Ayuda!

Ti, kteří umí španělsky už vědí, že libozvučné Ayuda není jméno krásné exotické dívky, ani název chutného exotického ovoce, ale … voláním o pomoc.

Během dovolených v dominikánském Bayahibe jsem si na jednu ze dvou tamějších pláží vyšel šnorchlovat už asi podesáté. Na malé písčité pláži s postranními skalisky to pod hladinou sice není jako na Maledivách nebo v Marsa Alam, ale při troše štěstí na nějakou tu barevnou rybku nebo náznak barevného korálu natrefíte.

Toho dne ale byly docela vlny. K dodání odvahy jsem si tam jako obvykle koupil dobré 650ml pivo Presidente, ale tentokrát mi nepomohlo. O nahození vlnou na skaliska jsem opravdu nestál, natož o poznání síly spodních proudů, takže pro tentokrát mi bude muset stačit plavání.

Na pláži asi 20 lidí, plavec ve vodě žádný, jen po kolena ve vodě tam jedna místní, asi 60letá paní, lákala k sobě svého malého pejska. Dlouze a marně. Ale já si zaplavat šel. Do vzdálenosti od pláže jako obvykle, kde mi bylo asi po krk, pak jsem se raději vydal nazpátek. Nechal se unášet zpáteční vlnou, a pak, abych neztratil vydobyté místo, kraulem zaberu, až jsem se dostal téměř na úroveň oné paní. Cože? Ona už nebyla bezpečně na břehu? A plavala vůbec? Ne tak docela. Byla po mé levici ještě kousek přede mnou, ale nezdálo se, že by měla situaci pod kontrolou. Mírně zpanikařím, zabořím nohy do písku a zaujmu boční, co nejstabilnější postoj. Proč nepokračuju dál? O co se to pokouším? Následná vlna mi převálcuje hlavu, musím hopsat. Paní kolem mě profičí jako zúžením papírová lodička. Naštěstí docela šikmo, takže ji mám asi dva metry za sebou. Ty vlny snad musely zesílit! Hlava nahoře, hlava pod vodou, plácání rukama nahoru, dolů, zřetelně slyším její prosebné: Ayuda!

Situace, v které jsem nikdy nebyl. Pro paniku nebyla ta správná chvíle. Paní s pejskem, na břehu se smála, s někým si tam i povídala, jen mi blesklo hlavou. Abych ji zachytil, musel jsem hlouběji, blíž k ní. Naštěstí hned vedle mě začínaly skaliska, tak jsem se držel kraje. Abych se do nich nohama mohl zaklínit. Asi metr jsem na mírně vyvýšené skalnaté místo popošel. Nevím, jestli mě to bolelo, ale byl jsem zaklíněný a blíž. Paní kousek ode mě, ale ne nadosah. Čekání na přílivovou vlnu. V nadějný okamžik napřahuju ruku, ale paní spíš bojovala o to, aby se udržela nad hladinou. Sakra! Očekávaná vlna je pryč a odlivová ji posune kolik metrů ode mě? Teď nebo nikdy! Vykřikl jsem OK a během klidné hladiny mi krok k ní pomohl. To naštěstí stačilo. Já i ona jsme zažili stisk jako nikdy předtím. Záchranný. Přisála se na mě jako klíště a já se zase zaklínil nohama o skaliska. Oddechuju, odpočívám, pulz se mi snaží roztrhnout cévy. Mých 105 kilo tam bylo ve výhodě. Jenomže co s padesáti až šedesátikilovým batohem na zádech dál? Udržet se tam bylo namáhavé, ale dalo se. Musíme ke břehu, vyhráno máme jen z poloviny. Můj zrak směřuje k pláži, která se zdá být hodně daleko. Jestlipak si nás někdo všiml? Hýbe se to tam, můj parazit volá a mává. To vypadá nadějně a pokouším se o krok dál. Podařil se, ale byl to jenom krůček. Hodně vysilující a bolestivý. Naštěstí přichází rychlá pomoc. Řetěz čtyř nebo pěti lidí stačil. Po chvíli jsme v bezpečí…

Usedám na mohutný kořen nejbližšího hrozence, a přestože jsem už v klidu, tepovku mám nesmírnou. Někdo se mě ptá, jestli jsem OK. Co na to říct? Pravdu, že jsem dostal jsem chuť na pivo? Přichází ke mně pán, který mi kontroluje tep a radí, ať klidně dýchám, objevuje se nějaká Italka, která se mě ptá, co jsem zač a vypráví mi o tom, jak se před měsícem na vedlejší pláži za špatného počasí utopil turista, nakonec dorazí i Dominikánka a děkuje mi, její pes kolem ní poskakuje, jako by se právě stal nejšťastnějším na světě.

Celý ten incident se sice neudál daleko od břehu, ale… vyšší vlny byl silné a záludné. A když Dominikánci většinou neumí plavat, vlezou do moře jen do poloviny těla a kecají spolu, katastrofický scénář je nabíledni. A taky: Oj, kde je ta mladistvá doba, kdy jsem tři kilometry uběhl za deset a půl minuty, teď jsem obézní dědek, který se zadýchá při popoběhnutí. A proto: Když s tak hroznou fyzičkou narazíte ve vodě na zátěž navíc, lehce uvěříte tomu, jak zachránce utonul společně s tonoucím.

A proto podruhé: Bojte se vln, mějte před vodou respekt, nepřeceňujte se, neignorujte bójky a červené vlajky, vždyť i ve vodě po pupek se dá plavat. A dávejte si maximálně jedno pivo, že.

Tak to by mohlo být asi tak všechno. Vlastně… ještě musím přiznat, že potom si šel zaplavat ještě nějaký opravdu vymakaný, podstatně mladší Evropan, a to do míst ještě kousek za námi, a vrátil se v pohodě. Asi aby nám všem ukázal!

A to bylo jedině dobře! Uvědomit si meze našich schopností, že je to o soudnosti každého z nás. U mě konkrétně o tom, že mi už není sedmapadesát a bude hůř. Během zpáteční cesty jsem se osladil v místní průzračně čisté „cenotě,“ a v naší druhé domácnosti jsem si toho dne na terase zaslouženě vychutnal rum se Spritem. A to celkem, už ani nevím kolikrát.