Bohužel krátké nudistické loučení s létem

Že se pojedeme vykoupat na Hrádek, na hráz kousek od kiosku, blízko k tekutinám, dohodli jsme se. Ale i k nuda pláži to bylo jenom přes hráz, tedy co by kamenem dohodil, uvádím pro srozuměnou. Náš třígenerační výlet tak začal

přesně v tomto pořadí: naše babi, moje mamka a já, skromný 15letý hoch. Přišli jsme tam a na našem plánovaném místě byl stín a jinde lidi, což naši trendy opalovací babi hodně zarmoutilo. Prý že nepřišla zmrznout ani nikoho zalehávat, stěžovala si, tak jsme sklapli paty, vyšvihli vojenskou otočku a odporoučeli se o sto osmdesát stupňů a deset metrů jinam.

Zase se chopila svých fofrklacků, přes rameno elegantně nahodila svou jenom jí zbožňovanou čundráckou kabelku, kterou ji koupila už dávno pochovaná maminka snad k patnáctinám. Jako vždycky nezbytně obsahovala dědovu zubní protézu pro případ nouze a neodlepitelnou předcucanou hašlerku z roku 1955 pro ještě větší případ nouze. Po rázném vykročení jsme přešli přes hráz, a protože babi po dvaceti krocích už nemohla jít ani dýchat, zasekla se o hůl rovné dva výškové metry od vodní hladiny, tedy skoro jako praotec Čech na Řípu, a vysíleně, leč rezolutně pravila, že tady je to hezké, tady věru spočneme. My s mamkou jsme věděli, že jsme na nudě, ale když docela na kraji, tak jsme to už takhle nechali...

První pozdvižení nastalo, když si babi troufla jít do vody. Po pás jí bylo málo, tak šla dál a pak - první tempo sice vypadalo jako pokus o plavání, ale druhé ji poslalo pod hladinu, a třetí potopilo až ke dnu. To však mamka ještě netušila, stále váhala, nezasahovala – jak se později přiznala, nechtěla ublížit babiččině křehkému egu. Ta jí totiž celou dobu tvrdila, jak dobrá je plavkyně, že plavat a jezdit na kole se nezapomíná. Mně se však ze břehu zdálo, že to tak úplná pravda asi  nebude. Aspoň s tím plaváním ne. Zakrátko došla trpělivost i mamce a fragile ego neego, začala ji ve vodě prohrabávat. Naštěstí úspěšně i poměrně rychle. Vší největší svou silou ji nadzvedla, jak čubičku, která plave čubičku, bylo vidět. Poloutopená babi se sebou spokojená nebyla, ale schytala to samozřejmě mamka, zocelená a připravená snad už na všechno. Prý co je to za nevděčnou dceru, která by ji dovolila utopit se, navíc, co by si bez ní jenom počala. A plavat prý umí, dušovala se, ale přemohla ji slabost v ramenou, což měla pod vodou její vypečená dcerunka okamžitě poznat. Hlavně, že na břeh do bezpečí se dobelhala jedině za pomoci své nepovedené a cynické dcery.

Tam konečně mohla najít uplatnění mamčina prozíravost, protože pro babi nakoupila snad všechny možné škváry a bulváry, které toho dne vyšly i nevyšly, aby se u vody nedejbože nenudila. Jenomže babi na dece zaostřila do dáli a spatřila to, co nečekala, co v tak hojném počtu nikdy neviděla. Místo do novin tak celou dobu civěla na klimbající bimbase co se producírovali sem a tam jen kousek od nás. A vrcholem všeho bylo, že od vody jsme ji museli doslova odtáhnout, přičemž nejvíc ze všeho se starala o to, kdy si zase vyjedeme na to zajímavé místo zaplavat.