Já jsem voják, kdo je víc?

Ano, čtete správně. Nostalgicky žádný horník ani aktuálně žádný tunelář z dalekých ostrovů, ale docela obyčejný voják – státní zaměstnanec, s vyhlídkou ohoblovaného platu pro příští rok. Vysvětlím. Všechno začalo jednoho obyčejného víkendového dne naprosto nezáludně, nevinně.

Povídá takhle jeden voják - kolega a s ještě větší samozřejmostí své manželce, že se díval na starý český film Vánice.

„Představ si, tam ti byla sibérie jako když foukneš do peří, všude bílo jako když se rozlije mlíko a jakási skupina mladých lyžařů se na túře v Krkonoších ztratí. Ale fakt masakr, to ne, jako když ti  hlásí novácká zpravodajka z D 1, aby byla cool a ze všech nejlepší, že všude hustě sněží a kolem ní líně poletuje sem tam sněhová vločka. Tak takhle tedy ne, to ve filmu chumelilo opravdu opravdu. Takže abys věděla, ti mladí nešťastníci na běžkách se ztratili a to až tak, že nevěděli kde jsou, jestli mají jet dál, vrátit se anebo se aspoň kvalitně zhádat. Měli však štěstí úplně to největší, protože uviděli ten, no, takovou tu chýš, víš co přece? To na tu obranu našich hranic, jak se budovaly ty, no, vojáci tam byli, na bránění přece, ty betonové domky…“

„Jo myslíš bunkry!“ pomáhá mu pacifistická manželka.

„Jo, přesně! Kurňa, tvoji slovní zásobu bych chtěl mít , fakt jsi dobrá.“

„No ani bych neřekla, zato ty jsi se předvedl, že jsi voják každým coulem.“

„No tak dejme tomu, ale to ti chci dopovědět, že jak tam v tom opevnění, jakže se tomu odborně  říká? Jo v bunkru, tak jak je tam konečně našla horská služba, první věta zachránce byla: jak jste se sem dostali? No chápeš to? To je scénář, co? Ne, jestli jsou zranění, zdraví, vyhládlí, vymrzlí, všichni, ale jeho ze všeho nejvíc zajímalo, jak se tam dostali. Tak to mě fakt vzalo a už kvůli tomuhle jsem se vydržel na film dodívat.“

„A já tě zase poslouchat. Ještě něco mi chceš, ty udatný vojáku, co nezná bunkr?“

„Ne ne, to byla jenom taková moje všímavá vsuvka, že to bylo do oka bijící až běda.“

„Ale já něco mám. Vzpomněla jsem si přitom, že mi Karel říkal, jestli si s ním nechceš zastřílet. Je sice pouhý zubař-nevoják, ale třeba by ses mohl od něj přiučit.“

„Naučit je to správné slovo a víš že ani nechci? Dost jsem si užil cvičných střeleb na misích a víš přece, jak to pokaždé dopadlo?“

„Trefils desítku, ne?“

„No, tak to jsem si taky myslel a všude se tím vychloubal, že přece nemůžu být až tak špatný mířič, když za všechna cvičení trefím desítku, třebaže jen jednu jedinou a nic víc. Tedy, ironicky chlubil a to až do doby, než jsem se dozvěděl pravdu. Takovou, že jsem se zželel spolubojovníkovi odvedle a prdnul mi ji tam i za cenu toho, že on bude mít o ránu méně. Tím ti chci jenom připomenout, že ať už si zastřílet půjdu nebo ne, vzejde z toho vždycky panensky nedotčený terč.“

„No tak jo, já si jen myslela…“

„Příště nad něčím takovým vůbec nemysli, co dělám rád víš, nad tím přemýšlet nemusíš.“

„No přesně. A jak to dopadlo? Ještě teď ti displejem dotčená brada hraje všemi barvami!“

„To už jsem ti taky vysvětlil, že mi nikdo neřekl, že se ten nový běhací krám prudce zasekne a automaticky vypíná už po 99 minutách a 59 sekundách. Takový nádherný stroj, ale hlavu to má jak zabedněnec, když si neporadí ani s obyčejným přechodem přes stovku.“

„Ty prostě musíš být extrémista. Každému stačí klusu půlhodinka, jenomže ty musíš hned běhat maratóny. Ještě že tě něco takového nepotkalo v naší domácí podkrovní tělocvičně. Fláknul bys sebou o zem jak vozembouch a kdo ví, kdybys upadl na hlavičku, kdy až bychom tě začali postrádat. Dost možná až tehdy, až bys začal v kuchyni stropem prosakovat.“

„Neboj, brzy bude jaro a v přírodě se mi nikdy nic takového nestalo. Dám si svých oblíbených pětadvacet párkrát týdně a každý den budu zase spokojenej Homolka.

„Že myslíš v první řadě jenom na sebe, na to jsme  si už všichni doma zvykli, ale pochop, v práci dost těžko nesou to, že si v rámci tělocviku jen tak na dvě, tři hoďky odběhneš do polí.“

„Jak nepochopí?  Jak těžko nesou? Já se zas nemůžu vynadívat na ta jejich panděra a prasečsky vyžrané ksichty, pro které je vrcholným sportovním výkonem zamíchat si kafe a protáhnutí až k cukřence pro kostku cukru. A na trasu přes čtyřpolí do Heřmaňáku mi nesahej, na to jsem ti byl dost dobrý, když jsem ti tam zaběhnul pro na kynuťáky zakysanou smetanu i za cenu toho, že jsem šmajdáním po náměstí úplně ztratil rytmus.“

„To jo, ale kdybys nechtěl, já bych těch pár kroků k naší sámošce klidně zvládla. Stejně si ale myslím, že do armády nepatříš.“  

„A máš pravdu, nepatřím. Ještě teď pro mě zůstává šokem ranní porada na posledním cvičení, kdy se velitel ptá svých podřízených na počty svých jednotek. Většinou se mu dostává takových odpovědí, že ještě nedorazily všichni, ale snad přijedou. Úžas velitele neznal mezí a docela vážně řekl, tak mi ty vaše nepřesné počty aspoň přesně spočítejte! Tedy naprosto zásadní informace jako ta, když mě někdo telefonicky shání a nesežene a já se pak od kolegy – lékaře, naprosto seriózně dozvídám, že mi někdy někdo volal a že mu mám zavolat.“  

Tak se o sobě jen tak skromně domnívám, že i přesto, že neovládám precizně vojenskou terminologii, střílím jako kdybych nestřílel a běháním si jen tak rozbíjím hubu o pás abych v padesáti neměl „bajpás“ a mnohdy se nemůžu vydivit tomu, co uslyším, měl by každý z nás být především člověkem. Ať už voják, nevoják, popelář, ministr či poštmistr, hlavně však zdravým myslícím člověkem, aby slovní spojení „kdo je víc?,“ nepůsobilo v případě horníka vychloubavě a u vojáka komicky. A to nijak jinak, než jak by se na člověka slušelo. Docela obyčejně, lidsky.