Dětem začalo učení. A mě už taky.

Přesně tak. Ačkoli už dlouhá léta nejsem školu povinný, připadám si, jako bych studoval pořád. To máte totiž tak, když máte dvě děti tři roky od sebe a obě na tom samém gymplu. Zatímco s tím starším jsem včera probíral matematiku, a sice vypočítávali úhly mezi minutovou a hodinovou ručičkou, s mladou jsem  procvičoval zaokrouhlování na desítky, stovky až milióny a k tomu převody jednotek.

V prvním případě to pro mě byla novinka, kterou si zase připomenu za tři roky. Považte ale: výpočet úhlů mezi hodinovými ručičkami. Na první dojem totální kravina, k životu určitě nepotřebná, ale už to, že to někoho napadne, je krásné. A tak až  teď už můžu říci, že ikdyž si myslím, že je takovéto konkrétní počítání absolutně k nepotřebě, musím uznat, že to vcelku zajímavě rozvíjí logické myšlení. A hlavně ta radost z pochopení!

Ve druhém případě jsem procvičování s dcerkou, tedy už opakování, zvládal se zavřenýma očima a vzpomínal, co všechno mě ještě čeká. Češtinu se nikdy naše dítě neučilo, na ostatní jazyky se jim stačí mrknout o přestávce jedním okem, ale ta matematika a ta fyzika! No jo, něco na té genetice přece jenom bude! Docela se těším na dějepis a biologii, tam mám  nesrovnalosti pořád a rád si je doplním. Teď konečně chápu rčení, že medicína je celoživotní studium.

Tím by mohla malá glosa i skončit, ale já mám ještě jednu poentu. V kuchyni jsem se takhle jednou s dětmi o čemsi bavil, když v tom přijde manželka z práce a povídá, že je z ní každý den tolik utahaná. Prý si sedne jenom výjimečně, že musí být pořád na nohou, protože pracuje jako zubní sestřička, zatímco já si na únavu vůbec  nestěžuju. Jak taky, když, a teď cituji dcerku: sedíš pořád za počítačem a píšeš jenom samé recepty.

No, má pravdu to dítě jedno rozmilé. Když si to vezmete kol a kolem, jestli mám pacientů  denně dvacet nebo padesát, je to celkem jedno, když pořád jenom sedím a vypisuju recepty. Ani jsem se nesnažil jí odporovat a věděl jsem proč. Kdyby jenom tak věděla, že díky počítači recepty nepíšu, ale udělám pouze ťuk ťuk a samy se mi vytisknou, a že na ně dám jenom podpis a razítko, což ovšem není práce, ale zábava, kterou by zvládla i průměrně vycvičená retardované opice. Ještě že máme děti, které mě zachraňují. Naštěstí takové děti, díky kterým můžu tvrdit, že celoživotní studium se mě skutečně týká.