Mrchy a lásky - knižní ukázka II

Jakože legrační líčení mé kutilské "dovednosti" ... Určitě nebudete "lepší." Už na základní škole, v hodinách pracovního vyučování, se dalo poznat, co ze mě bude. Tedy spíš, co ze mě nebude.

 Pracovní vyučování – takové obyčejné nic v podobě výroby dřevěného prkénka, co se na něm klepe maso, něco tak triviálního pro jiné, ne však pro mě. Věděl jsem, že na to zakřivení kolem držáku musím použít kulatý pilník, ale nešlo mi to. Vůbec jsem se nevymlouval na to, že jsem svůj pilník měl hůř kulatý než ostatní, tak ale čím to, že byl můj výsledek katastrofální? A naopak – když měly být hrany ostré, já je měl dokulata, když jsme měli něco dočista vyšmirglovat, měl jsem povrch stále hrubý. Ne, nebylo to ono. S prací to u mě nikdy nebylo ono! A nikdy nebude.

Taky být nemohlo. Když je někdo manuální střevo od narození, od přírody a od pohledu taky, na zručného řemeslníka ho nepřetvoříte ani náhodou. Výroba ze dřeva – známka vždycky za dvě méně. Výroba ze sádry – tři. Kreslení krajiny – čtyři. Kreslení výjevu z filmu Mrazík – jedna méně díky laskavé pomoci spolužačky Olinky Mikeskové, která si na můj obrázek vyšetřila celé tři minuty svého drahioceného talentovaného času. Pracovní a výtvarná výchova celkově za dvě s maximálním přihlédnutím na les ostatních jedniček na vysvědčení. Já jakožto snažiti se státi se manuálně zručným – nejzářnější to příklad té nejutopičtější utopie.

To si pak představte tu hrůzu doma, když právě tam mě potkalo to samé co ve škole. Tehdy vyhlášená a mezi dětmi (kromě mě ovšemže) populární dětská stavebnice Merkur, kterou mám od svých desátých Vánoc stále ještě ve sklepě neotevřenou, je toho usvědčujícím důkazem. Už jen pouhopouhý obrázek jeřábu na ní ve mně vyvolával pocity tak sklíčené, že jsem nebyl s to na této krabici ani utřít prach.

Jó když jsou tam šroubky, tak to je hotovo, povídala vždycky mamka nad kovově chrastícími dárky od babiček a dědečků a s mírnou obměnou jsem to slyšel už i teď od Šárky.

Svoje renomé zručnosti jsem si nevylepšil ani nedávným sestavením kovové poličky do sklepa, neboť ve finále jsem i já sebekriticky uznal, že jisté známky křivosti by můj výtvor mohl vykazovat. Avšak s výsledným hodnocením mé práce Šárka tak opatrná jako já nebyla. Můj viklavý elaborát charakterizovala jako naprostý paskvilný zmetek, cosi tak příšerně otřesného, že jí ten prapodivný zjev připomíná rádoby stojatou kolísavou hrůzu, jakoby něco mezi Tančícím domem a Eiffelovkou a to ještě, pro Kristovy rány, neustále přešlapující na kymácejícím se podstavci z neodborně sešlápnuté PET lahve.

Ale držela! Vskutku moderně sestrojená kovová polička mi dělala radost. Plechovky s barvami jsem si na ni sice dát netroufal, ale na úschovu zimních bot byla dobrá tak akorát. Ano, byl jsem a stále ještě jsem šikovný tak, že bych se dokázal pořezat i elektrickým holicím strojkem nezapnutým v zástrčce. Vskutku,  moje manuelní tvořivost, to opravdu není běžný každodenní zjev.