Stud

Karlův příběh se udál asi před 15 lety. Tři idnesové TOP blogerky a jeden stydlín s nimi. Jak to jenom mohlo dopadnout?

Karel se na nenáročnou služební cestu do dalekých Karlových Varů moc těšil. Byla naplánovaná s dostatečným předstihem, takže měl dost času na to, aby si domluvil setkání s tamější, toho času nejoblíbenější blogerkou Týnou. Karel neočekával bůhvíco. Vlastně o ní věděl jenom to, že je pohledná, sympatická a její styl psaní se čtenářům líbil.

Čas strávený s ní daleko předčil jeho očekávání. Byli spolu na hokeji, na hradu Loket, v kavárně i na večeří, dokonce ho vyvezla i na karlovarské letiště. To byly serpentýny, panečku! A jak je řezala! Jenomže: „Před zatáčkou stačí, když dáš nohu z plynu, zbytečně nebrzdi, a klidně už v půlce zatáčení přidej plynu, až za zatáčkou je zbytečně pozdě,“ radí jí Karel, toho času profláklý svými většinou motoristickými blogy, méně či více poučnými.

Připomínku s povděkem vzala, vyzkoušela a dala mu zapravdu. Byla fakt bezvadná. Karel se jí neomrzel první ani druhý den, ale až třetí, kdy si na ochutnávkovou prohlídku do muzea Becherovky přizvala dvě kamarádky, a jak nepřekvapivě, obě také hvězdné blogerky.

Počasí se vyvedlo, nálada byla skvělá, žádné trapné ticho, všichni se nadmíru bavili. Jenomže toho večera měla Týna někam naspěch a kamarádka Marie ji po chvíli následovala. Náhoda nebo záměr? A pak by se měl scénář odvíjet jakým směrem? Takovým, že příjemně ovíněný Karel zůstal s blonďatou Františkou sám a nechal se k ní pozvat na kafe domů?

Nádherná stará vila, vysoké stropy, příjemný interiér se spoustou poliček plných knih, obrazy po stěnách, spousta květin a dekoračních doplňků. A měkká, pohodlná pohovka s křeslem jako ze zámku.

„Co si dáš?“

Tahle otázka Karla probrala, znejistila. Víno měl, pivo měl, becherovku měl. Zbývalo mu opravdu už jenom to kafe, které ale nechtěl. Ale Františka ho vysvobodila. Sehnula se ke stojanu s červenými víny a dlouze se jimi začala probírat. Její sukýnka se před ním najednou zkrátila, lýtka zkrásněla, a jak se pootočila, věnovala mu úsměv, který obměkčí každého muže. Signály k příjmu, který se neodmítá.

„Červený nebo červený. Může být?“ omráčila ho úsměvem číslo dvě.

Karel se nabídl, že víno otevře, ale nepustila ho k tomu. Než se nadál, už měli nalito i cinknuto. Rozhodla se, že než si sednou, po bytě ho trochu provede.

„Však víš, trochu píšu, trochu se angažuju…“ a Karel na ni zíral, jak jak se vyjímá na festivalových fotkách s Bartoškou, Vašutem, Kanyzou, Geislerkou, s kamarádkami ve vaně… No, škoda, že prázdné… A mezi fotkami zajímavé obrazy.

„Honza už tolik nefotí a nemaluje, ale od Marka mám tři kousky, od Ringa a Ivana Mládka jenom po jednom, ale Goťák mi slíbil, že mi nějaký ten obrázek taky věnuje. Tady vidíš všelijaký ty knihy, umělecký výtvorky moje i od známých, a tak…

A Karel koulel očima. Ocitl se na místě, kde šlapala nejenom varská umělecká smetánka. Takže co tady ksakru dělá zrovna on? Bez obrazu, bez dárku, bez květiny, bez talentu. Ale zdálo se, že to Františce nevadí. Když se nepočítá nějaký ten jejich vzájemně pochvalný komentář pod blogem, znají se jeden den. A přesto je u ní doma na kafi, je k němu nesmírně přátelská a milá. A vůbec, zdá se to až příliš krásné na to, aby to byla pravda, natož aby vše skončilo tak, jak si oba dva přejí. Jenomže: Oba dva? Karlovi se líbila, to bezesporu, ale bylo toho na něj moc. Umělkyně, která zná kde koho, určitě u sebe měla kde koho, byla bezesporu náročná na kde koho. Aha, tak to asi bude ten problém! Ale proč si to vlastně Karel myslí? Co když ty obrazy, fotky, umělecká díla, všechno to bohatství v poličkách, na skříních a na zdech nebylo tím hlavním, co Karla znervózňovalo, odbourávalo?

Svou roli v tom hrála vyvinutost jejího poprsí a její plné rty. Takové, které Karla nikdy nelíbaly, taková prsa, které nikdy nedržel. Pro něj byla Františka až příliš dokonalá, namlouval si a začínal tomu věřit víc a víc. Ano, přiznával si, že se obává hlavně té ostudy, kdyby to nedopadlo podle představ paní dokonalé. Ve srovnání s těmi ostatními, ovšemže.

Karel byl myšlenkami všude možně, jenom ne v přítomnosti.

„Tak na další zdraví!“ zavelila při druhé skleničce. Při třetí Karel přiznal, že mu za chvíli odjíždí poslední autobus.

„Taxíky jezdí pořád,“ vyjádřila se rozpačitě a už se neusmála tak líbezně jako dosud. Když Karel neodpovídal, vstala a odkudsi vyšmátrala jakési politické keramické pitko s fotkou Karlových Varů.

„To máš na památku!“ a Karla napadlo, kolik chlapů asi, dostalo takovou cenu útěchy? A on dokonce bez boje!

Loučení spíš nebylo než bylo, Karel autobus stihl. Mírnou opilost nevnímal, bylo mu hrozně jinak. Svým chováním si nebyl vůbec jistý a to ho štvalo. Je sakra zvyklý mít ve všem jasno! Tak proč se chová jako blbec, jako zbabělec? Protože, protože… má strach? Ale jsou to opravdu obavy z nádherných prsou a dráždivých rtů, takže z vlastního selhání? A je vůbec ten strach oprávněný? Ne není, je to stydlivost!

První zastávku k vystoupení Karel prošvihl, až druhá byla ta jeho. Ta zastávka by se měla jmenovat Stydlivá.

Blbá prsa a blbé rty, říkal si, když se k Františce vracel. Blbý Vašut a ještě blbější Kanyza, dodával si odvahy, až se tomu začal smát. Ale u dveří, z kterých před půl hodinou odcházel, ho smích najednou přešel.

Nebude už Františka spát? Nebude! Bude mít nejapné poznámky? Nebude! Je to přece paní milá a dokonalá, ta všechno pochopí. Ještě než zazvoní, měl by se na druhou šanci připravit. Určitě se zeptá, co tady dělá, co si u ní zapomněl.

Zřetelně a odhodlaně odpoví, že zapomněl, ale ne u ní, ale v autobuse. Zprvu nebude chápat, a podle toho se bude i tvářit. Doplní, že v autobuse zapomněl stud. Nezvyklé slovo bude Františka chvíli zpracovávat, ale pak Karla pozve s úsměvem dál.