Prý nemám rád lidi

A jak jste na tom vy? Budete tvrdošíjně tvrdit, že vy je přímo milujete? Skutečně každého? Něco vám povím, ale všechno hezky popořadě. Začalo docela nevinně, během krátkého přesunu z práce na oběd. Společně se sestrou, zdravotní sestrou, jsme jako obvykle, cestou odpovídali každému na pozdrav, což já děsně nesnáším.

Proto mi vůbec nevadí přemísťovat se sám, co nejrychleji a nejlíp kanálama, abych se pozdravům pokud možno co nejvíc vyhnul. Pochopte – dennodenně pořád samé - obligátní dobrý den v tom lepším případě, ale vyletět z kůže můžu tehdy, když se ode mě očekává odpověď na pozdrav, na který jsem smrtelně alergický. A tím je: „ dobrej!“

Uklidni se čtenáři, jsem jenom obyčejný průměrný mužský cholerik, projevující se tak, že se to na mně hned na první pohled nepozná. Ale k věci. Sestřička si všimla, že mě to neustálé zdravení už docela pěkně se.. - vadí, takže utrousila to, co utrousila.

„Martine, ty nemáš lidi rád, že jo?“

No ale pak jsem přece jenom zapřemýšlel a dal jí zapravdu. Ano, nemám rád lidi, přiznávám se. Nic na tom nezlehčuje ani fakt, že jenom některé.

Ale copak můžu mít rád pacienty, kteří ke mně zavítají s takovým hovnem, na které stačí tři kostky cukru nebo pofoukání? Ty, kteří mají potíže týden a přijdou odpoledne, kdy vyřizuju administrativní záležitosti? Ty, které  vezmete v dobrém úmyslu přednostně, protože potřebují „jenom“… a tím „jenom“ vás zdrží dvacet minut?

Nemám rád obsluhu v restauraci, kde, když si sotva sednu, ptají se mě co si dám k pití a když obdržím jídelní lístek, za půl minuty už zase otravují. Ale když dojde na placení, pro samou zaneprázdněnost u dalších dvou stolů, doprošuju se nejmíň čtvrt hodiny. V poloprázdné restauraci víme proč.

Také nemám rád servírky, už se používá i pojem číšnice, které mi přinesou chladné preso, já jim zapomenu připomenout, že ten zároveň objednaný zmrzlinový pohár chci ke kávě, takže se ho dočkám až po půlhodině, tedy už ke kafi ledovému, ovšem, jestli mi do té doby ještě aspoň trochu zbude. Taky nemůžu vystát obsluhu, která mi přinese chladnou polívku a ještě studenější hlavní jídlo, číšníka v AFI Pardubice, který mě obsluhoval v gumových galoších a sportovní vytahané polokošili a chtěl za kafe a zákusek osmdesát korun.

Nemám rád osoby v přeloučských technických službách, protože když si objednám sběrný kontejnér na osmou, dočkám se ho v devět a celou tu čekací dobu s ohromným nadšením aspoň shrabávám listí, což měla být odpolední zahradní činnost pro jedno z mých dětí.

Také nemůžu mít rád jednu doktorskou kancelářskou krysu, tak já říkám těm lékařům na postech, kteří už leta letoucí neviděli pacienta, ale radí mi co bych měl, jak bych měl a hlavně mi lže a když jde do tuhého, podrazácky mlží a mlží a nepřizná se, humlíček jeden!

Divíte se mi? Ještě pořád se mi divíte?

Tak právě pro ty tu mám chuťovky, příklady takového chování, které by střízlivě uvažujícího občana měly přinejmenším znepokojit.

Jak mám zůstat stále stejný ke kamarádovi, který háže umělohmotné lahve do potoka, jinému, co po pejskovi při venčení neuklízí a kamarádce, která se urazí jenom proto, že – viz příští článek. Co si mám myslet o takovém řidiči, kterému dělá dobře, že za sebou zdržuje ostatní a mezi obcemi ze své sedmdesátky schválně nepřidá a nepřidá? Jak jsem mohl mít rád soudružku učitelku, která mě hanlivě urazila, až z toho vznikla přezdívka, kterou mi do konce základky nikdo neodpáral? Kunhúta jedna nevymáchaná!

Názorných příkladů by opravdu mohlo být mnoho a ještě víc. Připouštím však, že jaké chování vadí mně, nemusí jinému, na druhou stranu zase, co mě nechává chladným, může nehorázně naštvat ostatní. Neapeluju však na to, abyste začali hledat ty z vašeho pohledu zlé a také se ohánět  tvrzením, že nemáte rád lidi. Nesoupeřte se mnou, tím nic nezlepšíte.

Avšak, my všichni jsme ti lidé. Kamarádi, kamarádky, přátelé až úplně cizí lidé. Mně z toho jednoznačně vychází to, začít každý sám u sebe. Snažit na sobě pracovat až tak, abychom o sobě samotném mohli říct, že se mám ráda, mám se rád. V ten moment právě začíná naděje, že si to o vás budou myslet i ostatní. Jsem však realista a toho, že někdy napíšu článek o tom, jak mám rád lidi, se nejspíš nedočkáte. Ale už jen ta perspektiva co nejkratšího článku o tom, jak nemám rád lidi, je lákavě povzbudivá.