Naschvál

Kdyby ta paní do ordinace nepřišla, kdyby nevyslovila tak zvláštní prosbu, kdyby zrovna díky ní nenastalo to podivné pondělí, Karel by se nepobavil tak jako nikdy předtím. „Pane doktore, mně nic není,“ povídá a vyčkává očekávané.

„Tak proč jste přišla?“ podivuje se doktor.

„Dobře, máte tři lidi v čekárně, zkrátím to,“ reaguje po chvilce zaváhání a lékař s povděkem kvituje.

„Můj bejvalej je lékař, takže o jeho práci něco vím. Tedy, ne že bych byla taky doktorka, ale občas domů od pacientů něco přinesl, třeba jako čokolády, bonboniéry, ovoce, zeleninu ani ne, ale třeba bonboniéru, to už jsem vlastně říkala,“ a doktor nevěřil svým uším, tak neuvěřitelně na něj její plácání působilo. Nadzvednutí jeho obočí pacientka pojala jako závazný pokyn k pokračování.

„Abyste mi dobře rozuměl, já vás nechci ochudit o žádnou bonboniéru, kterou někde v šuplíku určitě máte, připravit, teda vlastně chci, ale jenom o tu, která je tak nějak úplně jiná, prostě prošlá, víte? Tu byste ale stejně nejedl, že? Teda, kdybyste to zjistil...“

„Cože?“ dostává se doktor konečně k slovu. Zatím k jedinému.

„Jo, jo, já vím co chcete říct. Že vám to hlava nebere, proč zrovna bonboniéru po expiraci, proč si nekoupím normální, a když už chce ta divná ženská mermomocí prošlou, tak proč si na ni rok, dva nepočká. Jenomže fakt to nepočká, tady jde o čas, tak jsem si vzpomněla na doktory, takže jedině vy mi můžete pomoc.“

Jediný zachránce byl z toho všeho úplně mimo, proto by se jeho následná slova dala částečně omluvit.

„A proč si neřeknete tomu vašemu bejvalýmu?“

„Ale no ták, doktore, bejvalýmu? Vy asi nejste rozvedený, že?“

No, jako každý druhý sice byl, ale bejvalka nebyla doktorka, tak po ní rozhodně a naštěstí nemohl žádnou prošlou bonboniéru chtít.

„Tak podíváte se?“

„Kam?“

„Do toho šuplíku přece, do skříně, nebo prostě tam, kam si pozornosti dáváte!“

„Jo aha, to všechno je vedle u sestry, ale nebojte, vyberete si, máme tam toho hafo,“ pokorně slibuje, a až teď si uvědomuje, jestli není ta osoba naproti drzá. Jenomže říct jí to až teď? Když už jí víceméně slíbil, že jí vyhoví? Musí něco vymyslet a kupodivu mu to ani dlouho netrvalo. Tři pacienti v čekárně se nejspíš rozrostli nejméně na dvojnásobek, ale když on má rád uzavřené případy, takže:

„OK, ale musíte mi vysvětlit proč. Proč to všechno?“

Pacientka se zamyslí. Myslela si, že už má vyhráno, že nebude muset s pravdou ven, leč ouha, doktůrek překvapil. Přesto se snaží ještě vykličkovat úhybným manévrem.

„No, vysvětlila bych, ale neplní se vám náhodou čekárna?“

„To nechte laskavě na mně,“ doktor přechází poprvé do jakž takž útoku.

„Dobře, ale já vás varovala. Takže tak: Pracuju v obchodě v nejmenovaném marketu. Toho dne jsem byla vedoucí úseku ovoce - zelenina, když si jeden pán začal prohlížet naše rajčata. Ve světle, kde ležela v bedýnce, pak s rajčetem kousek poodešel a zase se vrátil. Když provedl to samé i s třetím rajčetem, sám od sebe mi povídá, že ta rajčata nejsou vůbec červená. Já na to, že cože? A jaká by podle něj tedy měla být? Fialová nebo snad blankytně modrá? To se ještě úplně neurazil a řekl, že pod tím světlem jsou červenější než když se na ně nesvítí. No když vám to tak vadí, tak je nekupujte nebo jezte se zavřenýma očima, poradila jsem mu jako správná poradkyně s nápisem na tričku: Můžu vám nějak pomoci? To už se ale urazil. Takže si na mě stěžoval, a že se mu jako mám omluvit. Tak asi za týden se ohlásil že přijde. Pod pohrůžkou důtky jsem se mu samozřejmě omluvila, jenomže!

„Co jenomže? Co nebylo v pořádku?“ vmísil se do monologu doktor.

„Hmmm…“ dodala arogantně. „Usmyslel si, že si na to podáme ruce.“

„No a?“

„No, a já mu ji nepodala.“

„No a? Úkol zněl jasně, omluvit se, a to jste udělala.“

„Jo, a dokonce tím vyhýbavým podmiňovacím způsobem ve stylu chtěla bych se vám omluvit. Skočil na to, jenomže očekával, že nebudu ignorovat jeho nataženou ruku. Tak jsem mu ji zapomněla podat, no.“

„A zase si stěžoval, že jo?“

„Přesně! A šéfová mi poručila, že mu mám dát bonboniéru, a jestli si zase na mě bude stěžovat, doomlouvala jsem se už definitivně a dostanu padáka,“

„Ty vogo! Vy ráda riskujete, co? Ani nechci domýšlet, kdyby zjistil, že je prošlá.“

„Rozkaz zněl dát, ne koupit, do bych asi ukecala, Ale já si fakt nemůžu si pomoct, mám svoji důstojnost, svoje hranice, a takový hnidopich mi je nebude posouvat.“

„Hmm, zajímavé, zajímavá jste. A co když je to úplně jinak? Třeba vás zákazník tímto neobvyklým způsobem balil a při předávání by vám sdělil, že by se o ni s vámi rád podělil.“

„Cože? A to jako fakt?“

„No nedivte se, někteří chlapi jsou takoví. Tak co, šla byste?“

„Šílíte? To ani náhodou! Ale … jestli mě nepřestanete překvapovat, s vámi bych to riskla.“