Fotograf Jaroslav Kučera vzpomíná na Klid před bouří, Sex po převratu a Divoké devadesátky

Jaroslav Kučera (*19. prosince 1946, Ředhošť) je český fotograf. Na strahovských kolejích se v roce 1969 stal spoluzakladatelem Fotoklubu Strahov z něhož vzešlo několik později známých fotografů.

V roce 1973 ukončil studium jako stavební inženýr, ihned po státnicích se však stal fotografem na volné noze. V roce 1990 stál u zrodu fotografické skupiny SIGNUM a v roce 1996 se stal členem agentury Bilderberg Hamburg. V roce 2000 obdržel hlavní cenu Fotografie roku v soutěži Czech Press Photo za fotografii ze série Kameny a násilím proti globalizaci z pražských antiglobalizačních protestů.

Fotograf Jaroslav Kučera. Foto: Vít Hassan

Co Vás jako studenta ČVUT přivedlo k fotografování?
Vždycky říkám, že jsem se definitivně rozhodnul se stát fotografem až právě v roce 1969, kdy jsem byl zatčen, na policii v Krakovské ulici mě zbyli mě jako psa a odvezli do vězení na Pankráci.

Můžete mi popsat, co tomu předcházelo?
Na první výročí okupace 21.srpna 1969 se na Václavském náměstí shromáždil obrovský dav, snad 100 tisíc demonstrantů. Ti lidé šli pomalu směrem nahoru a křičeli na policajty „Gestapo!“, poté vytrhali dlažební kostky a házeli je na ně. Došli až k soše Svatého Václava, která byla „dobyta“, protože se policajti stáhli do Mezibranské a Vinohradské ulice. Demonstranti si mysleli, že zvítězili a netušili, že v těchto ulicích byly připraveny obrněné vozy. Po chvíli byl slyšet hukot a obrněnci společně s policií začali vytlačovat lidi, které řezali hlava nehlava. Fotografoval jsem někde u Domu Módy a poté, co jsem viděl, že se to tam mele, jsem společně s některými utekl do blízkého baráku, kde nás bylo asi dvacet za zavřeným hlavním vchodem. Najednou přišel policajt, ukázal na mě a na dalšího mladého kluka, a rozkázal nám, abychom šli s ním. To bylo zatčení, ale velmi mírumilovné. Policista nás vedl k Národnímu muzeu, kde byl pod kašnou připravený policejní anton. Mezitím k nám přiběhl tzv. „kožený čert“ (pozn. policisté v kožených oblecích, kteří jezdili na motorkách). Vztekle zařval na esenbáka, co nás tam přivedl, aby nám zkroutil ruce za záda, vytáhnul bombičku se slzným plynem a stříknul mi to asi z půl metru přímo do obličeje. Poté nás naložili do antonu. Odvezli nás na policii do Krakovské, kde hned u vchodu byla připravená „bicí ulička“, kterou jsme běželi do prvního patra. Přitom nás mlátili obušky do zad a nohou. Tam nás bylo v jedné místnosti asi padesát zmlácených a jednoho po druhém postupně volali k výslechu. Když jsem přišel na řadu, tak mě chytili a do výslechové místnosti jsem byl doslova vkopnut. Prorazil jsem dveře a přistál na zemi. V místnosti byli tři policisti a začali mě bít pěstmi a pendreky. Přitom na mě řvali, ať přiznám, že jsem házel kameny. Ležel jsem na zemi, kde mě kopali a nutili ať z foťáku vytáhnu film. Držel jsem si zuby a jen procedil, že ho tím zničím. Měl jsem na něm vyfocenou fantastickou fotku. Z pěti metrů se mi podařilo vyfotit demonstranta, který popadnul velký dřevěný odpadkový koš a házel ho na šéfa celé policejní akce. Tak jsem vytáhnul film, osvítil ho a bylo po fotce. Odvezli nás na Pankrác, kde byla připravená ulička z bachařů, ale ti, když viděli, jak vypadáme, tak nás ani jeden z nich neuhodil.

