Nepodceňujte pravidlo šťastného odjezdu

Tak vám zítra přivezu tu sedačku s křeslem, dozvídám se po telefonu a jásám. Konečně se u televize opřu a nohám pohodlně ulevím. Už zítra, zítra, zítra! A skutečně, stalo se. Panu dovozci se povedlo přijet přesně podle domluvy 

a zdárně dopadla i moje finální navigace k chatce, včetně zaparkování na jediném výstupku, pro úspěšný odjezd tolik důležitý.

Řidič byl takový poloviční já, střízlík, kterého by pytel brambor zavalil jako lavina, a k němu do páru já, kdo si namohl záda včerejším sekáním dřeva. On se na mini sílu ani vymlouvat nemusel, já si svou indispozici nechal pro sebe. Jen tak jsem utrousil, že nejlepší by bylo svést sedačku na koberci dolů k chatě, a tak jsem přispěchal s chudákem kobercem z předsíně. A fičelo se jako na saních! A pak se i křesílko do garáže sklouzlo! Paráda, říkám si, máme to za sebou, teď mě čeká kafe a za necelou hodinu mi přivezou dřevo.

Řidiči ještě před odjezdem radím jak se má vytočit, aby nepodcenil kluzký terén, na kterém se špatně rozjíždí i po rovině, natož do mírného kopce. Ani nevím, jestli mě vnímal, protože si v autě zrovna něco zapisoval. No co, říkal jsem si, já ho varoval - jeho boj, kdyby snad něco.

Jenomže mi to nedalo – zaliju si kafe a vykouknu z okna. Ještě tam stál. Bohužel ale na jiném místě a túroval to o sto šest. Bože! No nic, říkám si, kafe počká, a vyběhnu ven jen tak v košilce, že ho zatlačím a bude hotovo. Nuž, tlačil jsem jako při zácpě, ale hotovo nebylo. Kola proklouzávala, bahno mě zasahovalo. Nu což, říkám si, a přináším trochu toho patřičného materiálu pod kola – kartónové krabice a dřevěné latě. Nutno podotknout, že stále oděn jen tak lehce, v krbu ohňovymíralo a kafe stydlo. Honem rychle, spěchám co to dá, jen abych pana řidiče nezdržoval, vždyť čas odjezdu si do cesťáku už určitě zapsal. No nic, zatímco já jsem se venku řádně lopotil, pobíhal semo tamo, kola podestýlal dál a dál, přičemž výsledkem mého snažení bylo jen částečné popojíždění vpřed, milostpán si v teple hojně túroval, já všechno dirigoval. Když se z jednoho místa ani na poněkolikáté ne a ne hnout, navrhl jsem, aby vyjel couváním, to bude z kopečka, to by šlo zvládnout i s kamiónem. To však zamítl způsobem, jako kdybych po něm chtěl sjet po prdeli Kilimandžáro, ale aspoň mi prozradil plán svůj. Ó bože, zděsil jsem se! To nevytočíš, snažím se ho odradit, ale zase: jako by mě neposlouchal a do kabiny zaplul s nadšením večerního uspokojitele. To víte, že to neukroutil, ale neříkal jsem mu, že jsem mu to říkal. Nebylo třeba mu nic připomínat, vždyť byl na cestě zašprajcnutý tak těsně, že nebylo kudy kam. Vzadu stromky, vpředu keře, ani místo k zatlačení jsem si už nenašel. Proto jsem si dovolil řidiče pozvat na kafe, u kterého bychom vyčkali pomoci, neboť „dřeváci“ mi měli za chvíli přivézt tři kubíky. Nesouhlasil - asi nepil kafe a nepředpokládal, že můžu mít i čaj. Situaci řešil tak, že si zase sedl do té své kukaně a začal zběsile ťukat do mobilu, zatímco já jsem pro jistotu zavolal dřevařům. A dobře jsem udělal – nestíhají, nepřijedou. To bylo něco na mě! Takže já musím volat jim, z vlastní iniciativy, abych se laskavě dozvěděl, že slib nedodrží, že nedorazí! Fakt síla, tomu se říká solidnost, úcta k zákazníkovi! Takže když on do kabiny, já do předsíňky, už konečně pro bundu, přiložit do ohně polínko a vysrknout ledové kafe.

Přesto mi bylo toho zaklíněného lenocha líto a navrhl jsem mu, že projedeme osadu, hledat budeme traktor, nebo aspoň auto s pohonem na všechny čtyři, a on kupodivu přitakal. Tomu říkám komunikace! Ale nemyslete si, že to byl začátek prospěšného pokračování. Protože: Já řídil, já hledal, já se snažil, zatímco on se vedle mě vezl jak ospalá carevna. Když jsme neuspěli tam, ani nevšiml, že jsem zajel do vedlejší vesnice. Zastavuji a zvoním, kde to vypadalo nadějně, ptám se mladíků, stařenky i paní s kočárkem, kdo že by tu mohl disponovat traktorem nebo jinými silnými koly, až jsem se to dozvěděl. Když jsme přijeli na statek, z auta jsem vyrazil jak atlet z bloků, on pomalu, nesměle. To už jsem mluvil s panem Vrkounem, který mě zaujal, nadchnul a přislíbil mi, že dorazí za deset minut. Byl tam už za osm, nevěřícně zakroutil hlavou a zapřáhl trakře. Řetěz praskl, ale on ruce nespráskl. Zauzlil podruhé a zaklíněné auto stařičkým traktorem v pohodě vysvobodil.

Moje děkovná slova neznala mezí, jako kdyby snad vyřešil problém můj. Vymrzlý, zablácený, ale šťastný jsem byl. Nejspíš proto, že ten, kdo má největší radost se odvděčuje, jsem panu traktoristovi daroval láhev pětihvězdičkové Metaxy. Zasloužil si ji - za ochotu, za rychlost, za pochopení. Ale co kdybychom na něj nenarazili? Nevím, nevím, co pak my dál? I když… my?

S časovým odstupem mi došlo, že problém jsem neměl já, ale řidič dodávky, kterého jsem na možnou potíž ještě upozorňoval! A jak se k tomu postavil on? Ten asi 25letý ňouma? Jako kdybych za to mohl já, a „já jsem nemehlo, ale ty se starej“ bral jako samozřejmost. A jeho vděk? Zná vůbec něco takového? Vždyť ani nepoděkoval: Mně, traktoristovi, natož ocenit úsilí pozorností, nebo projevit aspoň snahu, aspoň poděkování! Nic z toho! Zmohl se jenom na stydlivé culení a informaci, že má zpoždění skoro dvě hodiny.

Tak nevím… Je dnes hodně takových mladých? Bez zájmu, bez energie, takhle pohodlných? Je mi jasné, že využil mé vstřícnosti a zapeklitost tak vyřešil cestou nejmenšího odporu, když už jsem se mu aktivně vnutil. Jsem z toho všeho poněkud rozpačitý, neboť si nejsem jistý, jestli mě nemá za blbce. Nejspíš ano, ale čekat na jeho příchod s prosíkem, nebo ho v tom nechat vymáchat samotného, na to fakt nemám. Nervy, ani povahu.                                                  (Foto je pravdivé - dobrák Vrkoun)