Nekalé praktiky praktiků v praxi

Divím se všem, co pořád naříkají, jak špatně se jim vede. U nezaměstnaných to beru, ale že i u pracujících? Vždyť každá práce v sobě ukrývá možnosti, jak si základní plat více či méně vylepšit. Třeba já, s příjmem pouhých několika desítek tisíc, bych jenom s touto každoměsíční almužnou jen těžko vystačil.

Patřím tak do skupiny umírněných pracujících, kteří se nespokojí s málem a o své blaho se ještě navíc pravidelně přičiňují. I já se tak snažím o to, abych nestrádal, abych se o rodinu co nejlépe postaral.

Když to s prací poněkud přeženu a nastanou mi potíže psychického rázu, okamžitě odlítám do svého apartmánu do Egypta nebo si pronajmu hausbót na Francouzské riviéře, kde jsem už dva roky nebyl. A tak to doporučuju každému. Lepšího odreagování od stresu, odpočinutí od rodiny a práce vskutku není. Pak zase nastoupím do toho dobrovolného kolotoče a musím přitvrdit v práci. Z pozice praktického lékaře není nic jednoduššího, než na dealery léků kapku přitlačit.

„Cože? Nasadit pacientovi lék za odměnu jedné, dvou stovek? Kde to proboha žijete? Dejte aspoň pět, jinak sbohem!“ povídám naprosto vážně a nakonec si plácneme.

„Za lékovou studii deseti pacientů nabízíte dva tisíce? A z které višně jste spadl, pane firemní dealere?! To jste za mnou vážně jenom kvůli takovému hovnu vážil tak dlouhou cestu? Vyřiďte tam těm svým nahoře, že patnáct minimálně a letní rodinnou dovolenou v Turecku k tomu!“

Už za dva dny jsem ho měl v ordinaci zase a že prý maximálně deset. Okamžitě měním Turecko za Kapverdy a ani se necuká. Není nic jednoduššího, než si o peníze říct, říká se a platí to beze zbytku. Mimochodem, paradoxní na tom je i to, že předepisovací slib je něco jiného, než realita na receptu.

Když se mi ale zrovna nechce nikam trajdat a doma se podělá několik věcí najednou, včetně bazénového filtračního zařízení a nutností koupě nového auta, musím se přinutit sednout si na prdel a hodinku, dvě, strávit čas nepříliš prudkým přemýšlením nad vypisováním smyšlených receptů. Abych se pak nepředřel, tak na razítkování mám sedmiletého synka a na podpisové klikyháky pětiletou dcerku. Nebo naopak?

Avšak tohle nárazové pracovní úsilí by k rodinnému štěstí rozhodně nestačilo. Dál to znáte taky. Třeba z mejlů, které vám tvrdí, že každý lékař může na rodinu napsat každý měsíc pojišťovnou povolených léků za deset táců, čili shrábnout deset tisíc. Ale řeknu vám, někdy to dá fakt fušku. Jednak na to nesmím každý měsíc zapomenout a taky mi receptové úřadování zabírá čím dál víc času. Jak jinak, když se ceny léků neustále snižují, (ale pacientské doplatky zvyšují a bude hůř.) Ještě před deseti lety mi na toto přilepšení stačilo takových patnáct správných receptů, dnes si nevystačím ani s třiceti. Ve skutečnosti jich však píšu víc, protože desetitisícovou toleranci už léta dvojnásobně překračuju a nic. Chudák moje zdravá – nemocná rodina a hlavně tolik strádající zdravotní pojišťovna!

To však nejsou jediné čachry – machry s pojišťovnami. Bez nikterak velkého úsilí mi stačí sehnat si od kamaráda – pojišťováka, osobní údaje klientů a hnedle si je bez jejich vědomí a s mým nejčistším svědomím na sebe zaregistruju. Padesátikačka na jednoho za měsíc sice není nic moc, ale je to na pohodu. Do doby, než na to přijdou jejich regulerní lékaři, někdy i vůbec, to k malému, ale hlavně bezúhonnému obohacení stačí. No nedivte se, když na mě přijde lenivost, je nutné spokojit se i s málem.

Jo a mimochodem, abychom předešli trapnému nedorozumění, tak pro ty, které jsem profesně zaujal a chtěli by se u mě nechat zaregistrovat, naprosto férově uvádím své skromné podmínky. Mám plno, takže za roční registraci beru dvě tisícovky, ovšem těm s čestným prohlášením, že mě pravidelně karmují, slevím polovinu. Za nešizenou týdenní neschopenku shrábnu pětikilo, za čtrnáctidenní simulovanou dva tácy. Za přednostní vyšetření (předběhnutí všech v čekárně,) klepete jedině čelem, protože mě zakrátko obdarujete dvěmi flaškami archívního pozdněsběrového vína.

Pro ty z vás, kteří budou chtít mé soukromé telefonní číslo, tu mám roční nabídku za pouhé tři tácy s tím, že mě můžete kdykoli vyrušit, ale záruku, že vás přijedu vyšetřit okamžitě a jestli vůbec, po mně nechtějte. Jo a na třicetikorunu u mě zapomeňte. O drobné se nestarám, nevracím, nezdržuju se, vaše dobrosrdečná stovečka to pokaždé jistí.

Proč o tom všem píšu, proč to všechno přiznávám? Víte, doktor Rath je mým velkým vzorem a snažil jsem se s ním sejít už několikrát, dát mu svoji náklonnost najevo všelijak. Toto moje blogové přiznání beru jako poslední možnost. Tedy, doufám, že ho z vězení na kauci nepustí. A kdyby snad ano, poraďte mi! Jak být také tak známý, populární, ženami tolik obletovaný! Co jiného mám provést, abych taky byl? Mně nikdo nikdy nepodaruje tak drahou krabicí od vína!

Že vám něco z blogu, nebo snad úplně všechno, připadá prapodivé? Máte pravdu, jeví se to tak, odhalili jste mě! Takže pro dnešek konec legrace, teď už ponechejme nadsázku, výmysly a ironii stranou.

Jedno je však jisté. Pojišťovny na bezednost pacienta nevěří a že se proti zdravotnictví už kují hegerovsky pekelné pikle, mi věřte. Vždyť pacient je přec tak skvělá a hlavně nedoceněná investice a náš stát tak ryze po česku demokratický a právní! Možná tak bude mnohé z blogu už brzy skutečností pouze s tím rozdílem, že lékař bude stále více kasírovat, ale pakovat se budou pojišťovny společně s těmi, kdo se o jejich zdárný rozvoj zasloužili.