Lázeňští trapáci a bahenní šviháci

Minule jsem si vzal na mušku lázeňský personál, nyní bych rád a spravedlivě se zaměřil na klienty - lázeňáky. A co si budeme nalhávat, ani tady není o co stát, ani na této půdě nevyrostla kvalita do převratných výšin.

Při příchodu, resp. po lékařském pokecu obdrží každý lázeňský host souhrn procedur, které ho během pobytu čekají. Když to zprůměrním, jedná se o čtyři akce dopoledne a jednu po obědě. Z mého pohledu flákárna, takže je spousta času i na kafe či jiné posezení se sebou nebo s přáteli, a to i dopoledne.

Jenomže jak jsem si při čekání na procedury nebo i během nich mohl vyslechnout, vyskytují se tu i jedinci, kteří s rozvrhem léčby spokojeni nejsou. Personál žádají o to, jestli by tamto či ono nešlo přehodit, přijít by chtěli jindy, nejlépe hned, protože ve dvě odpoledne je pro ně slatinná či xylopová koupel už pozdě. A já se nestačím divit, proč dělají potíže, když mají na všechno tolik času, proč to personálu komplikují, proč je otravují. Pochopil jsem to až za pár dní. Je to proto, že důchodci jsou zvyklí na to, že doma jsou strůjci svého času, kde jim nikdo nic neplánuje, nenařizuje, a v lázních najednou – zděšení! Tam je čeká změna, která jim není po mysli – je jim zatěžko přizpůsobit se!

Vedlejší roli hraje i jakási seniorská soupeřivost, v které je vítězkou nad ostatními ta holka z pokoje, která má všechny denní procedúry uspořádané hezky pěkně popořadě tak, že poslední jí končí už v 11:30. A co hlavně – odpoledne může nerušeně spát tak dlouho, jak je z domova zvyklá. Tak to jsou jasní přehazovači, nyní něco k uřvaným chvástačům - předváděčům. A jestli je přehazovaná doménou žen, tak předváděná je souzena především mužům.

„Tak mě tady zase máte! Hahaha!“ velmi hlučně se ozývá pán, právě vcházející na procedúru.

Nebo ještě hůř, to když se hurónský smích ozývá už předem: „Hahaha! Tak jste se mě konečně dočkali, sestřičky!“ a všichni se ze mě poserte a těšte se, jak vás zase budu bavit. Inu, drzost, namyšlenost a omezenost některých nezná mezí.

Pozorovači jsou zase ti, kteří přicházejí na procedúry klidně i s hodinovým předstihem. Sednou si na chodbu, vše kolem pozorně sledují, vyčkávají. Ne snad proto, aby mohli škemrat a léčbu absolvovat dřív, (to by byli zklamaní,) ale aby si čekací šrumec kolem nich pořádně užili, aby se co nejvíce lidem ukázali, aby se pro samou přeslušnost masochisticky přezdravili.

Chcete konkrétní případy? Máte je mít! Paní se dožadovala vtěsnání se na cvičení do tělocvičny, ale nemohla pochopit, že je osmá a matrací je uvnitř jenom sedm. Snad jedině, kdyby se tísnila někde v koutku na zemi, navrhovala jí cvičitelka. Ale to se paní nelíbilo, tak chtěla, ať tam pro ni jednu přidají. Paní, kdyby tam na osmou matraci místo bylo, věřte, že by tam byla. Až pak tvrdošíjná paní odešla, ale pochybuji, že s pochopením.

Dalším dvěma narušitelům přes plán se podařilo umluvit cvičitelku a dostali se do bazénu, který je limitován šesti cvičícími, takže se jich tam po hlavách plácalo osm. Nespojení tak byli všichni. Ale bylo to nutné? Jednoznačně nebylo! Tady cvičitelka pochybila, byť ustoupila v dobré vůli, ale bohužel na úkor ostatních.

