Divný muž

Po příjemné odpolední procházce jsme natrefili na kavárnu. Téměř současně jsme se u ní zastavili. „Myslíme oba na to samé?“ prohodí s úsměvem a já přitakávám. Sladká mňamka se momentálně jevila jako lepší řešení, než spěchat

k rozhodnutí co, kde a jak potom. Ano, je to už tak nějak ve mně, myslela jsem i na postel. S pozdějšími výčitkami, samozřejmě. Zákusek jako předehra, to si nechám líbit, to jsem ještě nezažila, těšila jsem se. Takže hurá do něj!

S upokojením jsem si uvědomila, že Karel zatím nenudil, dokonce mě i humorně bavil.

Dobrý pocit mi nezkazil ani příchod do začouzené kavárenské místnosti. V rohu skupinka kouřících lidí, od kterých se zvedla obsluha. Paní v zástěře kolem pasu nelenila a zapnula větrák - k nelibosti partičky poblíž. Větrání totiž nebylo neslyšné. Nutno však uznat, že funkci plnilo skvěle, což jsem kvitovala s povděkem.

Objednali jsme si kafe a zákusek tomu.

„Dvakrát kafíčko, to ano, ale ty zákusky – no nevím, nevím…“ a zástěra odběhla pryč. To nás pobavilo. Kavárna sice není cukrárna, ale s něčím sladkým ke kafi by se i tam mohlo trvaleji počítat.

„Našla jsem, ale jenom jeden,“ radostně nám ho přináší. Poté, co ho vyhrabala z mrazáku a prohnala mikrovlnkou. Na povrchu teplý, uvnitř ledová tříšť, ale nám to nevadilo. Posledního zákusku jsme si vážili, jedli jsme ho dohromady, a když nám po něm nebude špatně, po tykání byl společný zákusek druhým podstatným sbližovacím posunem vpřed. Tedy, aspoň si myslím, že Karlovi to také nevadilo.

Překvapoval mě o to víc, protože reference na něj nebyly zrovna dvakrát nejpůsobivější. Já na něm ale nevidím vůbec nic zvláštního. Zatím…

Dopili jsme, dojedli jsme, jiný by se už měl k odchodu, ale Karel se zeptal, jestli si ještě něco nedám. Na jednu stranu je dobře, že nespěchá, ale aby to zase neznamenalo, že vůbec nikam nespěchá! Ale budiž, čekání přece zvyšuje rozkoš.

Já si poručila vodu, on zas, že by to chtělo něco odvážnějšího na spláchnutí, tedy něco chlapského, upřesňuje své tekuté přání. Vyhrál fernet a já zpozorněla. A už je to tady! Takže alkoholik! Nebo si tím dodává odvahy, takže to bude stydlín a impotent možná taky! Tak to tedy ne, hošánku, když se mnou dál už nic neplánuješ a jde ti jenom o ožrání, tak za mě aspoň pořádně zaplatíš, a na frťana jsem nakonec přikývla taky.

Paní servírka je přináší a omlouvá se, že v nevábných skleničkách, že s odměrnou ryskou má jenom jednu.

„No když to přiznává tak sympatická paní jako vy, vůbec to nevadí,“ koketuje s ní Karel a svou náladu si vylepšuje objednáním oříšků, přičemž polovážně přidá dovětek, že při roztrhávání sáčku by se nerad udusil sto let starým puchem. O hospodských regálových nafouklinách zřejmě ví své, jak jinak! Tak to už koketování nebylo, to zavánělo nedůvěrou. Paní zřejmě dostala strach a sášek s arašídy nese raději předem roztržený.

„No fajn, teď ještě, aby se daly rozkousat bez ztráty zubu,“ dodá také jakože vtipně a nasype si jich do pusy celou hrst. Ještě s rozmělněným obsahem doplňuje, že podle chuti to vidí na další dva fernety.

Paní by měla být ráda, že jim v kavárně někdo dělá aspoň nějakou tržbu, ale požadavek ji vyvedl z míry. Fernet prý došel, ale že tam má něco podobného, takže Jagermeistera.

„Sem s bylinkami!“ nedělá Karel s mícháním alkoholu žádnou vědu.

„Co by člověk nedopřál svému zdraví, že jo?“ dodá a Klárka už přemýšlí o tom, jakou vážnou nemocí asi Karel trpí. Další, už třetí starost navíc, protože o jeho alkoholové vášni a zálibě v koketování nepochybovala.

Není nad to, mít ve vztahu co nejdřív jasno. Ale stejně - když se bavili jenom oni dva, bylo všechno optimální, ale stačilo jedno kafe, jedna osoba navíc, a jak se v něm všechno nádherně vybarvuje. Po kafi, vodě, zákusku, oříškách a nakonec po třech panácích pro každého, si přála odejít. Tedy, až po zaplacení.

Ani se předem nezeptala, jestli má útratu spočítat zvlášť nebo dohromady, servírka hází před Karla účet. Celkovou cenu jsem neviděla, ale určitě začínala šestkou. Docela dost na malou zapomenutou kavárnu v ještě zapomenutějším městečku, takže i mně to připadalo hodně. Vůbec jsem se tak nedivila, jakým způsobem Karel na lístek zíral.

„No, vážená paní,“ začne vcelku nevlídně, „dejme tomu, že budu věřit tomu, že součet souhlasí, ale na první pohled mi tu nehraje něco jiného.“

„Takže co? Nechápu…“ a se zájmem se ke Karlovi naklonila.

