Stalo se při vracení nevhodného dárku

Ano, i já patřil mezi ty, kdo dárkem nepotěšil. Naštěstí ale jsem si EET účtenku společně s cedulkou na svetru nechal, takže jsem předpokládal, že vracení nebo výměna by mohla proběhnout bez nesnází. Ale nechtělo se mi do toho, 

problémy tohoto druhu nevyhledávám. Zvláště, když se jednalo o soukromý butik a sdělení o tom, že zboží lze do 30 dnů nepoškozené vrátit, na lístku nebylo. Nevěděl jsem tak, jestli je to jenom libovůle velkých obchodů, nebo tak dlouho ze zákona.

Do obchůdku přicházím pokorně s omluvou, že svetr pod stromečkem moc nezaujal, že ho chci vrátit nebo i vyměnit.

„Jedině vyměnit, jedině vyměnit,“ sděluje mi asi šedesátiletá prodavačka. Tak hledám, hledám, no snad tento by šel, ale váhal jsem. I tak mi ho paní sundává a já si všimnu, že z cedulky něco skrytě seškrabuje. Zavětřím a zblízka si prohlížím stejný svetr, ale jiné barvy, na kterém je předvánoční cena 850 přeškrtnutá, současná je 450 Kč.

"Paní, copak to děláte?“

„Ále nic, ále nic, už vám ho balím.“

„Paní, nespěchejte na mě tolik. Že vy mi něco zatajujete? Není to náhodou to, že teď ho prodáváte o skoro polovinu levněji?“ udeřil jsem na ni. Nepřiznává to, žádná omluva, ani se neobhajuje.

„To mi totiž nepřijde úplně v pořádku. Doplatíte mi to? Jak se domluvíme?“

„Nijak. Prostě to nejde. Jenom ho vyměníme.“

„A já si už vybral? Tak víte, co? Ze zákona mi musíte nepoškozené zboží vzít. Když už ani na doplatek neslyšíte.“

„Ne, nejde to, ani nevím, jak bych to udělala. Takže asi zavolám majitelce.“

Výborný nápad, snad nás to posune dál. Přeskočím nezáživný úvod, kdy jí v telefonním hovoru líčí situaci, a co má se mnou jako teď dělat. Následovaly dotazy: Jestli má doklad o prodeji – má. Jestli svetr není poškozený – není. Jestli není vytahaný – není. Jesti není praný, čichněte si  – není, čichla si. Tak víte co, dejte mu ty prachy a kopněte ho do prdele, sráče jednoho!

                         Tak to mě docela nakoplo už samo o sobě a hrnu se k mobilu. Povídám jí, že takhle by se o zákaznících mluvit nemělo, že to fakt přehnala. Odpovídá, že ale to ne, to nepatřilo mně, že jsem to špatně pochopil. Jo, tak aha, to určitě, a mobil předávám.   

Dál spolu řešily, jak to má na pokladně vyúčtovat a nakonec jí šéfová zkušeně radí, ať si pána zapamatuje, ať se na něj příště vysere.

Tak si zase beru telefon, že mě si nikdo pamatovat nemusí, že určitě bude stačit, když si jejich chování zapamatuju já.

„A jak se chováte vy? Že posloucháte cizí hovory?“ Aha, tak napodruhé už ostrá slova nepatřila někomu jinému.

„No, víte, já jsem musel poslouchat, ono to totiž ani jinak nešlo, když řvete a paní má po celou dobu zapnutý reproduktor, takže se loučím a vůbec mě netěšilo,“ sdělil jsem jí upřímně.   

Paní prodavačka dala dohromady osm stovek, a když hledala drobné, nad zbytkem jsem mávl rukou.

Věřte, že ačkoli jsem pravdivý příběh zveřejnil, nebylo mi z celé situace bůhvíjak skvěle vítězně. Moc dobře si uvědomuji, že soukromníci s padesáti svetry to mají těžké, že jsou rádi za každý prodaný kus. Na druhé straně si i oni zboží můžou dovolit výrazně zlevnit, musí počítat s reklamacemi nebo vráceními, s rizikem všech obchodních aktivit. Zajímavé na tom všem je i to, že mě se tam svetry líbí, že s nerudnou šéfovou svým způsobem soucítím, ale sprostá jak Pohlreich být nemusela.