Policisté vám tehdy zničili všechny filmy?
Ne. Jeden film jsem měl v batůžku. Ten nakonec vyvolali estébáci. Fotky z něho udělali perfektně a za několik dní mě s nimi konfrontovali. Byl na nich zachycený začátek demonstrace, když jsem šel od Můstku nahoru.

Jak vše nakonec dopadlo?
Byl jsem souzen podle tehdejšího paragrafu 156a trestního zákoníku. Jako svědka předvolali policajta, který mě zatýkal. Ten ale ani jednou nepřišel. Později jsem se dozvěděl, že byl ze všeho tak znechucený, že odešel od policie. Jediná výpověď, kterou měli, byla ta ode mě. Samosoudce zjistil, že proti mně není žádný důkaz a osvobodil mě. Ale za dva roky přišel nový ministr spravedlnosti, nařídil přezkoumání a dali mi směšný trest za tzv. pasivní účast na demonstraci. Zákonné zadržení bylo oficiálně na dva dny, ale oni nás drželi 21 dní. Tento absurdní zákon byl stvořen se zpětnou platností a říkalo se mu „pendrekový.“

Vzpomínáte si na to, jaké jste měl ve vězení číslo?
Myslím, že to bylo číslo 2125.

Jakým zázrakem se ven dostala fotografie kamelota s hadrem zakrytým obličejem?
To je fotka z filmu, který vyvolala StB. Sranda je, že poté, co jsem požádal o vymazání trestu, jsem šel na soud a zeptal jsem se, jestli nemají film, který mi tehdy vyvolali StBáci. Pracovnice soudu šáhla do regálu, podala mi ho a řekla mi: „Co tam s ním? Tady si ho vemte!“ Takže, mám svůj film vyvolaný StBáky..

Kamelot s obličejem zakrytým hadrem, Vodičkova, 1969. Foto: Jaroslav Kučera.

Tehdy jste se definitivně rozhodnul, že se stanete fotografem?
Žádná definitiva to nebyla, spíš velké přání. Ovšem měl jsem před sebou ještě tři roky stavárny. Kdybych se býval vykašlal na školu a šel na volnou nohu, tak by to máma snad nepřežila. Ale hned po státnicích pan profesor věděl, že budu fotografem a říkal mi: „To jsme tady měli už jednoho umělce, Karla Štědrýho..“ Ten taky. Stavební inženýr a po státnicích šel zpívat do Semaforu. Místo abych šel projektovat železnice, což byl můj obor, tak jsem ze dne na den zůstal na volné noze a začal fotit pro různé národní podniky. Ale schvalovat moje fotky musela tzv. umělecká komise Fondu výtvarných umělců.

Zaujala mě vaše fotografie blondýny v Michalské ulici, jak si zapaluje cigaretu…
Jednou v roce 1972 jsme popíjeli ve vinárně Blatnička a tahle krásná odbarvená blondska mě velmi zaujala. Ona najednou vystartovala a šla po schodech nahoru. Vyběhnul jsem za ní, párkrát jsem jí cvaknul svojí Leicou a zeptal se kde pracuje. Taková super kočka v minisukni a ona mi odpověděla, že prodává v prodejně pro rybáře na Malém Rynku. Ke svým fotografiím vždy píšu příběhy. K této fotografii jsem napsal, že mi to k ní nějak nesedělo. V roce 2002 jsem měl na Staroměstské radnici retrospektivní výstavu a v knize hostů se mi najednou bez podpisu objevilo: „Pane Kučero, opravdu jsem prodávala potřeby pro rybáře. Prodávám je do dneška a jsem tam vedoucí.“ V roce 2012 probíhala moje další velká výstava na Pražském hradě a poslední den výstavy mi volala nějaká paní, představila se a řekla: „Já jsem ta s tou slimkou u Blatničky!“ U vchodu do hradní zahrady byl malý billboard s její fotkou a když paní N. přišla, zapálila si před ním cigaretu a já ji pak vyfotil ve stejné pozici jako před čtyřiceti lety.

