Lesní úschovna pro opatrné

Něco neobvyklého v lese viděti, v noci z toho oka nezamhouřiti a až ráno se to dověděti. 

Autem do práce i z práce téměř deset kilometrů po hlavní a rovné silnici a až pak konečně změna. Ostrá odbočka doleva a krátká cesta lesem, méně kvalitní silnice a zpomalení. Obyčejně mě v tomto úseku nezaujme nic, co by stálo za zpomalení. Rádoby utajená auta milenců a vyděšení řidiči-kufroví vykladači čehokoli do lesa, nechť mi za početná odšoférovaná léta můj nezájem laskavě prominou, přičemž nevím, co už by se muselo přihodit, aby mě to nenechalo chladným. Až jednou…

Nedávno jsem po levé straně periferně zahlídl něco docela jiného, něco poprvé. Kousek od silnice, na pěšině do lesa zahlídnu opuštěné cyklistické kolo a periferně se mi v obraze mihne nejspíš i jeho majitel a nevypadalo to, že by se šel do lesa jenom vyčůrat.

Přesto jsem na cyklistu až do večera nepomyslel, ale před usnutím, už v posteli, se mi, ani nevím proč, naprosto jasně vybavil znovu a trochu jinak – podrobněji! Ne, že bych si byl jist barvou jeho vlasů a reklamou na trikotu, ale v podpaží určitě přidržoval něco světlého. Připadalo mi, že by to mohla být igelitová taška, když se nedrží za ucha, ale co nejtěsněji při těle. Ano, něco takového opravdu u sebe měl a já se ptám: co a proč. Tak se přece nenosí obyčejný odpad na vyhození a tak mě napadá, že chtěl v lese něco schovat.

V tu ránu jsem měl po klidném usínání, tu tam bylo po sladkém spánku s ranním probuzením pln elánu, energie a sil. V hlavě mi šrotovalo, oka jsem nezamhouřil. Myslel jsem cyklistu, na obsah jeho tašky, na to, až mu ji ráno vyfouknu. Spát mi nedalo nejenom to, co v ní je, ale už jsem přemýšlel i nad tím, co si s výjimečným nálezem počnu. Vsugeroval jsem si totiž, že to nebude jen tak něco obyčejného. Vedlo mě k tomu nejenom mé zbožné přání, ale i jasně prokazatelné indicie. Proč by to jinak schovával? Vždyť, kdyby se jednalo o něco naprosto obyčejného, proč tašku nenechal na kole? Jenom doufám, že v ní nebylo něco až tak mimořádného, co by nedal z ruky ani na krok a vrátil se s tím zpátky na kolo.

Hlavu tak mám plnou myšlenek, co by to mohlo být a už se vidím, jak jsem od zítřka bohatý, přinejmenším o milón. Sice ukradnutý, ale už můj a hlavně velmi obtížně vystopovatelný. Tajné dokumenty nebo zlaté šperky by také nebyly k zahození, ale to by vyžadovalo další jisté úsilí. Výsledkem mého co by bylo kdyby, a já se už viděl u vodopádu na Jamajce v obklíčení přítulných lovkyň perel s šampaňským v ruce, byla probdělá noc, kruhy pod očima a maglajz v hlavě horší, než po nejhorší opici. Věci začaly mít spád až s ranním rozbřeskem.

„Proč jedeš tak brzy do práce?“zvědavuje manželka.

„Něco jsem tam včera zapomněl dodělat.“

„A to to tolik spěchá?“

„Spěchá, to víš, že spěchá, ani nevíš jak!“

Frnk, frnk a už mě doma nebylo.

Sice pochybuju o tom, že by mě cyklista za sychravého rána předběhl, ale kdo by si takovou příležitost chtěl nechat zbytečně ujít a já nejsem ten, kdo by spoléhal na náhodu. V noci jsem myslel i na to, že by bylo dobré mít ráno v lese baterku, auto zaparkovat co nejnenápadněji, značky zakrýt větvičkami a až pak jsem mohl, s kšiltovkou naraženou do čela, vykročit hurá pokladu vstříc!

S přítmím v lese jsem měl pravdu, ale bílá igelitka by pro mě i tak neměla být nezdolatelným cílem. To napětí, to očekávání, ten adrenalin! Se světlem lomcuju sem a tam, tep mi krutě stoupá, v těle mám tanec a já po lese lítám s ním. Tu tašku přece musíš najít a najdeš ji jedině, když budeš v klidu, v pohodě. Kdepak, stokrát jsem si mohl říkat: uklidni se, ale dychtivému pokušení neporučíš! Jenomže na pravé straně od pěšiny, tedy tam, kde jsem cyklistu spatřil, jsem byl marný. A to jsem poodkryl nejednu větvičku a přemístil několik lopat spadaného listí. Ne, tak to přece nemá být, tak to nemůže skončit! Bože, jak já jenom toužil úspěchu, dopátrat se toho, co hledám!   

