Nebojme se hodnotit!

A nebát se to říct taky. Příkladem nechť nám je Zdeněk Pohlreich a jeho Ano šéfe, ale to zmiňuji jen okrajově. I když je to nejspíš z poloviny hraná šou načančaná tak, aby zaujala a líbila se, mně to nevadí, kvalitou se nechávám

manipulovat rád.

Geniální vsuvky jako notoricky profláknutá „etýda“ hrajícího si chlapce s kameny, dostala v nedávno odvysílaném díle z Poděbrad silnou konkurenci. Otravnou, opojně vláčnou paní, dožadující se Pohlreichovy přízně. Podpisu, jídelního lístku, ochutnání svého jídla,… To jen tak na okraj, jak je pořad vhodně promyšlen, vyšperkován tak, aby divák v pozornosti nepolevil ani na chvíli.

V něm sice hodnotí a rady rozdává odborník, ale to neznamená, že vyslovit svůj názor bychom se měli bát. Nesouhlasíte, protože toho nejste schopni i hodni, když to v kuchyni neumíte ani jako ohřívač párků na fotbale, neřku-li jako kuchař pětihvězdičkového hotelu? To si opravdu myslíte? Vždy to spolu vůbec nesouvisí, to přece vůbec nevadí! Vždyť - kdo umí slušně vařit? Čtvrtina z nás? Odhadem celých pět procent častějších hostů restauračních zařízení? Tak málo proto, že koho kuchtění baví, ten si většinou vyvařuje sám, a obsluhovat se nechá jen výjimečně.

Poslední dobou se setkávám s tím, že v restauracích a hotelech se stále častěji ptají, jestli je všechno v pořádku, jestli nám chutnalo. A to je jedině dobře, to je povzbudivý trend. Touží slyšet náš labužnický názor, a nebojte se, o rady a poučování určitě nestojí.

A právě v tom, odhodlat se říct své mínění, se musím zlepšit i já, protože zrovna nedávno jsem mohl, ale na nedávný servírčin dotaz v pizzerii jsem mlčel. Nakonec jsem usoudil, že drobností přece nebudu nikoho zatěžovat. Moc dobře totiž znám mocnost ústního podání. Já něco malinko legračně vytknu, servírka to řekne kolegovi už tónem jiným, a ten to kuchařovi podá tak, že mi vůbec nechutnalo. A to by bylo šíleně nespravedlivé. Ale i tak jsem nikde jinde nejedl lepší špenátovou pizzu, než v pizzerii Pinocchio v Přelouči, i když naposledy mi připadala kyselejší než kdy jindy. Zřejmě z půlky rajčete navíc, což je právě ta drobnost. Ale jinak: když se do ní zakousnete, to není jídlo nebo obyčejný zážitek, to je jedinečný požitek, to jsou Vánoce! Vláčný zákusek, kterým si napěchujete ústa šťavnatou dobrotou, které se nemůžete nabažit, které chcete víc a víc.

Žádný sem tam špenátový lísteček na těstu, jak jsem poznal jinde, takže po chuti špenátu ani památky, ale cáry zelených listů špenátu, louhující se ve smetanové omáčce, to je ta božská lahodnost, o které píšu! A co můj mladší stolovník od naproti? V těstovinách měl hodně kečupu, ale jinak dobrý, řekl mi sám od sebe. Ach ten zpropadený kečup, ten červený mor na talíři. Snad jen kvůli tomu stálo za to gnocchi decentně připomínkovat, už kvůli kuchtíkovi, aby si uvědomil jedno jediné: Že k dochucení není problém dát kečup na stůl, ale jeho nadbytek v talíři na obtíž určitě je. Vždyť pro jeho překotné zbožňovatele nepředstavuje žádné riziko si jakékoli jídlo „dokečupovat.“ Právě takovým přeji jejich krvavě upírskou chuť, zatímco já si budu pochutnávat jedině na své oblíbené špenátové pizze.

P.S: Jmenovanu pizzerii doporučuje i Pepek námořník.