Smrtelně bezvýchodné filmové scény, ze kterých jde o zdraví jenom divákovi

Nedávno jsem zhlédnul český nadsázkový film „Buď chlap!“ a hysterčil jsem stejně, jako když mě brzdí auto jedoucí po obci pětatřicítkou, a pak smrtící 70kilometrovou rychlostí mezi poli. Samozřejmě, že s nemožností předjetí.

Proč tolik stresu? Protože! Není to poprvé, kdy se ve filmech vyskytnou vyhrocené situace, v kterých se na kolenou se ocitnuvší hlavní hrdina nepochopitelně chová jako hlupák, ikdyž mu jde o život. Ani za mák se nesnaží o empatii s ozbrojeným útočníkem, soucit a porozumění, přimět zločince ke změně v chování, najít rozumné řešení pro oba, on se zcela nesmyslně rozhoduje pro opak. Zdrcená oběť, často v kůži policisty, ten spoutaný a beze zbraně, se tváří v tvář zloději či bezcitnému vrahovi ocitá v probíhajícím monologu ve stylu: „Já tě zabiju, jsi mrtvej Homolka, volal jsem policii, brzy přijdou a zavřou tě až zčernáš!“ Ikdyž, tato zastrašovací taktika je sice riskantní, ale snad ještě emočně obhajitelná.

Pro mě jsou nepochopitelné i momenty nemístného vtipkování parťáků proti mnohonásobné střelecké přesile, a to i přesto, že ve skutečnosti by byli posraní až za ušima, přičemž z bezvýchodné situace by se neprostříleli ani s Rambem.

Vypjaté situace, kdy ozbrojený zločinec je nucen si vyslechnout ramenaté bláboly od někoho z pozice zmoklého hladového káčátka na cestě před blížícími se koly náklaďáku, jsou fakt na hlavu. Zcela nepudově ho „káčátko“ upozorňuje na chyby, označí za nýmanda, začíná usvědčovat, vraždu mu dokáže. To prostě nechceš, to zločinec neocení. Užvatlanému chytráčkovi je v ten moment z prapodivného důvodu úplně jedno, že tímto drážděním si pod sebou podřezává větev, že vychloubačným řečněním se jeho šance na přežití přibližuje nule. I přesto, světe div se, se z této šlamastyky namachrovaný kecálek nakonec dostává bez zkřivení jediného vlásku! Šíleným štěstím a náhodou ho někdo, samozřejmě, že až na poslední chvíli, zachrání! Takové zázraky se však stávají jenom ve špatných filmech. V reálném životě by bezbranná osoba v smrtící situaci nadobro zmlkla hned po prvním posměšném slově nebo úšklebku.

No, a něco podobného se událo právě ve zmiňovaném filmu. Když pominu očekávané hlouposti, jako horská, říční, devastující pouť nerozbitného a nepotopitelného foťáku, při které šlo o život i protagonistovi, dále pak jeho noční spánek na stromě bez připoutání a jakéhokoli náznaku zimy po ranním probuzení v letním tričku, se škodolibou radostí vypíchnu závěrečnou scénu, v které se pod Prachařem, tč. stále čekajícímu na stromovém posedu z důvodu touhy vyfotit na paloučku tatranského medvěda, objevuje jeho vysněná Tereza Ramba. Tu však fotit nechce, co chce, je upozornit ji, že se ocitá ve velkém nebezpečí, (tedy, alespoň běžný divák si to myslí,) ale pouze gestikuluje a marní čas plevelnými slovy, protože vykřiknout: Medvěd(!), ať už s vykřičníkem nebo bez, nedokáže.

Neusnadňuje mu to ani překvapená Ramba, která si zrovna zatoužila popovídat o tom, co vyvádí její Prachař s foťákem na stromě, když ona je dole a úplně v poho navzdory tomu, že medvěd z blízké chýše jí právě kráčí naproti. Po tomto nekonečném hysterickém výlevu se fotograf rozhoduje slézt ze špatného bezpečí do ještě horšího, a vyvést Terezu z jámy medvědí. Oba se rázem ocitají na zemi, medvěd krouží kolem nich, ale Ramba hubu nezavře a zrovna teď chce řešit jejich lásku. Nyní už více než parťák Prachař, obdařen pudem sebezáchovy o krapítek víc než jeho ukecaný protějšek, se do vášnivé diskuze sice zapojuje, ale strach o život mu velí, ať raději působí zdrženlivěji a tišeji. Brzy zjišťujeme proč. Až mu svitne přeživší naděje, tak chce být s medvědem zadobře, aby si ho mohl vyfotit, nejlépe hned několikrát, na stojáka a v řevu, slyšitelném i v dalekém Podkarpatí.

Jasně, chápu, tato filmová scéna na nejzdařilejší protimedvědí agitku zrovna neaspiruje. V případě setkání s medvědem se k němu přibližte co nejblíž, lehněte si na břicho, co nejvíc hulákejte, čímž si toto mírumilovné zvířátko získáte, a pak se s ním nebojte i vyfotit. Ale je tady nadsázka na místě? Ve smrtelně nebezpečných situacích? V takových případech by mělo platit „odsamsaď pocamcaď,“ tedy rozhodně nežertovat, pardon, v našem případě pouze snažit se působit vtipně. Silně totiž pochybuji o tom, že mladí a jednodušší diváci tomuto dlouhému a trapnému filmovému úseku porozumí stejně jako většina z nás.

Tedy dost rozpačitým komediím jako s přežraným cirkusáckým medvědem, během které se trapně se hádající zamilované dvojici ani moc nesmějeme! Tři známé herce z filmu, nevzpomněl jsem Ondřeje Sokola, za jejich herectví obdivuji, ale kdybych bych byl v jejich kůži, pravděpodobně bych požadoval trapné scény upravit, nebo je i odmítal. A tu zmiňovanou, od režiséra i scénáristy v jednom, Michala Samira, bych zcela určitě odřekl hned na první dobrou.