Setkání režisérů béčkových filmů

Jaképak setkání, rovnou kongres to byl! A hvězdou na něm nebyl nikdo jiný, než známý režisér Tony Nowiczek, který ve svém projevu upozornil na nebezpečně se zvyšující kvalitu v oboru. Poukazoval především na striktní dodržování 

kvalitativní úrovně filmové třídy A a B, aby se už nikdy a nikomu nestalo, tak jako jemu s filmem „Krvelačné žáby prdí a útočí,“ aby se dostal do užší nominace k veřejnému promítání. Nebylo tak překvapením, že slovy chvály nešetřil právě na filmy, které meze béčkovosti splňovaly jednoznačně. Zdůraznil i to, jak důležité je nejenom si udržet, ale i získat nové fanoušky, neřku-li fanatické obdivovatele. Však posuďte sami:

Rád bych vám připomněl nejčastější filmové momenty, které si u našich diváků získaly obdiv a uznání, a jsou tak především mladou, hloupou generací vyhledávány. Nemusím snad dodávat, že právě této cílové skupině přináší odhalování chyb, nelogičností a nesmyslů pocit uspokojení, důležitosti, ba dokonce závan chytrosti. A právě proto, právě pro ně, děláme to, co děláme. Naše práce je tak prospěšná pro více než polovinu americké populace, která se po shlédnutí našich děl zbavuje frustrace a mění ve spokojeně ukojené a sebevědomé masy. A řekněte mi, kdo se tímto, kdo se vytvářením blaha lidu v takové míře může pochlubit? To je víc, než si dokážeme představit, vždyť - sám o tom vím své…

Monstra, bažiny, zombie, létající velryby, brouci zabíjáci, brontosauři v letadle, létající usměvavá rajčata a nosorožci fotbalisté, tohle všechno už všichni tak nějak známe, protože to vesměs opakujeme. Když už nedokážeme vymyslet nic absurdnějšího, tak chápu, že osvědčené zdokonalujme. Neustále musíme myslet na to, po čem divák pachtí, co od nás očekává:

Mezi určitě patří desetivteřinové zděšení hlavní hrdinky před útočícím monstrem metr od brány z minulosti do přítomnosti, která sotva se odlekne a dokřičí, sotva udělá první krok, tak upadne, pak je na zemi každé dva metry třikrát, aby utíkala od záchranné brány opačným směrem. Jak jinak, když jí jde jenom o život. Klopýtá, zakopává o každý pařez i kámen, na kamarády ječí utečte! Utečte!, protože co kdyby dvacetimetrové monstrum náhodou neviděli a ji neslyšeli. A neplete se, protože nezklamou. Ti, kteří se diví tuze a dlouze, jsou nemilosrdně rozšlápnuti, ale těm, kterým nebezpečí docvakne do půl minuty, zcela logicky se na ještěra vrhnou s nebojácností Nebojsi jak na koně pouťového kolotoče. Tím netvora zpomalí tak, že plazící se hrdinka má před dotěrným pronásledovatelem vždy desetimetrový náskok, a to i tehdy, kdy s nimi ještěr vzlétne a otravné lidské parazity setřese. A těm, protože spadnou jenom z padesáti metrů a do vody, nic se jim samozřejmě nestane, ba dokonce jsou při vylézání na břeh úplně suší.

Jednomu nedobrovolnému „parašutistovi“ se během pádu a potápění poštěstí dokonce tak dokonale, že nepřijde o svou kšiltovku, ale jeho kolegyně je kouzelnice snad ještě větší, protože se jí změní barva blůzky a přibyde batoh na zádech. A pak - ačkoli se vydají každý jiným směrem, ve stejnou chvíli se setkají v chatrči plné střelných zbraní. Tam trestuhodně žvatlají, brečí, a zase kecají, jako by jim nešlo o život, čas jim nic neříká, takže je překvapí, kdo by to byl očekával, zase to ohromné zvíře. Ale pozor, jako by během a letem o devadesát procent zhublo, neboť se hravě pohybuje po dřevěné střeše zchátralé chatrče. Času ke zbroji mají hrdinové sice fůru, ale oni se pořád raději bojí a utěšují, než by přestárlému střelci pomohli v jediné smysluplné činnosti. Ten, ačkoli brokovnici sotva udrží a dokáže najít spoušť, touto zbraní na dvě nábojnice pálí po óbr zvířeti hlava nehlava jak ze samopalu, leč převelice smolně, ne a ne ho aspoň jednou trefit.

