Slovní hatmatilka i jiná zvěrstva v televizních pořadech

A bude hůř, protože řada diváků bere televizi jako kulisu, na mluvě v ní jim nepřijde nic divného, protože se v ní najde stejně hloupě jako on(a) sám(a.) Maximálně je zaujme nějaká slovní zpitvořenina, nad kterou nepřemýšlí ani

pikosekundu, ale protože je chytlavá a řekla ji televizní sélebrita, pojme ji za zcela běžnou. A co je na tom to nejhorší, předává ji dál.

Příkladem nevkusu můžou posloužit zamýšleně zábavné pořady, které jsou přičiněním herců trapné (Tajemství těla) až úchylné (Tvoje tvář má známý hlas). K prvnímu: Herec se nadrmolí lékařská fakta, která ze sebe vysype stejně rychle jako je zapomene, přičemž dojem nezachrání ani na pět minut pozvaný spinální chirurg. Nevím proč, ale v každém herci je snad zakořeněno, že herecké historky, což je velká část tohoto pořadu, musí pobavit. Mě ne. Představuji si: Koptovi se do pořadu nechce, je přemlouván asi takto: Hele Vašku, nebuď línej, lidi tě rádi vidí, něco veselého žbleptneš a budeš mít vyděláno. To něco zábavného Kopta zazdil historkou o tom, jak při bruslení v mládí objevil pod ledem mrtvolu. Navíc smyšlenou a vskutku k bizarnímu popukání. K druhému estrádnímu nevkusu: Údajně houfně sledovaná Tvář nebo Hlas, opravdu nevím, jak bych už jen ten zavádějící název měl zkrátit, diváky zaujala. Mě ne. Úchylnost tohoto televizního divu spatřuji v travesti, pro některé aktéry snad i transvesti šou. Nevím jak vy, ale já mám rád herce v divadle a ve filmech, všude jinde jim to pokulhává, skřípe a vrže, až je mi za ně stydno. Protože něco tak zvráceného jsem vydržel sledovat asi půl hodiny, konkrétní ukázky nabízím ze sportovního prostředí. Ať neperu jenom do chudáků umělců.

 Do popředí diváckého zájmu se zaslouženě dere populární biatlon, nad jehož komentováním se často usmívám: Jak může profík v oboru do mikrofonu předčasně tvrdit, když závodník minul při ještě nedokončené střelbě terč, že půjde na jedno trestné kolečko. Jeho zbožné přání se často nesplnilo a Veveřice Verča, asi proto, že ráda běhá, si dává rovnou dvojitý okružní nášup. Stejný případ nastává s dobíjením. Třeba Krčmář ve štafetě poprvé minul, ale i když ještě nedostřílel, komentátor to ví hned a nejlíp: bude dobíjet jednou. To určitě! Třikrát! Asi proto, že český reprezentant tak rád střílí. Nebo: Komentátor má o vítězce jasno už dva kilometry před cílem, jako by si ani v nejmenším nepřipouštěl záludnost tratě, možnost vytuhnutí, pádu, rychlosprintu dotírající soupeřky… A když se mu jeho jistota opravdu splní, svým diletantstvím přispěje do nebohého mlýna i střihač s režisérem tím, že se televizní divák musí bažit pohledu na půlminutovou radost vítězky, přičemž napínavý souboj o druhé místo přenosový odborník z neznámých důvodů ignoruje. Zrovna v tomto by si mohl notovat se sporťákem, který nás v televizních zprávách informuje o tom, kdo biatlonový závod vyhrál, kolikátá byla Koukalová, jako by druhé a třetí místo neexistovalo. Rovněž zajímavý je přístup k nelichotivému umístění ostatních českých reprezentantek, které raději galantně zamlčí.

