Černou kočku ve tmě viděti

Mírně humorné, ale pravdivé povídání o nezavírání dveří, ztrácení, hledání a nacházení. Z nezavřených vchodových dveří starého baráku slabě prosvítalo světlo z vánočně osvícené chodby už z daleka.

Takový návrat z vycházky si nepředstavovali! Že někdo při odchodu za sebou nedovře, by na slušné vesnici nebyl až takový problém, kdyby uvnitř obydlí nebyly - kočky! Panika, strach, zděšení! Neutekly? Budou tam? Následovaly velmi neklidné, k domovu velmi tíživé kroky.

Prvotní úleva číhala hned u botníku.

„Klárka je tady,“ nadšeně zahlásí Nikola. „Ale nevidím druhou!“

„Klárko, Klárko!“ zvolá Nikolina mamka, jako kdyby povzbudivou informaci přeslechla.

„Vždyť říkám, Klárka je tady,“ nechápe Nikola.

„No jo, ale ta druhá je taky Klárka, tak se nediv!“ ostře podotkne mamka Olga.

„Jo aha, a neměli jste náhodou taky slepice, které…“

„… Jo, ty všechny byly taky Klárka,“ dává zapravdu své dceři, současné to vánoční návštěvnici z Německa.

„A nepřemýšlej! Jako bys nevěděla proč. Jakpak se asi jmenovala tátova první láska, no?“

„A to jako pořád, jo? A to ti nevadí?“ zatoužila Nikola po diskuzi.

„Ne, nevadí, Ale co mi vadí je to, že nevím, kde je černá Klárka, že nevím, co se bude dít, až se taťka vrátí ze služby, a že jenom pitomě kecáš a hledat nepomáháš!“

To zapůsobilo. Marnit čas bylo to, co rozhodně nepotřebovaly. Klapaly zásuvky, třískaly dvířka, i německý manžel Nikoly se přidal. Běhalo se, informovalo se, volalo se hezky česky i s německým přízvukem, až se z toho sněhobílá, raději v kleci zavřená Klárka, mohla zbláznit. Špatné bylo, že se odnikud nic neozývalo.

„Nedá se nic dělat. Doma není, musíme ven. Heinrich, schnell and raus and mitnémen battery,“ rozkázala Olga německému zeťákovi, který hned pochopil, protože na její německoangličtinu už byl, kluk jeden německá šikovná, už notně zvyklý. Nedivme se, pro něj rozhodně snadnější řešení, než se naučit čésky.

Když všichni tři prohledávali okolí kolem domu, marně jim k tomu pomáhaly světla pouličních lamp, ale poté, co se ocitli na kraji lesa, svítila už jenom baterka Nikoly a slabý světelný odvar Heinrichova mobilu.

„Copak v něm zrovna teď hledáš?“ vyhmátla ho jeho těhotná manželka. Namísto odpovědi ji ukázal displej a Olga byla zvědavá.

„Tomu neuvěříš. On se umělky ptá, jak se hledá kočka, když uteče,“ nevěří Nikola.

Zasmát se tomu, divit se tomu, pomyslet si o něm něco? Slova jako zoufalství a beznaděj byla pro realitu daleko výstižnější. Ale teď pozor, světlo naděje svitlo záhy.

„Schwarze Katze, dort!“ nečekaně vykřikne Heinrich a všichni to viděli. Na pozadí vodní hladiny a měsíčního světla se v koruně vzrostlé vrby trůnila černá kočka. Nikdo nepochyboval o tom, že je to Klárka. Také bylo hned jasné, že jen tak ze země na ni nedostanou. Další Heinrichova šance jak vyniknout byla nasnadě.

„Heinrich, step, step, geradeaus, lineal žebřík, bring zu mir, and schnell!“ názorně mu přikazuje Olga a zeťáček polknul slinu, zklapnul paty, otočil se o 180 stupňů a upaloval jako o život, tedy přesně tak, jak se na správného němčáčka v českém zajetí sluší a patří. A než bys řekl Popokatepetl, žebřík byl už o tenké houpavé větve vrby opřený.

Třebaže se jediný mužský člen pátrací výpravy cítil jako na provizorní houpačce a hrozil mu pád do studené vody, být povinným hrdinou večera mu za to jistě stálo.

„Ich weiss nicht, ich weiss nicht,“ opakoval pořád dokola a dožadoval se telefonu do ruky, aby mohl tu černou zběhlici vyfotit. Byl to dobrý nápad. Když se mu to podařilo, po zvětšení fotky pozemní konzílium jasně konstatovalo, že tohle není naše schwarze katze a Heinrich mohl zklamaně slézt. Hrdinský čin se tedy odkládá, ale ne nadlouho.

Poté, co bez úspěchu skončila hledací tour kolem rybníka i v okolí malého parkoviště, všichni pohodlně usedli na gauč do obýváku, přičemž Heinrich zase začal nervózně koukat do mobilu. Napadlo ho zapátrat po útulcích v okolí. Jistě se v některém najde jiná černá Klárka, myslel si a kupodivu našel! Heinrichova iniciativa nebyla přehnaná, neboť to byl právě on, kdo odcházel poslední, kdo při odchodu na procházku dveře nedovřel a cítil se vinen. Ale hlavně se nezadržitelně blížil Karlův příchod ze služby. Měl strach, měl z něj obrovský strach!

S tou dvojnicí to bylo nadějné, mohlo to nádherně klapnout. Stačilo jen vymyslet, jak se vylhat do jejího příjezdu. Dnes večer i zítra by se všichni tři mohli domluvit na tom, kdo kde černou Klárku zrovna viděl, přičemž jediný Karel by na ni měl pokaždé tu smůlu.

„Teorie dobrá, ale vystačili bychom s tím maximálně do snídaně,“ zchladila nadějný plán Olga. „Obě kočky s námi totiž pokaždé snídají, kousky šunky si nenechají nikdy ujít…“

„Tak to je trošku průser, ale poslyš, co kdybys ji jakože nechtěně zavřela třeba na záchodě, uvěřil by, pak by odjel do práce, my zajeli do útulku, a bylo by hotovo, vyhráno!“ povzbudivě zafantazírovala Nikola.

A jak tohle povídá a ti dva o tom přemýšlí a přemýšlí, a vše vypadalo hodně, hodně nadějně, všeobecné nadšení najednou překazilo ticho! Najednou totiž všichni ztichli z jednoho jediného důvodu.

Z šatny si to lenivě cupitá, pomaloučku ťapy ťap, do obýváku pohřešovaná černá Klárka. Opravdová, originál naše Klárka! Stalo se tak něco, v co už nikdo nedoufal. Jako naschvál, když už měli vymyšlený zítřejší neprůstřelný matrixový plán, ona si to mrcha jedna ospalá ustlala ve skříni chrupy chrup a naše volání jí bylo úplně fuk!

Úleva všech byla neskutečná, a největší kámen ze srdce spadl samozřejmě Heinrichovi. Opět nastal čas na srandičky a holky si ho dobírají, že až se jejich holčička narodí a on bude zlobit jako teď, dají jí jméno po něm, Jindřiška, které Němec nikdy nevysloví. Maximálně tak Heinrischka.

Karel tak přichází do skvělé zábavy a zajímá ho, o co vtipného právě přišel. Veselí okamžitě ztichlo, váhavost bobtnala.

„Tak co, řekneme mu to?“ proťala rozpačitou pauzu Olga, přičemž se po obýváku opět rozlije vlna úsměvů.