Usmívá se, jak měsíček na hnoji

Přesně tak, prostě a upřímně, jsem se vyjádřil o úsměvném výrazu desetiletého hošíka na fotce. Žádný problém, povíte si, zvláště, když jeho rodiče jsou našimi dlouholetými kamarády. Jenže – ze strany jeho matky potíže byly.

Tušíte správně – mám problém. Mírně řečeno, prý jsem prostořeký, hubatý. Vyřčeno natvrdo mou nejbližší osobou blízkou, jsem hulvát. Všimněte si opět stejného pohlaví.

Prý si nedávám pozor na hubu a k diplomacii mám asi tak daleko, jako fotbalová Žilina k získání prvního bodu v Poháru mistrů, dozvídám se od druhé osoby velmi blízké, a jistě vám neušlo, že sportovně založené. Pozor však, dochází k pohlavní změně – proto si také povšimněte alespoň náznaku nadhledu a vtipu.

Já však stále věřím, že zas tak špatný nejsem. Potřebuji tak vaše rozřešení a proto nyní přicházím se svou obhajobou.

Byli jsme na návštěvě u přátel. Jako první informaci pro nás měla hostitelku právě tu inkriminovanou a s nadšením se nám chlubila předmětem doličným, tedy fotografií.

„Podívejte, podívejte, co Tomášek přinesl ze školy. Fotili se tam a prý jestli fotky chci, mám poslat dvě stovky, jestli ne, mám je vrátit.“ dozvídáme se.

Stranou ponechejme logičnost tohoto vydřidušského podnikání, když už produkt existuje a výrobce si s ním v případě vrácení může akorát tak něco vytřít, více se zaměřme na následující větu.

„No není na té fotce úžasný?“  ptá se nás Tomáškova maminka.

Jana neměla ve zvyku dělat legraci a když už, tak až po třetí skleničce vína, přičemž po čtvrté se kácela, nyní však, stále ještě ve stavu naprosto střízlivém, jsem nadějně zapochyboval v to, že zázraky se přece jenom dějí.

Na té fotce totiž, malé i velké, asi šest jich dohromady bylo, ale hlavně na nich byl Tomášek stále stejně, se tlumil od ucha k uchu a to doslova. Představujete si to? Máte to? Že ano? Kdepak, pořád málo! Nepolevujte, vydržte! Přidejte, přitvrďte! Když tvrdím, že od ucha k uchu, tak mu ta ústa protáhněte ještě víc! Až do krajnosti! Opravdu, věřte mi, nebyl to normální úsměv, ale přehnaný až běda, ba přímo až tak kýčovitě názorný, že by z fleku mohl sloužit učebnicovým příkladem prvňáčkům, učící se písmeno „U“.

Tomášek je hezký desetiletý hošíček, o tom žádná a živě si umím představit, jakou oběť musel při fotografování vytrpět. Usmívej se, usmívej, určitě ho fotograf hecoval k výkonu přímo nadlidskému. Ještě, ještě, víc, musel být v tranzu z toho, co před sebou viděl. Dokončiv svůj mistrovský kousek, určitě byl na své životní dílo nebetyčně pyšný a co Tomášek? Toho musela bolet huba pěkně dlouho, zvláště, když si ho nevybavuji nijak jinak, než v jeho permanentním úšklebu a pokus o úsměv jsem na něm rozpoznal jen jednou, a to loni o prázdninách, když dostal za dobré vysvědčení notebook. Děsí vás to? Jde to i víc. Připočtěte si k tomu ještě velmi štědrý rodinný sponzorský školní dar.   

Prý se mám omluvit, radí mi manželka. Jana z toho prý byla nějaká špatná. Já ale nevím za co se mám omlouvat, vždyť já bych také byl celý špatný z toho, že se mi synek na fotce usmívá jak měsíček na hnoji a za to přece nemůžu. Povšimněte si přitom, jak galantně jest vyřknuto to, že na fotce vypadá jako debil. Vždyť to právě mi svědčí ku prospěchu! Přitom já nemám nic proti jejich dítěti, jenom jsem sdělil svůj dojem na fotku, a že se můj názor dral navenek silně a nezadržitelně, to už byl úděl. Bylo by to, jako hnát se vstříc rychle jedoucímu Šikanzenu s cílem zastavit ho a klidně i s ksichtovým měsíčkovým úsměvem jako na hnoji. Vždyť já jsem řekl toliko názor, který mi v soukromí schválila i moje žena, ale že prý se to nedělá.

Tak proč máme kamarády? K pochlebování, abychom si je udrželi anebo k tomu, že je nám s nimi dobře právě proto, že si před nimi nemusíme na nic hrát? Nebát se, že nás ukamenují za nějaká ta nemístná klopýtnutí, když už musím být tak sebekritický anebo raději vůbec nepromluvit?

K závěrečnému „odlehčení“ se vytasím s jeden příběhkem, o kterém jsem slyšel, ale jehož autorem ale opravdu nejsem. Je ještě nejmíň o dva levely výš než moje upřímné vyznání k Tomáškovému parodúsměvu, tak posuďte.

Starší kamarádi, ona a on. Ona v novém retro účesu, takových mínus 30 let: hustě vyhoněná přehazovačka-vlna přes čelo, hnědé vlasy, ale konečky vlny jsou znatelně světlejší až bílé. Jeho reakce: Maruš co to máš na hlavě? Vždyť to vypadá, jako by se ti na hlavu vysral racek. Vědomě neříkám pták, neboť totoť událo se v lokalitě, která byla před lety největším hnízdištěm racků chechtavých ve střední Evropě. Její reakce: dá se lehce předpovědět, proto ji ani nepíšu.

Přesto mám z takového antikomplimentu výjimečný pocit. Utvrdil mě v tom, že k dokonalejšímu urážení mám přece jenom ještě daleko, nemyslíte?  Ale za pár let, kdo ví?