Nemít přátele - jó to nevadí!

Z toho, že nemám kvalitní kamarády, mě s každým novým dílem neustále přesvědčují současné televizní seriály. Když se k tomu přidá i dojemná závěrečné půlhodinová scéna z amerického happyendového filmu, kdy jsem nucen si vyslechnout osmkrát miluji tě a já tebe taky mami, navíc v srdceryvném objetí, během kterého by se i Slzavé údolí zastydělo za svůj název, divím se, že vůbec ještě existuju.

Že jsem vlastní existenci bez pohromy schopen ustát, když nemám takové super přátele, jaké mi televizní obrazovka předkládá.

Do toho osudného dne, kdy jsem poprvé zhlédnul první díl seriálu Vyprávěj a Přešlapy, jsem musel být úplně mimo mísu, když jsem mohl s takovým vakuovým pocitem kamarádskoprázdna vůbec žít. Až potud jsem byl naprosto v poho, nebýt mého zájmu hlavně o seriál Přešlapy. S každým následujícím dílem jsem neměl daleko k pocitové úrovni přišlápnutého mravence, chřadnoucího pomalu, ale jistě. Seriály nekončí a tak jsem se bál toho, o kolik hůř mi bude, když bude ještě hůř.

Vždyť tam by se pro druhého rozkrájeli, pro třetího dýchali, pro čtvrtého z okna skákali, doslova i písmene ruku do ohně dávali a ještě by se přitom láskyplně usmívali. Nastane problém. J volá M, M volá K, K volá R, ta volá S, ta zase J. Ta už to ví a že se všichni musí sejít. Koloběh uzavřen, okamžitě mají na sebe všichni navzájem čas a ochotně se scházejí. Tak přesně to bych chtěl a mobilní operátor jistěže také, zažívat každodenně. Fakt, mám ohromné výčitky, že nejsem natolik stmelen s kamarády, aby věděli o každém mém pšouknutí a kolik cukru si dávám do kafe. Proto mívám deprese, tolik mi to chybí, vždyť takhle přece to je úplně normální, servíruje nám televize! Zajít si s kamarády každý den na pivo, zatímco na vás oddaně čeká vaše drahá manželka a vůbec se nezlobí že blijete a smrdíte jako tchoř, jindy jdete pro důležitý lék do lékárny, cestou se zpozdíte na fotbale a představte si, ani pak vás žena neztluče ani malým válečkem. Já v tom mám jasno, já se měl stát hercem, aspoň chvíli bych si tak mohl dopřát toho lidského porozumění, pohody a lásky, když už se mi těch nejsprávnějších kamarádů na jiném poli nedostává. To až televize mi otevřela oči, jací mají být ti opravdově opravdoví kamarádi! Jak jenom jsem mohl, já prosťáček, až doteď žít v naivní představě, že kamarád je ten, kdo mi půjčí peníze bez úroku, když ten televizní by je určitě nechtěl ani vrátit, ten, kdo vůbec nic neví o mých prdech, které mě po obědě pokaždé tolik trápí, natož aby se nedočkavě zajímal o můj včerejší tlak u lékaře.

Od mého neoblomného úsudku mě nezachrání ani seriály Návraty domů a Dokonalý svět, kde to sice vztahově také přebujele kvete, ale už přece jenom podleji, tudíž přirozeněji.

Můj mrákotný schizofrenický stav, kdy jsem nevěděl, koho ze svých přátel považovat za známého nebo už za nepřítele, se díky těmto dvěma seriálům sice už nezhoršoval, ale já chtěl víc, já chtěl mít úplné jasno. Proto jsem se rozhodl pro televizní abstinenci a to naprosto absolutní. Když už jsem si myslel, že jsem po třech dnech z nejhoršího venku, přepadla mě vzpomínka na družný seriál Přátelé a aby toho snad nebylo málo, tak i na starý seriál o studentech medicíny, Doktor v domě. Avšak nepoddal jsem se těmto zákeřným vzpomínkám a byl k sobě ještě tvrdší než tvrdý. Naordinoval si samotku na 14 dní a ranní sprchové krůpěje ve vodě přesně o teplotě 13,5 stupňů.

A pak jsem potkal Otíka, který v mé obrozenecké škále kamarádskosti prošel, byť s odřenýma ušima. Pozdravíme se, kouká na mě přes vrata do zahrady, ale já, přece jenom, po tom všem, čím jsem si prošel, jsem si nebyl stoprocentně jist, nakolik přesně mám být ke komu vstřícný. Takže abych něco nezkazil, raději jsem volil odstup větší než malý a hleděl si svého, takže přezouvání pneumatik u svého auta.

„Koukám že právě přezouváš,“  povídá a já si nad tou jeho ohromující všímavostí pomyslel, jak komicky by vyznělo, kdyby mě třeba viděl dělat s manželkou tamto a komentoval to také naprosto přesně.

„Jo, přezouvám, už bylo načase,“ odštěknu znechuceně, neboť usoudím, že právě tato odpověď ještě stále spadá do limitu pro hraniční kamarády, ale vstřícnější už rozhodně ne. Doufal jsem, že odkráčí, že mu bylo jasně naznačeno, když přezouvám, tak přezouvám a že nemám čas na nějaký pitomý kecy. On tam však pořád přecházel, jakoby se rozmýšlel odejít, neodejít, říct mi něco, neříct a já byl z něho fakt už docela nervózní.

Přesto jsem poslední dvě kola za jeho nemilé asistence dokončil a těšil se, jak s ním vypeču. Ba ne, hošánku, ani teď se mnou pokec nebude, já si sbalím všechna svoje fidlátka a hned hurá do baráku na teplý čaj. Máš utrum Otíku, čekals marně.

„No, třeba  mi do toho nic není Martine, ale to je nějaký nový módní trend, mít vepředu zimní a vzadu letní pneumatiky?“

Tak jsem zase z pýchy zplasknul do normálnosti a výřečnosti na úroveň dvouletého dítěte, s výjimkou dušení v sobě zlosti a tichých nadávek namachrovaného zedníka, když mu při ověřování bublinka ve vodováze z prostředku pořád utíká.

No nezabili byste ho? Kdo se o jeho přítomnost prosil? Kamarád jeden! Škrtnout, okamžitě zařadit mezi nepřátele. A pak, jak jsou prý kamarádi potřební, jak bez nich nemůžeme být, jak nám chybí ve chvílích nejtěžších a kdesi cosi, si máme myslet ze seriálů a z povedené kamarádské pravolevé koalice v Praze. Mně teda určitě ne, mně kamarádi nechybí, jak jste si přečetli, mně jsou jenom pro zlost a přidělávají práci!