I já jsem se ocitl v přímé pozměňovací palbě, když se pacientka přímo vedle mě čekající, chtěla vecpat do teplé bylinné lázně dřív proto, že tak by jí to organizačně vyhovovalo líp. No ale to nejde, na devátou je tady už pan doktor, tak snad kdyby vás pustil, snažila se najít východisko setřička. A hezká paní v mých letech zavětřila, usmála se na mě, zamrkala jak mrkáček Čiko, zkoušela to na mě, protože mě ještě neznala! Jak planá byla její naděje poznala vzápětí! Rezolutním ne! jsem jí naordinoval lázeň pěkně ledovou. Bez čekání a hned! Já že bych měl někomu vyhovět jenom kvůli krásným očím? Bože!

Aktivní klienti se činí i mimoprocedúrně. V lázeňské prodejně mě zaujala nesoudnost a neomalenost dvou starších pánů, rádoby lázeňských šviháků, kteří se domnívali, jak nesmírně zábavní jsou, jak skvěle baví ženu zapultem. Vešel jsem, tři minuty jsem poslušně vyčkával, protože jsem si myslel, že ti dva kocouři už měli nakoupeno, že by už měli mít nakročeno nejenom k odchodu, ale dokonce už odpočívat v pokoji. :-)

 Jenomže když mé vzorné čekání nebralo konce, musel jsem skočit do řeči toho aktivnějšího pána s omluvou, že já určitě nebudu nakupovat tak dlouho. Při placení jsem paní prodavačce slíbil, že až budu starší, tak neodbytně otravný nebudu. Pánové mě asi neslyšeli, protože zatímco jsem s paní koketoval já, oni se ani neztišili a neutuchající rádobyvtipností sršeli dál. Jak jinak! Na shledanou a hlavně hodně vytrvalosti! rozloučil jsem se s paní prodavačkou, a sbohem s chlapíky, kteří by se před kočkou nejraději vydali ze všech sil, nejlépe na ní rovnou zemřeli. Třicetileté žábě bych snad ještě mohl valit klíny do hlavy já, kluk ani ne o dvacet let starší, ale ten, koho od vnadné kořisti dělí půlstoletí, tak to už fakt nevím, nevím.

Pak se mezi lázeňskými hosty vyskytují i jedinci, kteří jsou zvyklí být vždycky mimo mísu, být výstřední velmi nevkusně. Kdybych já měl prdel jak vosa v předklonu a přiměřeně k ní záda jak almara, určitě bych na nich neustále nenosil malinkatý žlutý batůžek s vyčnívající plyšovou opičkou. No a když se tahleta monstrózní čtyřicátnice s drdólem na hlavě vnutí do vánočního programu chudákovi přiteple pějícímu klavíristovi, je zaděláno na vskutku nadpozemský zážitek. Chudák exhibicionistka ale nedomyslela, že ji bez mikrofonu nebude slyšet ani přes její sebeváhovější snahu. No, ale aspoň byla vidět, že. Docela úspěch, ale zpívající pán v bazéně se zavázanou rukou ji o fous trumfnul. Třetí místo bych přidělil koupajícímu, který nás po každé změně cviku v bazéně nezapomněl informovat, že: I am ready.

Závěrem vzpomenu už v minulém blogu popisované množné dětské mluvení lázeňského personálu, které nemůžu vystát, ale co nepochopím ještě víc je to, že stejnou miminkovštinou se dovedou tak rychle nakazíit i někteří hosté. Tak to dopadá, když se k chytlavosti přidá i nepřemýšlivost. Pacient mluví o svém koleni: „Tady máme od minule trochu bouličku. Tak to teď asi píchneme vedle, ne?“ „- Ano, dnes dáme plynovou injekci trochu výš,-“ zní odborná odpověď.

Ale jinak dobrý – když mám štěstí a nuceně si nevyslechnu žadonění o změnu procedúry, egocentrické řeči vedlejšího vanového rochněnce, když nepotkám velepaní se žlutým batůžkem, když je v bazénu klid a nedočkám se dne, kdy se na injekci připravíme a zapícháme si. 

Tak v takovém lázeňském pohodovém stresu já tady žiju. :-)