Před Blatničkou, Michalská ulice, 1973. Foto: Jaroslav Kučera.

Své fotografie na Facebooku často doplňujete různými zajímavými historkami. Můžou Vaši fanoušci najít Vaše fotografie z doby života za komunismu i v tištěné formě?
Samozřejmě. Vydal jsem již několik knih. V roce 2022 to byla kniha Klid před bouří s podtitulem Jak jsme žili za normalizace. Je v ní 276 černobílých fotografií, ze sedmdesátých a osmdesátých let. Kniha má pět hlavních částí: Normální život za normalizace, Ze strahovských kolejí rovnou do života, Mělnická vinárna, Mimo Prahu a Komunistické slavnosti.

Fotografoval jste 17. listopadu 1989 začátek Sametové revoluce?
17. listopadu jsem nefotografoval z jednoho prostého důvodu. Se svou současnou manželkou jsme byli na Národní třídě asi jen 100 metrů od onoho kritického místa. Stáli jsme na schodech u svaté Voršily. Dav procházel kolem nás. Ona chtěla moc vidět, co se bude dít. Protože jsem znal podobné situace nejen z roku 1969, tak jsem tušil, že nejspíš budou v práci pendreky, a stejně, jako na potvoru se mi ve staré Leice zaseknul film.

Jak došlo k tomu, že se vaše fotografie dívky zapalující svíčku z pozdějších dnů revoluce dostala na titulku amerického časopisu Life?
Tehdy sem přijel Čechoameričan George Janeček. Dojednal si, že pro časopis Life vybere fotografie a vyselektoval stovky fotografií asi od čtyřiceti autorů. V tom časopise si vybrali fotografy jejichž fotky zveřejní. Uvnitř čísla jsem měl, později slavnou fotku, jak se objímá Havel s Dubčekem, a fotku oné dívky na titulní straně. A za tu titulku jsem dostal honorář, který stačil na to, abych jel do USA společně se svojí ženou navštívit sestru, která tam žila 20 let v emigraci.

Titulka magazínu Life - svíčky 1989. Foto: Jaroslav Kučera.

Celými devadesátými lety se prolíná vaše tvorba fotografií nahých žen. Nejprve to byly prostitutky v severních Čechách. Máte na jejich focení nějakou zábavnou vzpomínku?
Mým hlavním cílem v Severních a Západních Čechách bylo fotografovat život v bývalých Sudetech, které byly zdevastované čtyřicetiletou vládou komunistů. Na každém kroku byl vidět fenomén nové doby v podobě příhraniční prostituce. Vzpomínám si na historku se dvěma Cikánkama, které stály v Dubí u silnice. Holky, co nepracovaly v nevěstincích, maximálně obsadily vybydlené byty a stopovali na ulicích. Přivezla je tam rodina nebo nějaký pasák a ony nemyté souložily s kýmkoliv, kdo zaplatil. Proto se jim říkalo špíny. Tyto byly dvě z nich. Nevypadaly špinavě a jedna z nich byla docela pěkná. Zastavil jsem u nich, ony zrovna neměly žádného Vepře, jak říkaly Němcům. Ptal jsem se jich na to, kam s nimi chodí, když „nepracují“ v žádném bordelu. Ta jedna ukázala: „Támhle na kopec.“ Sedli jsme do auta, a jelo se na kopec. Cestou jsme si pokecali a nahoře to bylo dost nechutné. Samé použité kondomy a odpadky. Jednu slečnu jsem vyfotil, jak sedí polonahá v autě a ta druhá se trochu rozjela a povídá: „Jardo, ty seš bezva chlap. Já ti dám zadarmo!“ Asi mě osvítil Pánbůh a odpověděl jsem jí, že fakt nemůžu. Ptala se mě proč, jestli nejsem nemocnej. Řekl jsem jí po pravdě, že jsem věrný své ženě. Ona mi na to s uznáním řekla: „To jseš teda frajer!“ Urazit prostitutku, která ti nabídne sex zadarmo, to by asi nebylo košer..

