Psaní je prý mojí nejpovedenější úchylkou

Anebo spíš nejmilosrdnější? Co nejdřív zklamu všechny ty, kdo si myslí, že teď na sebe všechno bez milosti vyklopím a stanu se „selebritou“ s nálepkou zrůdy hned od první zprávy dnešních  televizních novin. Kdepak, nepovím, ale až tak zlé to se mnou snad není. Jsem jenom takový, no řekněme, že úplně skoro normální. Myslím si o sobě já.

Ale zpátky k tomu čmárání. Vy všichni blogeři a čtenáři, následující slova neberte jako vlezdoprdelství, ale já jsem opravdu moc rád, že se tady na blogu můžu vyřádit, vyžvanit. Kdy chci, o čem chci, o kom chci a je už můj boj, jestli rozveselím, popudím nebo vůbec nezaujmu. V šuplíkách by si nikoho z nás nepřečetly stovky a někdy i tisíce lidí, no prostě paráda. Proč by mi texty měly zabírat místo v mozku, když „papír“ snese všechno? Sice všechno, ale přece jenom, občas se řídit  instinktivními pudy „ocamcaď až pocamcaď,“ bývá obvykle prospěšnější než tvrdošíjnost za každou cenu.

A kdyby přece jenom, je tu osobní složka, což beru jakousi zkoušku trpělivosti, sloužící pro odklad nejistoty, kam když čtenář nechce, tuplovaně nemusí a kráčí na vlastní riziko. I já tam brzy šoupnu úletnou básničku, která mě vzbudila ve čtyři v noci a pak nedala dospat. 

Proto je mi nesoudno odsuzovat uveřejnění krátkého čtyřverší, blábolu, v němž všechna slova začínají na stejné písmeno nebo citlivých dojmů z nemocnice. Ikdyž mají mnozí z nás svých starostí dost a ne každého jiné zajímají, jako je i nespočet dalších nemocných, kteří se o své hospitalizační pocity s nikým nepodělí, všechno vyjmenované svůj půvab má. Podělit se s někým o starosti pomáhá a léčí a vím, že jsem tím neobjevil Ameriku.

Jak říkám, chápu to. Možná o to víc proto, že mě kdysi dávno jeden spolužák označil za  povídkového fetišistu. To mi nikdy nikdo neřekl a já nevěděl, jak na to reagovat. Měl bych se urazit nebo ne? To mě má za úchyláka? Jako představitel ukázkové reakce chlapa v nesnázích, nijak jsem se nevyjádřil. Později mi došlo, že má pravdu. Reagoval totiž na to, že tou dobou jsem se dosti často bavil psaním legračních povídek s lehce erotickou tematikou. Bylo to ve mně, psaní mě bavilo, šlo tak o to, s čím jsem se papíru svěřoval. S touhou, se snovými pocity, s nadějí. A to všechno proč? Protože s holkama jsem byl toho času na štíru. To víte, učit jsem se musel, hrát tenis a fotbal jsem taky musel a večer si sednout s přáteli jsem taktéž občas musel...

A jak jsem na tom teď? Lépe, o hodně lépe, děkuji za optání. Jen tak mimoděk se dívám se kolem sebe, poslouchám, postřehuju. Ve čtvrtek si přečtu noviny a pětkrát do týdne se podívám na televizní zprávy, to sice jo, ale k politickému mudrlantství je to málo, takže toho se ode mě nedočkáte. Tedy ničeho výjimečného, než by neprováděl běžný vzorek v našem státě. Ano, i v tom průměrném krajíci se nějaký ten blogista najde. Co mě zaujme, zapíšu si a to je jenom začátek. Nic nelámu přes koleno, nehledám souvislosti urputně a za každou cenu, jen se vším nechávám nenásilně unášet. Samozřejmě, přijít s něčím úplně novým, s nápadem jako Brno, se souvislostmi a závěry doposud nezaznamenanými, něčím, co nikdo nikdy, to by panečku byla bomba, ale jsem v klidu, znám se.

Občas mě něco přepadne, to ano, ale naivní bych byl, kdybych si myslel, že jsem jediný, kdo na něco, co stojí za zamyšlení a následné podělení, přišel.

Konkrétně: ne každý z těch, komu se chytlavě zajiskří, to dotáhne až do blogového stádia. Třeba tomu hned zpočátku mylně nepřisoudí takovou váhu aby nápad za zmínku vůbec stál. Jiní si zajímavost třeba i chtějí uchovat, ale zapomenou ji, ti pohotovější si ji aspoň někde zapíšou. No a když napsané nikam nezašantročí, lámou se ledy, výrobní proces spěje ke konci. Zbývá už jenom téma zaobalit, okořenit, trochu chutné omáčky k tomu a hodit na pánev, respektive na ten správný papír. Pro negramoty nastává úskalí poslední – musí se umět písemně vyjádřit. A jak potom? 

Tak třeba já, když už mám blog napsaný, je většinou neaktuální, takže ho nemusím hned cpát ke zveřejnění. Tak jako se maso na svíčkovou nakládá aspoň den předem, i já někdy nechávám článek uzrát. Druhý den škrtnu dvě věty, další tři přihodím nebo jen vyměním a doplním několik slov. Následující den zase nějaké obměna anebo klidně vůbec nic.

Co vy? Taky si někdy takhle hrajete nebo píšete rovnou?  Samozřejmě, když hodně chci a mám čas jenom hned, šup s tím na pekáč co nejdřív. Pak už jenom trnu, kolik překlepů a nedejbože chyb, jsem svou zbrklostí způsobil, nehledě na to, že mi později dochází, že by se článek dal napsat mnohem lépe. 

S okolnostmi kolem písemného výtvoru to máte podobné jako se snahou každého sportovce stát se mistrem světa. Těch odpadlíků, úplně stejně talentovaných a pilných a odhodlaných udělat ve své disciplíně maximum, je hrozně moc, ale překážky v podobě nejrůznějších zranění, nemocí, osobně-rodinných problémů, mnoho z nich při cestě ke svému cíli potká tolik, že na samém vrcholu pyramidy stojí s vítěznou vlajkou jeden ze sta, z tisíce. Proč? Protože těm ostatním nebyly do vínku dány úplně všechny podstatné předpoklady. Přesto má každý někde své maximum, kterého při mimořádné snaze, i se všemi doprovázejícími útrapami, dřív nebo později dosáhne. Může to být šesté místo v okresním přeboru, v republice nebo na světě, ale je tam. Stejně tak to může být maximálně šuplíkový pisálek, Halina Pawlowská, VIP bloger nebo Jules Verne.

Při vší úctě k houževnatosti a píli v čemkoli, nejtěžší na maximálně dosaženém cíli bude právě intuice. Co nejvčasnější zjištění, v jaké konkrétní činnosti má daný jedinec předpoklady k dosáhnutí toho ze sebe nejlepšího. Možná tak právě čtete blogera, který by na kurtě mohl prohánět Rogera Federera nebo při Velké ceně čehokoliv předjíždět Vettela, dávat jesličky Messimu nebo poučovat o psaní Michala Viewegha, kdyby …

Netruchleme však a buďme vděčni za to laskavé „kdyby.“ Vždyť snění je tak krásné…