věřte, že moc dobře ví, proč se tak nesměle a kajícně chová. I ona, tak jako ostatní státní úředníci žije na hranici životního minima a ztráta zaměstnání v teple a čistotě, byť v neustálé pohotovosti lichotek a dalších hvězdných komplimentů, je pro ni existenční záchranou. 

„Tak sem s tím, ženská, prozraďte nám, čímpakže nás zrovna vy pobavíte?“ Cha cha cha!

„Jak říkám, je to jen nápad obyčejné ženy, ale co takhle Hradbice?  Je to znělé, souměrné,  v psané formě, v logu nebo i ve znaku by bříška prostředních písmenek působila naprosto symetricky“.

Ticho. Překvapení. Úlek. Ustátí situace.

„Dobrá, takže jsme vás vyslechli a už zase můžete běžet k sobě. A hlavně za sebou pořádně zavřete dveře!“

„Ty Honziku, co s tím budeme dělat? Hradbice jsou naprosto geniální.“

„Ti Kájo nevim, a taky co uděláme s ní?“

„O ni se nestarej, Vendula bude v pohodě. Párkrát ji seřvu za špatný kafe a dám jí padáka. Ale rozhodně ne zlatýho!“ Ha ha ha!

„Přece nebude žít ona a hlavně my celý život s tím, že název vymyslela ona!“

„Tak tak! A právě proto musíme přijít na něco lepšího. To by v tom byl čert, abychom takovou póvl obyčejnou ženskou netrumfli!“

Po hodinové chvilce přichází Karel s nápadem, prý jako prase.

„Zpívá ještě Gott?“

„Ten? Pořád. A navíc - ten bude slyšet ještě dlouhá léta i z rakve.“

„A co Waldemar Matuška?“

„Walda? Ten už jenom z repráků v krematoriích.“

„Výborně. Zombiimrtvá kombinace není vůbec špatná. Takže: což takhle vzdát hold těmto našim dvěma zpěváckým velikánům? Lidi si zavzpomínají, nostalgii po lepších časech mají rádi, no nebylo by to skvělé, kdyby se naše společné město jmenovalo právě po nich?“

„No jestli tě napadá to co mě, tak mi z toho vychází jedině Gottwaldov!“