Turnajové překvápko

Jediný turnaj neregistrovaných tenistů v našem kraji jsem musel toho roku vynechat. Půl roku bez sportu kvůli operaci ramena bylo úděsné, třebaže pro sportovce pouze amatérského. Tak se tam zajedu aspoň podívat, řekl jsem si.

Omrknu to tam, poklábosím s přáteli, vždyť i to může být příjemně strávený den. V sobotu dopoledne jsem vyrazil.

No jo, opravdu hezký pavouček, rozplývám se u tabule na rozlosování. A koukejme se, můj dobrý kamarád Lalíček je tady a dokonce už v druhém kole. A že překvapil, chlapec jeden šikovná! 6:2, 6:3 - no podívejme se na něj! Kdepak ho jenom máme, že bych s ním prohodil pár vřelých slov a hledám ho kolem sebe. Nezahlídnu ho, ale štěstí zkouším i v místním sportovním klubu, kde si dávám kafe s tatrankou a tenisové dění tak pozoruji z povzdálí. Zrovna několik utkání skončilo, znovu se zastavím před pavoukem. 

„Pane, nevíte náhodou jak je na tom Lalíček?“ ozve se tenista vedle mě a jsem rád, že mu můžu poradit. Docela náhoda, protože z tabulky jsem herně znal jenom asi pět hráčů a Lalíčka nejvíc.

„Ale copak? Snad nejdete na něj?“

„Právěže jo,“ přitakal.

„Tak to máte dobrý. Tedy, jestli jste aspoň průměrný hráč. Třeba mě porazil jenom jednou,“ chlubím se.

„Takže: První podání se mu sotva kdy povede a druhé je nahrávka na smeč, protože co jiného čekat od padajícího listu. Při výměnách nic nevymýšlí, takže typický vraceč. To si ale může dovolit, protože jeho největší síla je v pohybu. Takže bacha na to, co ten vyběhá, je až neskutečné. Proto na něj musíte tvrdě i pestře: honit ho, kraťásky, znechutit mu hru, utlouct ho!“

„Moc vám děkuju, vypadá to, že by mi mohl vyhovovat. Nátlaková hra, to je moje!“

„Není zač. Rád poradím, ale znáte to, vyhrává se až na hřišti,“ popřál jsem mu a pak mi došlo, že až tak vstřícný jsem být nemusel. Zachoval jsem se tak nekamarádsky!

Odskočil jsem si na oběd a co nevidím? Lalíčka ve třetím kole. Hromadu vypráskal 6:0, 6:2. Tak ten zvědavec nebyl žádný bouchač, ale obyčejný chvástal, co se rád poslouchá a přeceňuje se, domyslel jsem si. Nestihl jsem ani jeho čtvrfinále, které můj Lalík vyhrál 6:3 a 7:6. Tak to si konečně trochu zahrál, měl jsem z postupu obrovskou radost. Jenomže tu záhy vystřídalo zklamání, že ani jeho večerní semifinálový zápas neuvidím. Musel jsem domů, slíbil jsem to, ale zítra je přece taky den. Hrozně moc jsem mu přál, aby se do zítřejšího finále probojoval a mohl ho konečně vidět v plné zbroji. Ledaže by dřív… Ne, uvnitř klubu zase nebyl a ani teď se nepotuluje nikde poblíž. Tak to je už docela divné, že na něj nemůžu narazit. Zato mám štěstí na pana Hromadu.

„Tak vám opravdu moc pěkně děkuju, “ poplácal mě po zádech a ani nezpomalil krok. Chci něco podotknout, chci vysvětlení, ale nereagoval. Pohled na naštvaná spěchající záda byl dosti výmluvný. No ale co? Hrál jsem snad s Lalíkem já? Anebo – napadlo mě taky: že by shoda jmen? Kolik pak Lalíčků hraje tenis pro zábavu? Možná by se jich pár našlo, ale v našem kraji? A kolikpak asi Karlů Lalíčků? Tak zrovna na tohle je statistika zbytečná.

Na parkovišti jsem se naposledy a důkladně rozhlídnul, ale marně. Ne, vidět dnes hvězdu turnaje mi opravdu není přáno. O to víc jsem se těšil na zítřek. Lalíku, myslím na tebe! Zaber a vyhrej, finále čeká!

Zrovna se rozehrávali, když jsem ráno přijel. Je to on! Postoupil! Ikdyž… je to a není to on! Jenomže tohle ani zdaleka nebyl Lalíček před dvěma lety. Tohle byl borec Lalíček! Schválně jsem se šel mrknout, jak uhrál semifinále. Jo jistě, jak jinak! S přehledem 6:4, 6:1. A jak si počínal jeho soupeř předtím? No jo, vyrovnaný tříseťák. Není tak divu, že mu ve druhém setu s Lalíkem došly síly.

