Radši přibrzdím, radši počkám, radši ať jsou zácpy

„No tak my vám ten řidičák dáme, ale dejte si pozor na to, co říkáte. Hulákat na přecházející chodce, ať hejbnou tou svou lenivou prdelí, se nám moc nelíbilo.“ Od doby prvního dne řidičských zkoušek uplynulo už mnoho let, ale nebojte se, lepším se, kontroluju se.

Příklad toho, že ne vždy závisí neumětelství na autech, ale je hlavně v lidech.

Až tak, že jsem byl nedávno přistihnut v situaci, kdy jsem před semaforem zazdil zelenou, červenou a ještě jednu zelenou.

„Pane, je vám něco?“ náhle jsem procitl z ležmo volantové polohy, když jsem otevřel okýnko.

„Já jen, že jste už dvakrát mohl jet,“ pokračoval tím nejasertivnějším způsobem ten nejohleduplnější řidič na světě. Moc bych za to nedal, že ten další za ním si vehementní gestikulací ruce div nezlámal.

„Promiňte, já jenom myslím na svoje věci,“ omluvil jsem se a vyrazil na nejbližší oranžovou.

A co všechno se událo mezi tím? Mezi frajírkem, co by pomalým přecházejícím autem nejraději hobloval prdele a ojížděl paty, až do školení od toho nejslušnějšího řidiče?

Spousta věcí! Nechápal jsem, proč se lidé přecházející silnici po zebře nebo i mimo ni, kolikrát plouží jako po karlovarské promenádě mezi Rusáky s italskou zmrzlinou v ruce. Další extrém - jedu padesátkou a od osoby u přechodu jsem skoro sto metrů. Zatímco každé nezbedné cikáně by za dobu, kdy bych tohoto chodce míjel, stihlo silnici dvakrát posměšně přeběhnout a naklást tři řady připíňáků, to vyčkávající seniorské plémě mi jasnou gestikulací dává najevo, že na mě počká, že se laskavě hodlá uvést v pohyb jedině až po mém zastavení. Ach, ten odhad!

Co až zastavím? Vy bláhoví! Až po třech vteřinách rozběsněného čekání a odpovědi na pozdrav! O svém mimořádném zážitku s nadmíru pozorným řidičem se zajisté nezapomene zapovídat s kamarádkou na chodníku u dalšího nejbližšího přechodu, čímž zmate nejednoho slušného řidiče.

Oči v sloup jsem obracel i nad těmi, co si před prázdným kruhovým objezdem urputnou brzdou div neroztlučou čelo o sklo a před křižovatkou se k rozjezdu odhodlají až po spolujezdcově ráně do své přitroublé kebule. Až teprve teď má rychlík odmáváno. Ani toto procitnutí však nezaručuje rychlostní výhru! Následnou křižovatku totiž projedou rychlostí šneka, myslícího na zimní spánek v pětihvězdičkovém medvědím brlohu.

Víte, já se taky občas kochám a mezi vesnicemi zpomalím na 80, ale jenom v případě, že nikoho nezdržuju! Jsem si totiž vědom toho, že kola byla vynalezen proto, aby se točila, aby dopravu z bodu A do bodu B zrychlila!

A co zpomalování kvůli civění na neštěstí druhého? Na dopravní nehodu nebo očima lejzrovat okna zaparkovaného policejního auta? Stačí, když jeden ve frontě přibrzdí, následovat ho musí další a pátý bude na just tak zvídavý, že div nezastaví a nefotí. A zácpa je na světě, ikdyž vzniknout vůbec nemusela.

Čumilství, špatný odhad, zbytečná opatrnost a až nepřiměřená bojácnost. Ať mi někdo vysvětlí, z jakého důvodu se auto z vedlejší silnice dostane na hlavní až pět vteřin poté, co auto přednostně projede? To se pan Opatrný musí zase zkoumavě podívat doleva, doprava a taky nahoru, jestli náhodou nepadá vrtulník? Pak se ale nerozjede způsobem, aby křižovatku opustil co nejrychleji, ale nanejvýš opatrně tak, aby svému čtyřkolovému miláčkovi vyššími otáčkami neublížil. Což takhle zařadit už pár metrů před projíždějícím autem? Věřte, že by to bylo v pohodě, fyzika se oklamat nedá!

Ale i jiné liknavé reakce jsou k popukání! Objíždění stojícího auta třímetrovým obloukem, takže v případě auta v protisměru pan Co kdyby zastaví i přesto, že na silnici by se v pohodě vtěsnaly osobáky čtyři. Takže zatímco se za tímto bázlivcem vozítka vesele šosují, úroveň nervozity za ním s každou vteřinou stoupá. A zase se zbytečně zdržuje. Dítě na chodníku nebo lísteček ze stromu je pro ty bojácné také jasným povelem k opětovnému brzdění a lesík v dohlednu považují za průjezd domem hrůzy.

Ne, ne, v žádném případě si nehraju si na Boha, že se mi nikdy nemůže nic stát, i mně je jasné, že od každého plotu se do silnice může rozběhnout dítě, kdejaká micina nebo čokl, nejenom u hospody před auto spadnout ožralý chlap a z lesa vyběhnout hladový hejkal nebo stopadesátikilový divočák. Ale to přece není důvod k tomu, aby se jezdilo neuvážlivě pomalu! To už potom není tak daleko k tomu, abychom své miláčky rovnou tlačili!

Ale nadávat a stresovat se kvůli loudalům a natvrdlým řidičům, to nechci taky. Tak jsem si pro sebe vymyslel pomůcku: Budu představovat, že ten zdržovač přede mnou veze v kufru vajíčka nebo křehké vánoční ozdoby, takže budu jeho pomalé tempo chápat. Jiný zas proto brzdí před každou osmdesátikilometrovou zatáčkou na padesát a zrychlení se bojí jako upír počesnekovaného kříže, že převáží plutonium nebo v kelímku po okraj naplněné kafe. Že tamten pán se rozjíždí se zpožděním českého vlaku proto tak zběsile pomalu, že zrovna nemá svůj den, nebo je dnu blbci aspoň nablízku.

Jenomže: Nevychází mi to. Už po krátkém údobí přicházím na to, že přece nejsem až takový vůl, abych uvěřil tomu, že každý druhý nemůže zatáčku projet rychleji proto, že má v kufru propan-butanové lahve nebo přesné přesýpací hodiny? Nebo před semaforem jako spolujezdkyni milovanou tchýni, aby mu to bránilo v zrychlení deset metrů před zelenou?

A ti další přede mnou musí opravdu vidět v každém chodci opilce nebo sebevraha, že se městem plouží pětačtyřicítkou a u školy po písemce z matiky dokonce třicítkou? Opravdu jsou pokaždé na místě až tak katastrofické dopravní scénáře?

Což takhle probrat se a trochu potrénovat? Přesnost, odhad, takže správný úsudek? Uvědomit si, že ne vždycky brzdy a pomalost skýtají záruku bezpečné jízdy. Což takhle jednat schopně, manévrovat rozumně, tedy více se zaměřit na plynulost dopravy a nezdržování ostaních? A když to nepůjde, hrábnout si do svědomí, státi se soudným a za volant si vůbec nesedat?

Že to takhle lehce nejde? V tom případě skládám zbraně a zachrání mě jedině vybudování Hatalostezek, abych neskončil v oprátce po reportáži napsané o těžko pochopitelném dění na silnicích českých.