Minuty ubíhají, rozednilo se, otepluje se. Kdypak se sem přižene cyklista? Staví se tady cestou do práce nebo až později? Jde nebo nejde mi o čas? Snažím se nezmatkovat, ale není to lehké. Což takhle vcítit se přímo do něj, do jeho myšlenkového pochodu? Viděl nebo neviděl mě projíždět? Věnoval nebo nevěnoval projíždějícímu autu pozornost? Nejspíš si mě ani nevšiml, ale na to bych nespoléhal. A když nevšiml, tak kde je taška? Když ano, co z toho vyvodil? Co bych udělal já? No jasně! Šel bych svou vzácnost schovat na druhou stranu! Že mě to hned nenapadlo(!) a hned tam peláším.

Jsem netrpělivější, než předtím, možností ubývá. Brzy mi došlo, že stejně tak jako na protější stranu, mohl hledat úkryt i někde úplně jinde, vždyť stačilo popojet o kousek dál. A to bych měl utrum stoprocentně! Prohledávat celý les, nebo i kdyby jenom okolí kolem pěšiny, na to nemám nervy ani čas. Ale co když i tak by stál nález za to?

Nejdřív však musím vyloučit tu druhou stranu a pak se uvidí. O chvíli později do práce přijít můžu. Rozumné chování mě postrkuje k tomu, že úschovnu až někde v hloubi lesa, bych měl vyloučit. I v jeho zájmu by přece mělo být nalezení dané věci rychle a bezpečně. Kdepak, zdlouhavé hledání nebude ani jeho úmyslem.

Pátrám dál, ale už začínám pochybovat. O sobě především. Nevyšiluju náhodou? Z auta zahlédnu chlapa s taškou a hned všechno zveličuju. Z obyčejné igelitky je najednou poklad, z odpočinkového zastavení cyklisty udělám kovbojku. To jenom já, naivní snílek má fantazii, kterou by mi mohlo závidět leckteré dítě. Kdyby se mě teď někdo zeptal, co tu pohledávám, copak chytrého by se ode mě dozvěděl? Tato možnost mě paradoxně uklidnila a směju se sám sobě.

Stále častěji si začínám všímat hodinek, pátrání mě přestává bavit. Ještě si prohlídnu tamtu změť větví na hromádce a odporoučím se, když tu najednou: Bílá taška! Přede mnou! Stačilo odkrýt jen spodní část z malé hromádky větví.

Zatrnulo ve mně, ztuhnul jsem, nečekal jsem to! Chlupy v pozoru, husina k pohledání a v podbřišku mě šimralo. Že by blahem? Není na to příliš brzy? Zvědavost mě probrala a popohnala vpřed. Žádná obezřetnost kol a kolem, moje oči visí na jednom jediném. Igelitka! Žádná pohádka, jakýpak snílek! Jsem opět ve hře, toto je realita, vážení! Opatrně se k ní sehnu, hořím touhou, umírám nedočkavostí. Otevírám, sahám dovnitř, hmatám! A výsledek?

V ruce držím jakési barevné papíry! Údiv, zklamání, skutečnost. Zjišťuji, že se jedná o tři časopisy o potápění. Ano, o potápění. Jak se potápět, v čem se potápět, kde se potápět, moře, přístroje, obleky, reportáže, krásné pláže, jenom samá voda, korály a pestrobarevné ryby v ní. Sice pěkné obrázky, možná i hezké počteníčko, ale po zevrubném prolistování ani jedna bankovka uvnitř. Z opojného pocitu nastává vystřízlivění, že bych si z toho nejraději sednul na zadek.

A tak mě napadá, když už časopisy, že bych spíš očekával erotické a porno, ale tohleto! Na takové si ani nemůžu vylít zlost tím, že bych si na ně naštvaně a z vysoka ulevil. Avšak dát své zklamání majiteli najevo jakýmkoli způsobem, mi záhy připadá hodně povrchní a sobecké.

Kdepak, nic takového si nezaslouží on a časopisy už vůbec ne. Proto je opatrně zamaskuju větvičkou a vkládám nazpátek na stejné místo tak, aby cyklista-milovník potápění, nic nepoznal. Zklamaně odjíždím a jenom domnívat se můžu, co ho k lesnímu ukrývání přimělo. Já si však neskromně myslím, že to vím.