Monyová poprvé, podruhé, potřetí - zfilmováno!

Minulou neděli ČT 1 odvysílala třetí film podle knihy tragicky zesnulé spisovatelky Simony Monyové a mě napadlo, jestli ještě stihla zhlédnout své první ztvárnění titulu Tchyně a uzený. Mrkám se na internet a zjišťuji, že zemřela v srpnu 2011, takže to o rok stihla.

Nuž, aspoň že to. Myslím si totiž, že vidět své dílo zfilmované je snem každého grafomana, tím spíše neúnavného typu Monyové, která chrlila 2 – 3 knížky ročně a svých 30 titulů (kromě prvního,) si i sama vydala. Na pletařku a šičku vskutku úctyhodný kvantitativní výkon.

Její autorské příjmení jsem sice znal, ale nepřečetl od ní jedinou stránku a myslel si, že její křestní jméno je Monika. Ale i ten, kdo ji nezaregistroval za jejího života vůbec, poznal ji po smrti, kdy o ní věděli už téměř všichni. Prodejnost a četnost jejích knih rázem stoupla, početní blogeři se chopili svých per (pomyslně vzato) a o jejím smutném konci mudrcovali o sto šest. Kdo neznal Monyovou jako by neexistoval, kdo ji neměl v knihovně, jakoby neuměl číst. (Neumím číst.)  

Velká škoda, že se slávy a zfilmování dalších dvou knížek nedočkala. Ikdyž otázkou zůstává, zdali-by monyovský boom v případě absence tragédie vůbec nastal. Velmi pravděpodobně ne. Zařadila se tak mezi umělce, a zvláště malíři by o tom mohli „vyprávět,“ jejichž sláva se dostavila až s křížkem po funuse.

Všeobecného posmrtného povědomí nevyužilo pouze knižní nakladatelství, ale i České televize, která nechala zfilmovat tituly Roznese tě na kopytech a Sebemilenec. Nevím jak u Monyové a u jiných posmrtně slavných, ale být jimi, bylo by mi to úplně jedno. S diváckou sledovaností tomu však bylo jinak, přičemž bych si vsadil na to, že filmy dokázala bezkonkurenčně převálcovovat už jenom Nova ordinačním dílem, kdy Magda umřela. 

Ať už jsou Simoniny knihy autobiografické málo nebo téměř úplně, nezřídka se setkáme s názorem, jakoby si právě o takovou smrt svým počínáním koledovala. Smůla na chlapy? Přitahovačka neustále stejných typů? Vyžírků, žárlivců, trýznitelů? Byla neponaučitelnou důvěřivkou nebo snad mrchou, schopnou chlapa vytočit do nepříčetnosti? Ať už byla jakákoli, škoda každého života. Smrti se však nebojme, každý se jí dočká, obávat bychom se měli jenom smrti hloupé a zbytečné, tedy bohužel i té monyovské.

Nezodpovězenou otázkou tak zůstane, jestli by se jí zfilmované tituly líbily. Třeba já jsem až na konci filmu Roznese tě na kopytech usoudil, že i navzdory vážnému tématu manželských trojúhelníků, se asi jedná o komedii. Jak jinak než s neskutečně velkou nadsázkou si mám vysvětlit podstolovou restaurační scénu, kdy jsou sedícímu Jiřímu Dvořákovi krásnou mladou milenkou odňaty kalhoty způsobem, že by jí každý kouzelník záviděl. Já jen, že během této odebírky si prdelózně neposkočil ani jednou a jen dvakrát slastně hýknul. Asi do rytmu, předpokládal jsem. Proč? Že je mu pod stolem prováděno nabízející se uspokojení, jsem si já, se vším rychle hotový prosťáček, myslel! Považte tak, jakou já prožíval psychickou újmu ze zklamání, když host odcházel pouze v trenýrkách zcela neposkvrněných.

Také kvalitní nemocniční sex si nepředstavuju v bolestech a v zafačovaném stavu od hlavy až k patě, u otevřených dveřích stylem teď na tebe vlezu a běda, jesti ti nepovstane. Tato nesměšně trapná postelová scéna s poděsem Šteindlerem se ve filmu objevila, zřejmě pro předpokládaný úspěch, dokonce hned dvakrát. Asi proto, kdyby někdo její nesmyslnou monstrozitu nepochopil hned napoprvé. Avšak pozor! Jedná se o ztvárnění díla s autobiografickými prvky! No tě bůh, chudáci její chlapi! A jestli se z aktu ještě nevzpamatovali, v nemocnici z toho churaví dodnes.

To Sebemilenec mě bavil víc. Nejspíš proto, že slušné verbální pokusy o humor se tady udály jenom na začátku. Je s podivem, že postupný vývoj postavy trýznitele a sajícího usurpátora hlavní hrdinka tak dlouho ne a ne prokouknout. Dulavovy vypočítavé oči na nadržených prsech Stašové parazitovaly při každém lehu i pohledu, před jeho vychcánkovstvím se krčil každý roh, jenom její stále měkčí až vymytý mozek byl neustále v poklidu. To všechno na rozdíl od svých kamarádek poblázněně zamilovaná Stašová neviděla.

Vím, láska je slepá, ale přece nemůže být až tak hloupá, tak dlouho hloupá. Opravdu nechápu, jak se může někdo nechat až takhle zotročit, zdegenerovatět. Jenom za cenu toho mít v 50 chlapa mezi nohama, a co hlavně - tento úděl přijmout!

Jak znovu připomínám, Monyovou jsem nečetl, jenom od ní viděl tři filmy. Jestli právě ty nejlepší, netuším, jak důsledně se scénář držel předlohy, taky nevím. Z názvů knížek však odhaduji, že i přes autorčino obdivuhodné pracovní nasazení, svou hloubku, výpovědní hodnotu a užitek rozhodně mají. A to je určitě to, co si paní spisovatelka přála, co ji tam někde jinde hřeje u srdce. Je velká škoda, že u toho nemůže být s námi.