Jsem nenapravitelný hříšník! Dopravní!

Denodenně cestou do práce nezastavuji na značce Stop, dej přednost v jízdě. Selský rozum mi totiž říká, že zastavit a pozvolna se rozjíždět, je právě v tomto místě daleko více nebezpečnější.

Taky mi promiňte, že předjíždím i ty hlemýždě, co se ve vesnici řítí nesmírnou rychlostí 40 km v hodině a klidně i přes plnou čáru. Když je míjím, určitě si myslí si, že právě já jsem ten pirát silnic, o kterém z médií neustále slýchávají. Zato já jsem zase přesvědčen o tom, že právě překvapivě pomalá jízda může za spoustu dopravních nehod. Ale kdepak, já nejsem žádný závodník, já si v poklidu jedu tou mojí oblíbenou stovečkovou rychlostí. A sakra, zase pokuta, protože tím nemyslím dálnici. Proto taky neuhýbám do příkopu těm, kteří mě předjíždějí s troubením či blikáním nebo dokonce bez. To jsem poměrně v klidu, ale vyletět z kůže můžu, když stojím v řadě na červenou, semafor zezelená a auta přede mnou se naprosto nekolegiálně a bezsoucitně rozjíždějí jak švábi na pivo. A mě pak může šlak trefit z toho, že na mě padla zase červená a ještě depka k tomu.. Plynulost silničního provozu, říká to těm poserům něco? Ne zahálka a za mnou potopa. Vzniklé zácpy pak mají pré.

Řidič má být pozorný, ostražitý, o tom žádná, ale když ten blbec přede mnou pouští naprosto bezpříčinně jedno auto z vedlejší silnice, protože si pak připadá jako lepší řidič svými skutky na potkání se holedbající, jdu do kolen a troubím. Zvláště, když je za mnou prázdno jak  po přestřelce bratří Mašínů, to bych taky rdousil.

Pánové a dámy, a taky se jezdí při pravém okraji vozovky, ne kdesi až u půlící čáry, bych chtěl jen tak jemně podotknout. Špatně se pak předjíždíte a když se sejdete dva, máte po zrcátkách. Tah doleva si pletete s odbočováním vlevo, to se pak má najíždět levým kolem doprostřed, abychom vás mohli po pravé straně hezky podjet. A že se právě s touto nekalostí setkávám hodně často!

Jestli to bude číst nějaký velký znalec dopravních předpisů a mé připomínky nejsou až tak zcela správné, beru na vědomí, ale jsem přesvědčen o tom, že i ten, kdo není předpisů všeznalý, není mu tím upřeno právo přemýšlet. A že je to někdy mnohem víc, o tom nepochybujte. Zvláště, když jsme to my, samotní lidé, mnohdy i prostí, jakožto strůjci předpisů a zákonů. Dobře, už nerýpu, už se hážu do klidu.

Perlička závěrem: Mám 20 let řidičák. Z jiného důvodu než řidičského jsem dělal psychotesty. Když je paní doktorka při závěrečném pohovoru viděla, nad mými výsledky se zhrozila.

„Doufám, že nemáte řidičák,“ zjevně se chtěla uklidnit. Mám.

„Tak máte aspoň vysokou životní pojistku?“ Nemám.

„Jak neprozíravé! A kolikrát jste už za tu dobu boural?“ No, jestli se počítá jedno couvání do vrat s půlkou Tullamorky v krvi, tak jednou. Zděsila se, nechápala, lapala po dechu.

Nechci tímto napadat prospěšnost řidičských psychotestů, jen sdělit, že k rozumnému řízení nemusíte mít žádné mimořádné předpoklady, stačilo by jen mít trošku štěstí, být pozorný, střízlivý a hlavně rozumně uvažující. Že to pro někoho může být problém, o tom není pochyb. Přetrvávala by u vás potíž soustavně, posaďte se raději na odráželo a jezděte si doma po dvorku. Ale pozor si musíte dávat i tam! Co kdybych k vám třeba zrovna couval.

Šťastnou cestu všem!