Tak jak to ostříháme?

Ti, kdo mě dobře znají, už vědí, co názvem blogu sleduji, ti text dál číst nebudou. Ale vy ostatní, vy byste mohli! Do mrtě mě totiž může vytočit to, když… 

„Jak se máme pane, dlouho jste u nás nebyl,“ asi mě hospodský vidí fakt rád.

„Tak, a co si dáme? Plzeň, že jo?“ věřím, že je ze mě opravdu nadšený, protože nejdražší pivo si u něj dává málokdo. Toho nechávám žít, je veselý a točí dobře. A taky bych nerad chodil do hospody jiné, vzdálenější.

Paní masérku z tvrdé, odvetné akce taky vynechávám, (lehneme si, odpočineme si…) protože je na mě slovně milá, snaží se být ručně razantní, pěkně to u ní voní, a na zaplacených minutách mě šidí jenom málo. 

Ale když jsem seděl u kadeřnice, neznámé kadeřnice, ta mě tak nasr.. nasměrovala, že nebylo zbytí. Prý „tak jak to ostříháme a komupak se chceme líbit?“

„My? Proč my? Na stříhání jste tu vy a co je vám do toho!“ uzemnil jsem ji.

Traduje se, že v hospodě a v kadeřnictví se toho člověk dozví nejvíc, ale já tuhle skutečnost nedokazoval. Pak jsem ze ztišil, protože se mě nikdo na nic neptal. Tedy, jen se trochu štěkalo a malinko stříhalo a česalo. Pro mě naprosto ideální stav! A možná se i přemýšlelo. Nečekaně nadstandardní výkon! Domýšlel jsem si to podle změny hovoru paní kadeřnice, jejíž slovní projev se z prvotně množně radostně bujarého, jako mávnutím kouzelného proutku změnil na opatrný, nesmělý, výstižný, krátkomluvný, neutrální: „Kolik?“ „Tolik?“ „Takhle?“ „Může být?“ „Ještě něco?“

Měl jsem z ní radost, z holky jedné, ponaučené! Ale jen do doby, než po mně chtěla osmdesát korunek!

„Čeho? Koho? Co je to, korunek?“ vyjel jsem na ni podruhé. Ona nechápající, já vytočený - mezi námi neklapalo vůbec nic. Při placení jsem jí dvacku ze stovky samozřejmě nechal, o spropitném neporozumění není. Vždyť stříhat uměla rychle a důkladně, to zas jo. Ale za jakou cenu jsem tam musel trpět!

Tak nějak podvědomě se netěším, a to mi věřte že ne, jak si sednu do restaurace, a budu vědět, co bude následovat. Když ke mně přijde vysoký číšník, zeptá se mě, jestli budeme jíst a co si dáme k pití. Až tohleto přežiju, při placení nastane finále. „Zaplatíme? Takže dnes to máme za…“ natěšeně mi bude oznamovat útratu.

„Dobře, jak myslíte. Když to dneska bude podle vás, takže to máme spravedlivě napolovic,“ ozvu se, přičemž on na mě bude zírat jak na mimozemšťana, divit se, že to já jsem ho špatně pochopil!