„Víte, nemusím být malý ani větší alkoholik, abych poznal, že ty panáky, co jste nám přinesla, byly malé, takže dvoucentilitrové. No a vidím, že vaše ceny odpovídají čtyřcentilitrovým nebo spíš půldeckovým číslům. Proto nechápu tu odlišnost. Objem a cena, chápete?“ a servírka jen krčí rameny, a že panáky byly určitě velké.

„Dobře, takže nám sem přineste: Nápojový lístek, sklenici vody, vaši měrnou sklenici a naši, do které jste nám nalívala. Vlastně ne, tu nemusíte, ty máme ještě tady. Hlavně se ničeho nebojte, v případě, že jste nepochybila, hluboce se vám omluvím. Jinak zaplatím jenom tolik, kolik mi náleží a už mě tady neuvidíte.“

Klára se za Karla zastyděla, trapnosti totiž nesnášela. A to i cizí, za někoho, jako v tomto případě. No, ale, na druhou stranu zase, má Karel docela kuráž. V rohu stále kouřící a hlučně debatující komando, asi příbuzných – jo, to jsem vám ještě neřekla, že to byli cikáni? Vždyť servírka byla jak peroxidem spláchnutá, ale opálená celkem šik - bělochem nejmíň dvougeneračně cinknutá.

Servírka však trvala na tom, že všechno je v pořádku, že nikam pro nic nepůjde, a dál čekala na zaplacení. Karel se mi za nesrovnalosti omluvil až teď, ale v zápětí nasadil vyšší level.

„Dobře, tak experiment se vám nezamlouvá, takže mi přiveďte vašeho šéfa,“ trval na oprávněnosti své stížnosti. Servírka naštvaně odešla ke stolu v rohu, který se už během našeho dialogu podstatně ztišil, neboť tušili problém. Netrvalo ani pět vteřin a od stolu vstal hromotluk, který zcela nepřekvapivě odkráčel k nám, k nepřizpůsobivým potížistům.

„Chtěl jste šéfa, tady ho máte,“ usmívá se servírka, ale Karel ne. Ještě, než stačí něco říct, uslyší.

„Zaplať ty p čo, bo ti zoberem peněženku a eště ti aj hubu rozbijem!“

„Jo, takže šéf, tak aha. Víte, já a moje přítelkyně, tedy oba dva si myslíme, že při placení došlo k omylu a …“

„Ty si omyl, ty vole a mysli si co chceš, ty p čo dojebana, debo sa neznam,“ nedal Karlovi šanci dokončit objasňující myšlenku, snad aby mu stihl zahrozit pěstí. Vyhrnul si při tom předloktí, kde odkryl pohřební tetování, které nahánělo hrůzu.

„V pořádku pane, víte, klidně se poperem, ale ještě předtím byste měl vědět, že jsem právník, takže z mého napadení byste lehce nevyvázl. Takže moje paní teď poodstoupí, natočí si nás jak mě mlátíte a způsobujete zranění. Nicméně podle vašeho čerstvého vězeňského tetování soudím, že jste pravděpodobně ještě v podmínce, a to mi věřte, rvačka vám určitě neprospěje, natož konflikt s právnickou osobou.“

Frajer se k servírce sklesle podíval a vyřkl:

„Kólik?“

„Asi o dvě kila,“ odpověděla a on jen mávnul rukou, jakože to mu to za to nestojí, a odešel odkud přišel. Karel je pochopil, z peněženky vytáhl čtyřistapade a podotknul, že je v tom i dýško za pobavení.

„Tak ty jsi právník?“ zeptala se Klárka raději až v bezpečí venkovního chodníku.

„Ne, a měl bych?“ odpoví pobaveně.

„A co alkoholik a sukničkář?“ a Karel se zasmál i tomu. Kdyby to první, bych dennodenně nametenej, a kdyby to druhý, to bych se asi tak těžce neseznamoval.

„Tak proč o tobě lidi říkají, že jsi divný?“

„Cože? To že tvrdí? Nechápu proč, ale jako bys nevěděla, že lidi toho tolik nakecají. Je rozhodně rozumnější věřit tomu, co vidíš na vlastní oči a slyšíš na vlastní uši, nemyslíš?“

Na stydlína a impotenta se Klárka už neptala. Na to si odpověděla za hodinu v posteli. Unavená a spokojená. Za několik dní už tušila i to, co lidem na Karlovi nesedí. Okolí ho totiž bralo povrchně – stačilo jim málo a hned ho označili za aroganta, který uráží a zesměšňuje, za nezdvořáka, konfliktní typ, který se neumí slušně chovat.

Kdyby ho poznali víc, nebo spíš chtěli poznat důkladněji, mnozí by procitli a stáli při něm. Není nezdvořilý a neslušný, jak by se z prvního pohledu mohlo zdát, jen se nenechá okrádat a dělat ze sebe hlupáka. Nemlčí aby nevyvolal konfikt – ozve se. Vytasí se s odlišným názorem, i když tím nepotěší, jede si po svém, reaguje jak je mu vlastní. Proti svému přesvědčení nikdy nezaujme pozici mrtvého brouka schouleného do ochranné ulity, jak to skrytě praktikují v očích veřejnosti slušňáci, ale přitom to jsou zbabělci a slaboši.

Je velice smutné, že jakékoli vymykání ze stanovené normy považuje mnoho z nás za nepatřičnou odlišnost, podivnost, ne-li za bláznovství, že takovým stačí k úsudku názor křiklavější, mocnější, chytlavější, bohužel jenom jeden.

Obr: www.extra.cz