Tři zážitky z dvacetiminutového nakupování během hodiny

Středně velký market, já s lístečkem v ruce a dvacet minut času. Ne, nebudu ze sebe přeháněním dělat debila, jak hledám mouku, pak se přes rohlíky vracím pro cukr, nákupně vycvičený totiž já už tak trochu jsem.

Myslím si to proto, že rodinný nákup pro mě začíná už rolí osobního řidiče – neplaceného taxikáře a v obchodě na ní navozuji neméně zodpovědnou funkcí košíkového jezdiče. V čase prostojů se sem tam z nudy i za fešnými krátkými sukénkami a bělavými skorohalenkami poohlédnu, proto to sdělení, že nějaké zkušenosti z nakupování už přece jenom mám.

Přesto můj první, úplně samostatný nákup, nezačal právě na jedničku. Už první položka strouhaný kokos, pro mě byla vysloveně zákeřná. Jakpak by ne, vždyť něco takového se přece kupuje jednou za uherský rok, tak jak si právě tohle můžu pamatovat! Chvíli jsem ho hledal mezi cukrovinkami, ale bohužel. Příliš mnoho sladkostí, kokos ani jeden. Z bezradné šlamastyky mi pomohlo mi až pohybující se tričko s nápisem Mohu Vám nějak pomoci? Inu, pomohlo, jak se to vezme … Informace, že kýžený kokos se nachází tam, kde prášek do pečiva, pro mě v tu chvíli byla orientačně asi tak cenná, jako naprosto přesné souřadnice na GPSce koupenou od Vietnamců. Moji prohlubující se bezradnost však zaneprázdněná paní pochopila záhy rukou se rozmáchla právě do těch míst, která jsem už bezradně prošel. S bezmezným nadšením, že moje doposavadní snažení stálo za starou bačkoru, jsem se ihned  ocitnul na samotném vrcholu blaha. Hledání již dříve hledaného já totiž smrtelně nenávidím. Po notné remcavé chvíli jsem strouhaný kokos nakonec přece jenom našel a po půl hodině jsem tak mohl odjet dalším skvostným zážitkům vstříc. A nečekal jsem na něj vůbec dlouho.

„Jé promiň broučku,“ slyším za sebou.

„Á pardon, beruško,“ blíží se to ke mně čím dál blíž.

„Jujky já nerada, kocourku,“ hnala se ta hrouda přímo na mě způsobem, jako by měl konec světa nastat do pěti minut a to už jsem cítil opravdu ostrý dech v zádech. Přepadl mě strach, cože se to doopravdy za mnou řítí. Ještěrka, parní válec nebo ještě hrůznější kolosálnější kolos? Bojácný o své, už tak chatrné zdraví, jsem raději co nejrychleji uhnul ke straně. A frnk! Odnesl to jenom košík s kokosem, původně na levé straně, nyní přemístěn vpravo a moje koule košíkem přitlačené.

Monstrum rychle odchvátalo, ale já ji znal, jí ji poznal. Z dětských let paní učitelku, vždy nadřazeně se chovající, nijak jinak než plnou sebedůvěry a elánu a jak tak na ni koukám, s přibývajícími kily úměrně rostoucí. Nosánek namyšleně nahoru, všechny tři bradičky taktéž a ladné klopýtání nožek na stopadesátikilovém podvozku. Nezklamala. Ne, nemám k těmto lidem obdiv, když si ze své postavy usmyslí přednost, ale na druhou stranu zase, ani přílišné trápení není na místě.

Trknout tak ona do mě, častnout mě nějakou z jejích oblíbených potvůrek, pár kilo sem, pár zas tam, no to by si mohla zkusit, co by vyslyšela.

„Ty krááávo jedna sedmitečná!“ ozval bych se a – raději nepokračuju. Přesto nepatřím mezi ty, kterým by to bylo líto a neletím se před ní čelně provokativně postavit, jsem spíše pro asertivní chování a neshody opravdu nevyhledávám. 

Nákup utekl, koupil jsem i nějaké zobání k vínu, ale jak tak vzpomínám, naše skromná vinotéka - nezeje už náhodou prázdnotou? To už ale stojím ve frontě, naštěstí však před pokladnou, zásobovanou toliko zcela nezbytnými produkty, mezi něž vína samozřejmě patří. Na dosah ruky tak mám Sauvignon pozdní sběr 2006 a jeho cena 119 Kč, se zdá více než dobrá, libuji si a šup a už mám v košíku hned tři.  

Spíš než za znalce vín se považuju za znalce jeho cen, proto ve mně dřímá dušička a při markování lahve zpozorním.

A právem. Nikoli 119, ale 199. Mám po radosti a utrousím něco v tom smyslu, ať si v regálu udělají pořádek. Proto jednu láhev vracím a moje nálada je tatam. To zas bude zkažený večer…