Utkání začalo a já nevycházím z údivu. To nebyl poslíček míčku, uhoněný Lalíček jakého znám, přede mou proháněla jeho vytuněná verze, pantenistová formule! Úctyhodný pokrok od doby, kdy jsme si to mezi sebou naposledy rozdali - chlapák jeden. Podání jako lusk, druhé jen o něco slabší, dvojchyba jedna za set. Forhendy jako z partesu, bekhendové šlajzové pohlazení, pohyb po hřišti stále ostražitý, divoký. Ale hlavně: kam se poděla jeho defenzíva? Útočí jako vyhladovělý vlk, ďas, kterému jde o život. Ten když do toho švihnul, úder měl razanci, délku i umístění, lifty střídal s přímými údery, soupeř lítal ze strany na stranu jak šála na šňůře - nestíhal. Panečku! Teď už se chudákovi Hromadovi nedivím. Co ten si o mně jenom musel myslet!

Ve finále Lalíček protivníka udolal. Upřímně – nechtěl bych na něj v turnaji narazit.

„Čau Lálo, jsi to vůbec ty? Konečně jsem na tebe natrefil a gratuluji!“ z vesela mu kráčím vstříc. Kamarád nezklamal, také mě rád viděl a omlouval se, že mu vyhovuje soustředění v ústraní. Sedli jsme si do tenisového baru - já na něj měl tolik otázek!

„Však za to zlepšení můžeš ty,“ odpověděl sebejistě a uculoval se jak neviňátko.

„Počkej, fakt já? Dlouho jsme se neviděli, já s tebou netrénoval, takže to asi těžko.“ 

Lalík se pobaveně usmál a začal s vysvětlováním: „Víš, jak jsi mi pořád říkal, že kdybys měl moje rychlé nohy, porážel bys kde koho?“

„No samozřejmě, to pořád platí. Jenomže teď bych od tebe bral i podání a bekhend.“

„No a vidíš, a to je právě to. Tak jsem si říkal, proč to neobrátit, proč se neinspirovat tebou, proč sebe neudělat z tebe! Stalo se, ale jednoduché to nebylo. Paradoxně tomu přispělo vymknuté koleno s přetrženým kolenním vazem, takže sedm měsíců bylo v pytli. To se nedalo vydržet, musel jsem něco dělat. Takže jen co jsem se postavil na nohy, začal jsem pilovat podání. Nejdřív 50 denně, pak obden 100, 200, až jsem se v pohodě dostal k tisícovce za týden.“

„Tý jo! To se fakt dá? A to ti ruka neupadla?“

„Budeš se divit, ale neupadla. Když si o tom něco přečteš a snažíš se podávat správně, není to tak zlé. Sice mi chyběla hra, to jo, ale věřil jsem, že zkvalitněním podání se mi zpřesní a přitvrdí i ostatní údery. No a když jsem za jeden, dva měsíce dohonil fyzičku, měl jsem ze sebe dost dobrý pocit. Takže tak to se mnou teďka je, vylepšil jsem to, co mi nešlo. A co ty? Jak si vedeš a proč nehraješ?“

„Jednoduše. Hrát nebudu ještě dva měsíce, mám po operaci ramena. Ale že mi to už leze na mozek, když do rakety nemůžu pořádně praštit.“

„Takže ramínko? Nedivím se, takže od podání. Sice tvrdého, ale nestylového - to už poznat umím. Ale zas to nemáš až tak špatný, když můžeš chodit a běhat. Vždyť se ti to nabízí, zlepši si pohyb, v kterém máš co dohánět.“     

„Copak by mělo smysl běhat po kurtu bez rakety?“ nechápu ho.

„A já jsem mohl bušit podání bez pohybu?“

Usmál jsem se, pochopil jsem.

„To jsem rád. Takže příští rok ve finále my dva! Ale může se to vůbec?“ zavtipkoval a pokračoval: „Nebude to něco jako incest? Když já budu mít tvoje podání a tvrdost, ty zase moje běhavé nohy?…“  

Ale stejně, co vám budu povídat, v tom si nevěřím. To spíš budu zase spoléhat na můj talisman, na zapomenutý obal od sušenky v kapse koupacích kraťasů, v kterých hraju. Ten mi přináší štěstí, s ním jsem ještě neprohrál, tomu já věřím. Aby taky ne, když už přežil několikeré praní.