Profesionální důvěru by si u diváků neměl získat ani reportér, který nepovažuje za nutné nás v v souhrnu tenisových, fotbalových a hokejových obrazových zpráv informovat o tom, kdo v kterých „dresech“ hraje. Co je mi platné, že znám názvy mužstev, když nevím, kdo komu v ukázce střílí góly. Možná to neví ani on sám, protože rozeznat třeba hokejové bílomodré od modrobílých jde snad jenom podle rozdílných reklam na dresech, a to ještě hodně obtížně.

Abych snad neopomněl kopanou, spěchám s komentátorovým tvrzením, že „v sektoru domácích fanoušků se valí hustý černý dým,“ ale já zřetelně vidím dým bílý až šedý. Dovolil bych si také podotknout, že by mě zajímalo, jak vypadá dým řídký. Dvacet minut před koncem fotbalového utkání se na obrazovce objevuje pobídka k hlasování o nejlepšího hráče a pět minut před závěrečným hvizdem je hlasování ukončeno. Já jen, že dvacet minut, to máte skoro čtvrtinu zápasu, během které se mohou dít na hřišti věci! Takže když se někomu zrovna v té době poštěstí, má smůlu, protože si své střelecké hody špatně naplánoval.

„Přesnou přihrávkou, která byla jen byla o půl metru delší,“ mě komentátor také nepotěšil, což ještě vylepšil „výborným centrem, který však nenašel adresáta.“ „Vítěznou radost z eufórie“ také nechápu, jako i to, když redaktoři hodnotí utkání chvilku před koncem tak, že výhru domácího mužstva považují za naprosto zaslouženou. Jenomže pak hosté dají v nastavení náhodný gól, a najednou je tu, světe div se, zasloužená remíza. Ještě jsem si vzpomněl na hodně dávnou tragédku, která si při komentování doplňkového basketbalového utkání mladých hráčů pletla „zámezí se zázemím,“ takže míč v autu byl stále v zázemí. Obdobnou neznalostí se velmi dlouho honosil královéhradecký fotbalový stadiónový hlasatel, který zval diváky ke koupi „pernamentek.“  Ale to nic, oba případy jsou už promlčené.

 A teď opačně, naučně! Vidím se v, takže velice dobře chápu jednu filmovou postavu. A sice povahu precizního a zásadového bojovníka proti všem nesmyslům a lžím, ve filmu plicní rakovinou nemocného podivína (herec Chris Cooper) jménem Robert W. Cody z amerického filmu Interstate 60. Ve své malé roli usiloval učinit přítrž všem nesmyslům a lžím, jehož názor mu na vizitce doplňovalo motto: „Říkej co říct chceš a mysli to vážně!“ Snad nejvíce ho vystihla scéna na čerpací stanici, v které Cody nabízí otravnému pobudovi jablko za to, když mu umyje okno auta. Ten se moc se diví, i když jeho cedule jasně hlásá, že hledá práci za jídlo. Cody na to: Je jídlo jablko? Je! Je mytí okna práce? Je! Cody v tom nevidí problém, žebrák ano a cuká se. A jak tato scéna skončí? To se musí vidět, protože hodně vyhroceně!

Takže tak. Přiznal jsem se, že jsem se díval na zábavné pořady, až mi z nich bylo zle, dívám se na televizní sportovní přenosy a dělám, že neslyším. Teď zrovna zatápím v kamnech, mačkám leták a je to tam taky: Na uzeninu nás Globus láká tvrzením „Kvalita je u nás zahrnuta v ceně.“ Ačkoli chápu, co se tím myslí, sdělení je nešťastné a papír vhazuji tam, kde jedině patří. Ale hoří skvěle, to zas jo.  

Rozpálený závěr prodlužuji dalším písemným skvostem, a sice počinem překladatelů zahraničních filmů, kteří ve snaze zachránit spisovnost aspoň na pražské úrovni, filmy často titulkují: „Jseš v pohodě?“ A já bych odpověděl: „Ne, nésu, z něčeho takového je mi vždycky šoufl,“ velmi mírně zkonstatováno.