Lež, přetvářka a pravda

Na třech příkladech ze života stručně vysvětlím, že není lež jako lež, poukážu na zapeklitost přetvářky a co a jak s krutou pravdou, což bude oříšek nejtěžší a nejzávažnější.

Představte si rodinné grilování na zahradě, kam překvapivě zavítá návštěva. Sice ji nečekáte, ale jste si vědomi toho, že jste je kdysi pozvali způsobem „tak se u nás někdy zastavte,“ což plní nepříliš vhodně právě teď. Podle mě by se správný hostitel měl zachovat tak, že je uvítá bez jakýchokoli rozpaků, flákotu masa jim bude vytrvale nabízet a správná návštěva ji bude slušně odmítat. Jenomže představa, že nově příchozí pijí kafe, zatímco ostatní kolem se budou masivně masitě ládovat, je poněkud nefér. No a právě tady se velmi vkusně hodí hostitelovo zalháním, že se už dosyta najedl a přesto je masa nazbyt. Ano, varianta nečekaných hostů s příborem v ruce by měla jednoznačně zvítězit. Já jenom, jak všude kolem jednoznačně slyšíme, že lhát se nemá, ale zrovna tady by se mělo.

A co případ, když vám hodná paní sousedka s obrovským nadšením přinese ze své zahrádky na ochutnání třešně a švestky? Poděkujete, jste rádi, jenomže doma zjistíte, že třešně jsou červivé a švestky, byť hezky modré, nejsou sladké ani náznakem. Nepopírám, že zrovna nezralé ovoce může někomu chutnat, ale to se o červivých třešních asi říct nedá.

Nuž tedy co? I tak se zachovat zdvořile a při vracení košíčku slušně poděkovat a o nulové prospěšnosti daru se nezmínit? Jenomže i tak se tím jedno velké úskalí nevyřeší. Nejspíš i paní sousedka posléze zjistila, jak prošpikované třešně nabídla a že ani její trpké švestky vůbec nešly lehce od pecky. Tak jak? Přetvářka nebo pravda?

Být sousedce za hlupáka, který si třešně předem ani nezkontroluje a dokonce mu chutnají i kyselé švestky? Nebo vyrukovat s pravdou, což sousedku nepotěší a nechtěně i poníží? V druhém případě se tak nejspíš už navěky rozlučte se „švestičkami z naší zahrádky,“ když se nad darovaným tolik ofrňujete.  

Avšak ve srovnání s následujícím jsou toto všechno jídelní a ovocné hlouposti. Když se řekne pravda nebo lež, mnohým vyvstane možnost přiznání nebo popírání nevěry. To mě napadlo taky a na toto téma toho bylo popsáno už mraky. I tak se mi jeví a bezesporu také je, následující téma mnohem závažnější. Na mysli mám diagnózu maligního nádoru a jak s ní před pacientem naložit co nejlépe.

Ten si nejspíš bude hrát na hrdinu, chtít jasnou odpověď, ať je jakákoli, jenomže já bych mu až tak moc nevěřil. Co si asi přeje víc? Určitě benigní diagnózu, přičemž na přijmutí horší možnosti tak brzy připravený nebude. V tom případě bych pravdu pozvolna dávkoval – nejdřív, že se operace podařila a na definitivní výsledek histologie že se bude muset počkat. A třeba i hodně dlouho, tolik, kolik bude zapotřebí. To tvrdit i přesto, že zkušený operatér tvrdé bělošedé hmoty by na malignitu vsadil i svou poslední výplatu.

Kouskováním pravdy tak má pacient čas na rozmyšlenou, bude si připouštět obě možnosti a jejich možné rozvíjení, takže později horší eventualitu snáze stráví. Avšak i poté je nutno postupovat opatrně, uvážlivě, zkušeně. Mírně nadsazovat procentuelnost pětiletého přežití, víru v pokroky medicíny, třeba i Boha, když na něj věří, víru v naději, která je vždycky a zázraky, které se čas od času dějí. Takže co s tím, když „lhát se nemá, Bohumile?“