Broky v zadnici a provaz delší než sebevražedný

Jednou si takhle s kafem a buchétkou k němu lebedíme na předzahrádce, kolem nás voní trávník, bohužel jako obvykle čerstvě posekaný jenom do tří čtvrtin, protože dvě zelené baterie nám v sekačce vystačí jenom na tuto plochu.

Jsme částečně schovaní za hromadou špalků a polínek dřeva měkkého i tvrdého, tedy nepřekvapivě opět s vizitkou nedokončené práce. Nic z toho nám však neubírá z letní pohody na Vysočině, kterou protne rozhovor pětice mladých kolemjdoucích.

Odhodlání prošlapat podrážky, batůžky na zádech, ale pohlavní kombinace tří kluků a dvou holek není zrovna ideální, pomyslím si poté, co je rozpoznám i přesně spočítám. Zárověň si vzpomenu na loňský rok, kdy nás skupinka podobně mladých lidí požádala o vodu, ale dostala hlavně pivo. Chvíle s nimi byly fajn, a copak asi tak vzejde z této dnešní hlučné skupinky? To samé, nic, nebo něco překvapujícího?

Nešlo je přeslechnout a to bylo dobře: „Ty hele, dřevo, to by se nám hodilo,“ vykřikne jeden z nich.

„Ty vole, to ani náhodou,“ odpovídá mu ten nejvyšší, takže nás možná přes haldu džíví zahlédl. „Víš ty vůbec, jak to na takové vesnici chodí? Sehneš se pro polínko a hnedka máš broky v prdeli!“

A má pravdu, chlapec jeden. Vysočina je drsný kraj, kde na podzim opadává listí i z umělých květin a vosám hrušky nechutnají, protože tady nikdy nedozrají. Ale zrovna v našem případě se turistická omladina s drsnou odplatou hodně spletla.

----------------

Zpráva zněla jasně! Fotografie grilovaného masa s textem dojeď! byl rozkaz nejvyšší priority. Nebylo co řešit, nebyl čas ztrácet čas. Mohla, tedy vyjela. Už za šera, po žluté značce přes les, na obstarožním motocyklu už vybledlé červené barvy, na Jawě 21 Pionýr, ale už bohužel bez světla, bez předního blatníku a jedné funkční brzdy, tuším, že levé přední. Cesta do vedlejší vesnice byla přes les sice o polovinu kratší než po silnici, ale už léta samý výmol, ale žádný problém pro Jessinu, jakožto všeznalou domorodkyni. Po kilometru se u rozcestníku dá doleva, pak překoná táhlý kopeček, poté krátce dolů a ostře doleva, aby se zakrátko doklobrcala na mírnou vyvýšeninu v poli. Tam nechtěla zastavit, ale zastavila.

Uvítala, že se po vyjetí z lesa mírně zesvětlilo, ale nepočítala s tím, co uviděla v dáli před sebou. Sním či bdím? váhala. Nevěřícně čučelala na trojúhelníkovou záři jako lesknoucí se drahokamy na polštáři, probudilo se v ní poetické střevo. Popojela blíž. Dolů a nahoru, na poslední kopeček před vesnicí. Tolik blikajících majáků a světel ve formaci, jako by na návsi přistálo UFO. Ale nebylo to, matně rozeznávala do obrazce zaparkovaná policejní auta v plném lesku a blikající síle, jako by se chystala vzplát.

Co se to tam probůh děje? Až doteď zapadlá víska, kam nikdy netrefila pojízdná prodejna a nezatoulá se ani pes z vedlejší chatové oblasti, a teď najednou tohleto! Takový zájem, takové vzrůšo, že si snad v pomatení mysli i na okamžik myslela, že se jí to všechno jenom zdá. Jenomže brzy procitla, z upřeného pohledu na blikající peklo se jí zatočila hlava, až skoro ztratila rovnováhu.

Po chvíli měla jasno, musí se začít řešit! Současná realita znamenala: Že je bez řidičáku, bez technické, bez povinného ručení, bez přilby, bez brzdy a světla, ale dvě věci částečně vyřeší: kšiltovkou a zapnutou svítilnou v mobilu. Policajti by teď sice měli mít jiné starosti, než ji honit jako nějakou uprchlou čarodějnici na koštěti, ale situaci neradno podceňovat.

Pryč s gumičkou na culík, svou bohatou blonďatou hřívu je potřeba rozvlnit jak nejvíc se dá, vyždímat z motoru taky co nejvíc se dá, a hlavně nahodit motocyklistický úsměv, co nejvíc se dá. Přesně tak jako v životě. Zvýraznit přednosti, potlačit nedostatky, a hnedle bývá nakročeno k úspěchu.

Z kopečku se rozjela svižně až rychle jako by chtěla přeskočit Grand kaňon, ručička otáčkoměru, kdyby byla přítomna, prolítla by ciferníkem, z výfuku třeskutě vyšlehly zplodiny, které v něm ještě zanechal původní sedmdesátiletý majitel. Zalidněnou návsí profrčela hlava nehlava, rozum nerozum, nikdo přece nechce zabít Jessii, jako zářící blonďatá kometa, poutající na sebe zájem ještě větší než filmová cyklistka Magda Vašáryová v Postřižinách, protože ta s čepicí v ruce přihlížejícím zcela spontánně a na drzo nezamávala. Na sledování překvapivých a obdivných pohledů však Jessina neměla příležitost, k cíli ji čekalo ještě dvě stě nekonečných metrů. Kdepak, kdepak, v současné formě by ji žádné policejní auto nedohonilo, zafandila si správně a měla vyhráno.

Tak nám tady umřela stará Mrázková, ale prý tak nějak podivně, proslýchá se, dozvídá se hned od kamarádky. Nevím co se vypátrá, ale každý věděl, že u ní asi tři týdny bydlí jakýsi holomek, prý její synovec z města, který si na ni po letech vzpomněl, tak to je mi ale náhodička! Hned doktorovi se něco nezdálo, tak pohřebák nestačil a volali se policajti. A prý to sebevražda oběšením nebyla, protože provaz byl delší, než aby se sama udusila. Ale já vím, čím to je. Tím, že ta dnešní mládež má na všechno mobily, proto si neumí ani nic dobře spočítat, a zvlášť chlapi, kteří se pořád tolik pletou v těch svých mírách.

Tak na tu naši Mrázkovou, ať je jí země lehká a zasloužený trest pro toho, kdo ji tam pomohl, přiťukly si kamarádky výborným Chardonnay a požitkářsky se zakously do šťavnatého steaku.