Já to byl, kdo zklamal s cílovou fotkou Velké pardubické

Až teď, téměř po půl roce se odhodlávám přiznat, že za zmatky kolem vítěze z 13. října 2024 můžu nejvíc já, protože: Jsem dva měsíce před závodem asi po 30 letech potkal kamaráda ze studií, doktora Tomáše Brože a slovo dalo slovo:

Že když prý máme doma na statku kromě jiného i ty koně, že by mě mohl na VP protáhnout, ať už taky konečně zažiju atmosféru velké akce s pořádnými koňmi, a ne se každý den starat pořád jenom o ty uhánějící z ohrady do ohrady, co po 11 měsících umí leda tak vyklopit mimino. Omámen radostí ze slíbeného jsem mu ani neoponoval jak se plete, že naše Hannah byla nejlépe ohodnocenou, tudíž nejlepší klisničkou plemene Barock Pinto na světě, že další skáče jako blázen v juniorské německé reprezentaci, že dosti opomněl láskyplnou rodinnou animální sounáležitost. Ale budiž mu to prominuto, hlavně, že mě vezme s sebou, ať už je konečně ta neděle!

To osudové nedělní ráno čekám před areálem v kšiltovce města Pardubice, se starou lékařskou vojenskou brašnou s několika obvazy, náplastmi a hlavně velkou svačinou pevného i kapalného skupenství. Sanitka s Tomem mě v domluvený čas nabrala, průjezd se obešel bez velkého vysvětlování. Kdo taky by ještě tehdy mohl mít podezření, že sanitka převáží časovanou bombu, že tam budu víc k pláči než k užitku. Ale snahu jsem měl, to zas jo! Třeba když jsme zastavili hned u překážky Malá voda, hned jsem se nabídl, že přítomné hezké sestřičce budu rád dělat společnost. Ta tvrdošíjně odmítala, že na to stačí sama, ale až když zpoza keře vykouknul její mládenec, pochopili jsme, že zrovna tady jakékoli výpomoci opravdu nebude potřeba. Barunce jsme na rozloučenou zamávali a odjeli k Taxisu. „Tady se ztratíš, tu ti bude líp, komentoval Tomáš přítomnost dvou zdravotnických týmů, a já předvídal, jak mě představí a legračně řekne, že „tuná buďe stáť doktor s brašňou, ktorého budete všeci poslúchať.“ Jenomže ono ne, to byl jenom výplod mé chabé fantazie, on pro mě naprosto nečekaně zatoužil poznat výbavu mé záchranářské brašny. Nad obvazy ještě v papírovém obalu z roku 1980 žasl a nad nelepícími vybledlými náplastmi se zachmuřil ještě víc! Ale z placatice si na kuráž trochu dal. Museli jsme! Na to naše setkání, na naše přátelství, na to, aby to dnes všechno dobře dopadlo. „Ale kdyby snad něco, víš co a jak, jo?“ pídil se po mých odborných znalostech. „No že váháš, se zraněným nehýbat, co nejrychleji naložit, však v nemocnici si už nějak poradí. Zase ten jeho úžas a dožadoval se dalšího loka.

„A co takhle zjistit, jestli je při vědomí, co ho bolí, a krční límec jsi už někdy viděl?“ „Tak jasně, i o nafukovací vakuové dlaze jsem slyšel, ale stejně, v televizi nejlíp vypadá ta rozhodnost, ta akčnost, rozumíš? Pohyb, nosítka a co nejrychleji šup do sanitky! To je prostě fantazie, to zdravoťákům udělá body! Žasl potřetí, placatici mi už nevrátil a zachmuřil se. „Víš, Martine, tady jsou samí mladí, myslím, že bys mezi ně dost dobře nezapadl. A na VIP tribuně jsi už někdy byl?“ Záporná odpověď ho velmi uklidnila a odjeli jsme se mě zbavit. U cílové čáry potkal přátele a taky mi osudného Mirka. Asi jsem se mu líbil, a že si mě vezme na starost. Tomova úleva neznala mezí, a jak už to u starých, velmi dobrých přátel bývá, rozloučili jsme se s tím, že si určitě a co nejdřív zavoláme.

