Nikdy mi nebude tak skvěle jako pod lavinou

Možná jste i vy na streamu.cz zhlédli tu velikou sněhovou lavinu valící se z obrovské střechy dolů. Začne to nenápadně, od okraje jen tak několika kousky, ale  pak už to stojí zato. Když se dolů plošně sesouvají, odhadem takové dva ary sněhu, je to pěkný fičák. Náhlý, nebezpečný, smrtonosný. A pro mě navíc fascinující.

Vzbuzuje ve mně pocit touhy nechat se sněhem ovládat, býti pokořen, být v jeho sevření. Ikdyž připouštím, že být zavalen dvěma metry sněhobílé peřiny, by byl dosti silný kalibr i pro slona. Ne, svoji touhu neženu do takových extrémů, abych v době  tání nedočkavě chodil pod prudkými střechami a tolik doufal v ten svůj správný okamžik, kdy mi za krkem přistane halda sněhu. Kdepak, riziko rampouchů a těžkého padajícího břemene je natolik nebezpečné, že dostává rozum i můj vlastní natěšený adrenalin. Musím si tak vystačit pouze s vydatnějším sněžením, nejlíp s pořádným fičákem k tomu. Jak mi vítr šlehá do tváře, za límec se dostává tající sníh, to je pro mě to pravé. Jenomže co tady s tím v nížině?

Proč mi třeba neimponuje voda v tekutém skupenství? Procházka v dešti, sem tam se nechat zmáčet pod okapem, no nebyl bych šťastnějším člověkem? Bouřek a přívalových dešťů je i v nížinách dost a hlavně příjemněji a tepleji. Toho bych si užíval daleko víc.

Nemůžu si pomoct, nyní v zimě jsem se rozhodl vydat se do hor lavinám vstříc. Chráněn šestivrstevným tepelně izolačním „skafandrem“, vybaven mobilem, lopatičkou, lavinovou vyhledávačkou, batůžkem první potravinově-zdravotní pomoci a hlavně lavinový airbagem, si věřím podstatně víc, než kdybych se na horskou túru vydal jenom v tričenku a sandálkách. Vyhlášení druhého až třetího stupně lavinového nebezpečí bude pro mě povelem k procházce k zakázanému prudkému svahu, kam se občas vydají jenom hazardující snowboardisté.

Už se těším na to, jak to pode mnou cukne, jak se to se mnou trhá, na ten hřmot a já jedu, kloužu, valím se, kutálím, až ve sněhovém obklopení najednou zastavím. Věřím, že budu mít štěstí, že se nepotluču, nezraním a že nohy nebudu hledat za krkem. Shrnujícně  – budu-li při vědomí bez  silné bolesti a sněhovou zkázu přečká i elektronika, budu mít vyhráno. Plamínek zapalovače mi prozradí kde je země a nebe, to abych se pohodlně usadil, odpálím airbag abych měl kolem sebe co nejvíc prostoru a v záplavě sněhu si konečně začnu lebedit.

Po vyčkávací půlhodince začínám konat, spouštím vyhledávací lavinový signál a zahlašuji se i horské službě. Ta mě za moje neuposlechnutí vycházení sice moc nepochválí, ale i tak si možná pomyslí něco o mém následném seriózním přístupu. Slastná fáze mi tímto končí a začíná čekací. Ještě nějakou dobu můžu být v klidu a bez obav, že do mě nějakej neinformovanej záchranářskej trouba píchne tyčí do oka. Pes a lavinový vyhledávač snad postačí. Už se nemůžu dočkat okamžiku, kdy Bernardýn zahrabe, olízne mě a já si z jeho soudku rumu dám kalíšek na zahřátí. Všichni tak budeme rádi, jak skvěle záchranná akce dopadla.

A v tom se probudím. Slyším hřmění, jako by se valila lavina. Procitám a až po chvilce mi to je jasné. Ze střechy se nám sesunul tající sníh. Uf, oddechl jsem si doufajíc, že naši fenku Bonitku už budeme moct pouštět na zahradu bez obav. To víte, taková střešní lavina, to je prevít, Bóňa s sebou nikdy nemá ani batůžek záchrany, natož píšťalku, aby v nebezpečí zapískala. Ikdyž z pomoci, kdy ji lezoucí po čtyřech vyhrabávám, pusinkuju  a na posilněnou jí dávám její oblíbenou dentastixovou tyčinku, by byla honosně nadšená.

Sami už asi poznáváte, že jsem popsal sen, v kterém se lavin nebojím a také to mi věřte, že mě sníh za krkem ani za mák nevzrušuje. Že to bylo jenom o pejska starostlivé snění, zakončené sesuvným hřmotným probuzením. Možná náhoda, možná přejícný sen a já byl vyslyšen. Kdyby tomu tak bylo pokaždé, na světě by bylo mnohem krásněji. Proto si přejme a snijme a kdybychom snad vyslyšeni nebyli, rozhodně tím nikdo nic nepokazí.