To se podaří až přiběhnuvší hlavní hrdince, která si s ještěrem roli na honěného a honícího asi po jejich nějaké zvláštní domluvě prohodila, ale čert to vem, po náruživém úprku jak za neposlušným, domácím králíčkem, se ocitla na tom jedině správném místě. Ale zas tak úplně snadné to neměla, neboť zbraň při pronásledování několikrát ztratila, aby ji u chaloupky zásahem boží vůle zase měla. Pak se nedivme, že z této zázračně se vracející pistole stačila jediná kulka z deseti metrů vystřelená přesně do oka, a - jak jinak, nepohodlného veleještěra natrvalo skolila.

No a když velké zvíře, tím rychlejší posmrtná plynatost, takže po nadmutém zvířeti, toho času velkém asi jak půl planety, se promenádují všichni zbylí herci radostně jak kluci z Cesty do pravěku. Přitom každému neusínajícímu divákovi neujde, jak se mezi těmito šťastlivci nečekaně objeví i dobrodruh, který brzkou filmovou smrt ještěrozašlápnutím zřejmě nesl natolik nelibě, že si cestu k finální scéně přesto vydupal. Takže takhle nějak, vážení přátelé, rozhodně ano, tohle to baví!

A co dialogy a výběr herců? Když se jako doteď nebudeme se scénářem babrat, tedy žádné desateré přepisování a nekonečné pilování, stačí, když dál budeme tvořit tak, jak nám zobák narost. Problém nevidím ani v nepřehledných postavách, kdy se pět manekýnských blondýn tlemí a uvažuje úplně stejně blbě, přičemž pozadu za nimi nezůstávají ani jejich protějšky - krasavci, kteří také jako by si z oka vypadli, a všichni se chaoticky baví o kamarádech, které ve filmu nikdy neuvidíme.   

Ale abych jenom nechválil, v našich filmech se objevují i scény, které si pokárání zaslouží. Tolik maskování a příprav to stálo a jenom dvouvteřinový krvavý výstřik z krkavice? Detailní pozorování lidských vnitřností by také sneslo delší záběr než třísekundový, zvláště ten  s hnusnými červy v prasklých střevech, které si na svých bodlinách odnáší spokojená ježčí rodinka. Ale co mě dožralo ještě víc bylo to, jak žraloci zpustošili celou pláž, na které nezůstala noha celistvá a krk bezhlavý, a představte si to, on se to dozvěděl starosta, po něm i policie, a vnímavému divákovi neušel ani náznak vyšetřování a lítost příbuzných obětí. Tak takhle vážení přátelé, takové zdržovačky s byť jen náznakem dějových linií, rozhodně ne! To bychom herce už rovnou mohli nechat převlékat, zavírat za sebou dveře a přezouvat. Kdepak, přibližovat se áčkovým filmů my přece nechceme, uvědomme si, že nás živí jedině podprůměrnost, pozitivní kritiky určitě ne!

A jestli se to někomu nelíbí, ano, mám na mysli právě tebe, Stevene, ten nápad s prostěradly, které spáče v noci zabalí a omladí, to mělo hloubku, s tím si kráčej někam do prdele! A že o tom vím své, mi věřte. Ten okamžik, ten stav strnulosti, ty mdloby potom, pardon, že zase připomínám svůj nominovaný film, bych nepřál nikomu. Pamatuj na to, Stevene! Patřit já do jiného týmu, to bych už raději založiil céčko. Nebo se dal na péčko?