Mirek přede mnou tak trochu frajeřil, po kolikáté tam už je, koho všeho zná, s kým fotku má a s kým ještě nemá. To víte, chtěl si udělat před doktorem oko, kdyby snad zrovna nepotřeboval od Toma operaci páteře, ale třeba jen poslat prášky na spaní. Taky mi vysvětlil, jak se dělá cílové foto, ale že to nikdy co tam působí, nebylo potřeba. Ale kdyby snad něco, tak poslouchej: „Jsou tam čtyři páčky: on, off, to znáš, ne? Je to staré zařízení, takže se předem musí nastavit expozice, chápeš, ne? Nahoře vlevo doběh co nejbližší k trávě, vpravo nahoře o kousek dál až k prostředku, vlevo dole od prostředka kousek dál, a vpravo dole, to kdyby natěsno dobíhali u tribuny. Pochopil, ne? Ale mačkej ne dřív než dvacet vteřin před cílem, pak to začne sekat fotky šíleně moc za vteřinu. Ale jak říkám, co tu jsem, fotit nebyla potřeba.“ Ano, pochopil jsem, nemá cenu se tím zabývat, stejně je za to zodpovědný on, a z toho jeho nahoře, dole, vlevo, vpravo, jsem si stejně už nic nepamatoval. „Jdu dolů, už tam na mě čekají děcka, takže to tu máš na starost,“ což bylo jako dostat dýkou do zad. Podpásovka jako hrom, nestačil jsem na to nic říct. Jeho rozlučkové chlapácké plácnutí po zádech všechno zpečetilo. Tak jsem se tam kolem té mašinky motal i nemotal, viděl zblízka několik doběhů, ale přece jenom, poslední závod je třešnička na dortu.

Konečně odstartováno! Dostih jsem si pustil na mobilu bez zvuku, autentické komentování hlasatele z tribuny bylo zážitkovější. 31 překážka, asi deset minut běhu, vrchol sezóny přede mnou, a já mohl být při tom. Juchú! Zpočátku mě neznepokojovalo, že se koně stále drží pohromadě, vždyť na tom nebylo nic mimořádného. Jenomže dvacátá, pětadvacátá překážka a stále bez pokusu o únik, náskok žádný. Poserové! Třicátá! Koně stále na těsňačku! Sakra, co to? Co kdyby náhodou? Jak to bylo s těmi mačkátky? Cílová zatáčka! Horní vlevo nebo horní vpravo je na co? Poslední překážka a konečná rovinka! Čtyři koně pořád v chumlu, já se z toho potento! Pot ze mě valil jak z vodopádu. Odhaduju vítěze od prostředku ke trávě. Nevídaný finiš Godfreye. Které z nich funguje na doběh u trávy? To tlačítko dole nebo nahoře?

Vlevo nebo vpravo neřeším. Nevím kam s očima. Sledovat finiš nebo mačkátka? Byly pořád vypnuté - stejně jako můj mozek. Ruce mazlavé, koně i já meleme z posledního. Godfrey nebo Sexy Lord? Tak co mám kurňa zmáčknout? Nervy na pochodu, koně u cíle.

Na něco jsem sáhl. Nevím na co, nevím jak, nevím jestli včas. Během vteřiny jsem byl u vchodu, za minutu v autě na cestě k domovu. V hlavě totální výmaz, vím snad jedině to, jak se jmenuju. Ještě večer mi Tomáš posílá zprávu, že tlačítko bylo aktivované správně, doběhová fotka nebyla rozmazaná. Jen škoda, že jsem se nerozhodl dřív, ale až když byly koně půlkou těla za cílovou čarou. S takovou kůží se na trh jít nedalo. Takže upravuju mediální tvrzení, že cílová fotka neexistuje, ona existuje! Jenomže zmáčknutá s křížkem po funuse.

A tak zase, ne že by mě zrovna to nadmíru potěšilo, ale aspoň malý záblesk snahy se mi přiznat musí. Dá se tak říct, že napoprvé, když už se dovolím hodnotit, to nedopadlo zas tak úplně nejhůř. Že byl nový kamarád Mirek zřejmě jiného názoru stále potvrzuje tím, že si mi o prášky na spaní ještě neřekl. I když si myslím, že pár dní po dostizích je určitě potřeboval. Podtrženo sečteno, závěr toho všeho je neoddiskutovatelně takový, že mým přičiněním byli vítězové dva, takže i dvojnásobný radostný prožitek. A radost já rozdávám strašně rád!