Do restaurace nejlépe se solí, masoxem a mikrovlnkou

Cestou z Prahy, ze zážitkového potápění v jámě, které Karel dostal vánočním dárkem, mu vytrávilo. S pocitem hlavy jako ve svěráku, s mírnou motolicí jako kdyby požil, bylo zastavení na oběd jistěže rozumným rozhodnutím.

Restaurace hned u silnice, rozlehlé parkoviště a stolovníků tak akorát na to, aby host nečekal a zaměstnanci v pohodě stíhali. Karel si objednal nealko pivo a začetl se do jídelního lístku. Dvěma druhy zajímavých polívek byl nadšen, to samé se dalo říct i o možnostech druhého chodu. Vybral si silný hovězí vývar s kukuřicí, zeleninou a kusy hovězího masa a z obrázku šťavnatě vypadající vepřový tomahawk v asado marinádě.

Polívka na sebe nedala dlouho čekat, a vypadala úchvatně. Bohužel jenom na první pohled, neboť absence alespoň kouřového náznaku nevěstila nic teplého. A taky že jo. Sice nebyla vysloveně studená, ale dostatečně teplá k požití také ne. Další vjem Karla rovněž neoslnil. V jídelním lístku se holedbali silným hovězím vývarem, ale jemu to připomnělo česnačkovou hrůzu z jedné krkonšské boudy, kde přes spousty majoránky nebylo vidět nic dalšího. Česnek vůbec, o sýr, vajíčko a brambory se jenom lehce otřela. Třeba je jenom málo slaná, konejšil se, a po chvilce si ji vydatně posolil. Slabému vývaru to však nepomohlo. Ten výtvor před ním byl neslaný, nemastný, studený a vodový.

Karel se hluboce nadechl. Situace měla dvojí řešení. Buď zatnout zuby a polívku rychle sníst, aby ji nedojídal zastudena, anebo se ozvat. Docela riziko před druhým jídlem, při vzpomínce na restaurační plivancovou scénu z vieweghovského filmu Román pro muže s despotickým Donutilem, zvláště.

Karel se tak prohltal příšernou polívkou k jídlu druhému, kterým si chuť dokonale spravil. Vepřový tomahawk neměl chybu! Šťavnatý, noblesně ochucený, a kupodivu i teplý! Tak ono to přece jenom jde, ale polívkový král kuchař rozhodně není.

Avšak Karel měl další problém. Ctěl říct svůj názor, ale decentně, nenuceně. Podělit se s tím, jak mu stejk chutnal, ale jak oběd pohřbila polívka. Názory hostů by kuchaře přece měly zajímat, tak snad se servírka vstřícně přičiní. Při sklízení nádobí, na poslední chvíli, se skutečně zeptala.

„Polívka byl sice debakl, ale tomahawk výborný,“ odpověděl zrovna takhle asi ještě pod dojmem fiaska z výkonu našich fotbalistů na mistrovství Evropy. Servírka byla nejspíš zvyklá jenom na pochvalné, srozumitelné reakce, protože kritiku mlčky přešla. Alespoň to tak nejdřív vypadalo, ale po chvíli se přece jenom zasekla.

„Cože? Co jste říkal?“ a Karel nabyl dojmu, že slůvko debakl ještě nikdy neslyšela.

„Že polívka se kuchaři vůbec nepovedla, povídám. Byla studená, o silný vývar se nejednalo ani náhodou, a zapomněl ji osolit!“ pokračoval a byl rád, že je to z něj venku.

„Aha, tak já se zeptám,“ řekla podivně a zmizela. Během čekání na placení si Karel namlouval, že upřímně míněný vztah host - hostitel by přece měl být jedině ku prospěchu.

Na placení se obvykle čeká déle, jenomže tady za Karlem rychlé kroky přispěchaly do minuty. Při pohledu na příchozího kuchaře se platba přece jenom pozdrží na obvyklou až delší dobu, pomyslel si a doufal, že až tak zlé to snad nebude.

Snad by více zaujalo to, aby Karel zalhal a kuchaře vykreslil jako nabuzeně supícího býka ze španělské arény, robusního chlapíka s neklidnýma svalnatýma prackama v bok, jenomže ono ne, on to spíš byl jako kuchtík-střízlík z pohádky Princezna se zlatou hvězdou.

„Tak co se vám na polívce nelíbilo?“ projevil se bez oslovení, rázně a rozhodně. Naštěstí Karlovi netykal, a odpověděl mu přesně jako servírce.

„Když vám připadala slaná, tak snad není problém si ji přisolit, ne?“

„No, ono to trochu problém byl, protože na stole zabírá spoustu místa asi milión těch vašich zbytečných příchuťových čičovinek, ale máte pravdu, sůl byla na vedlejším stole, tak jsem si poradil. A co říkáte na váš vodový vývar, který měl být silný, jak uvádíte?“

„To je věc názoru, pane, na tuto moji polívku si zatím nikdo nestěžoval.“

„To ale může být pravda, ale taky nemusí, že. Takže mi radíte, nosit s sebou masox, protože mám jiné chutě než ti, kteří raději drželi zobák, než aby se ozvali. Jenomže on by se ve vaší chladné polívce taky dost špatně rozpouštěl, víte?“

„Teplá byla dost, a pro dnešek tak akorát, nikdo přece nechce v takovém horku jíst vařící polívku!“

„Ale nepovídejte, pane kuchaři! Ano, pro teplé dny jsou opravdu vhodnější druhy polívek, které se podávají méně teplé, ale toto je vývar, vážený pane! Ten má být horký za každého počasí! A neohánějte se mi tady s tím, že nikdo nechce jíst v hicu horký vývar, když zrovna já ano! Ale podle vás jsem to měl vyřešit asi tak jako s tím masoxem, ne? Vozit s sebou na ohřátí mikrovlku, nebo byste mi laskavě dovolili použít tu vaši, když bych přišel s prosíkem do kuchyně?“

Kuchař měl Karla dost. Zakroutil očima, zalapal po dechu, mávl rukou a zamumlal něco ve smyslu, že tohle tu ještě neměli. Asi za pět minut se za Karlem osmělila přijít servírka. Placení proběhlo mlčky, za tomahawk a názorovou diskuzi jim vykolejený Karel nechal i běžné dýško.

Pak se už začal rychle uklidňovat, a pohlazení volantu by ho srovnalo úplně, kdyby k tomu hned došlo. Jenomže tak jednoduchý odjezd nebyl Karlovi dopřán. Před autem se zarazil. To ne, to snad ne! A také si nebyl jistý. Tím, jestli mu někdo auto poškrábal ještě doma před jízdou, nebo v Praze, nebo před pěti minutami. Jenom proto, že si poklábosil s vytočeným kuchařem? Jistě věděl jenom to, že škrábanců přes dvoje dveře si všiml až teď. Stál tam netečně, hlavou se mu zmateně honilo to, jestli mu to kuchař mohl udělat, a když ano, jestli mu to stálo za to. Jemu i Karlovi.

Ale co už, vždyž je to jenom šlinc, jenom vada na kráse, uklidňoval se a pousmál se tomu. Ať už se svým názorem znelíbil komukoli, ano, určitě ano, stálo mu to za to!