Měl jste při focení prostitutek někdy nějaký problém s pasáky?

První, co jsem udělal, když jsem chtěl fotografovat holky v bordelech nebo na ulici, bylo to, že jsem se snažil nalézt pasáka, provozovatele bordelu, nebo někoho z rodiny. Třeba v Dubí jsem pár dní chodil vysedávat do baru nevěstince Venezia, až mě holky dobře poznaly a nakonec jsem od majitele dostal povolení fotografovat. V Chebu jsem se skamarádil s cikánským pasákem, zvaným „Benzín“, se kterým jsem chodil i do posilovny. Tam vznikla jedna z nejznámějších fotek s názvem „Andrea jde do práce.“ Je to ta, jak na mě trošku vysazuje zadek a zvedá sukýnku.

Prostitutka Andrea jde do práce, Cheb 1992. Foto: Jaroslav Kučera.

Později jste fotografoval servírky v hospodách svlečené do půl těla. Jak jste se k tomu dostal?
V roce 1998 šéfka Czech Press Phota Daniela Mrázková pozvala porotce a pár fotografů do restaurace U Pivrnce v Maislovce. Scházel jsem dolů po schodech a proti mně si to mířila holka svlečená do půl těla. Ptala se, co si dám. Zíral jsem na ní jako blázen a odpověděl, že bych si rád šáhnul. Ona mi na to odsekla, že měla na mysli, co si dám k jídlu nebo k pití. Stále jsem se divil a ona na to, že tady je obsluha nahoře bez, že pracuje pro agenturu, a ukázala mi na dva večeřící chlápky. To byli bratři Roman a Radek Prišťové, za kterými jsem se okamžitě vydal. Nakonec slovo dalo slovo a já s nimi snad tři roky objížděl hospody a fotil polonahé slečny hostesky.

Zuzana a kluci, Kyje Na Šimandě, 1999. Foto: Jaroslav Kučera.

Servírka Zuzana, U radnice Libuš, 1999. Foto: Jaroslav Kučera.

Stalo se Vám někdy, že si nějaká žena nepřála abyste jí fotil nebo její nahé fotografie zveřejňoval?
Samozřejmě. To jsem naprosto respektoval.

Fotil jste nahé ženy někdy skrytě?

Ano. Redaktor Reflexu Pavel Kovář se někde dozvěděl, že Žluté lázně v Podolí mají ohrazenou ženskou nudapláž a že tam v ohradě šmíráci vyvrtali dírky, aby se mohli kochat ženskou krásou. Tak jsme si s panem vedoucím Dvořákem, což byl chlap jako hora, dohodli návštěvu a on nás po úzké cestičce zavedl až k ohradě přímo u Vltavy. Člověk si musel dávat pozor, aby neuklouznul do řeky. Šmírácká díra tam byla tak 2 cm široká a pro pravdivé vyznění reportáže jsem k ní musel přiložit objektiv a fotit. Na situace jsem nemusel čekat, jelikož asi dva metry ode mne byla sprcha. Ve Žlutých lázních jsem tehdy vypráskal celý film. Redaktorovi mezitím pan Dvořák vyprávěl, jak tam loví šmíráky, kteří měli jedinou možnost útěku, což znamenalo skočit do vody a plavat. Anebo pohrozil, že ji dá do huby, jak pravil. Do redakce jsem přinesl dost materiálu a upozornil že, pokud bude dáma vyfocena zepředu, tak je třeba jí zakrýt obličej. Což neudělali a jeden pán tam poznal svojí manželku, která to doma asi pěkně odskákala. Byl to inženýr z nějakého ministerstva, časopisu hrozil žalobou a požadoval 100 tisíc. Byl jsem z toho podrazu pěkně naštvanej. Hoši z vedení mě pověřili, abych si ním promluvil. Mladý sympaťák pak přišel a já ho snad půl hodiny před našim barákem ukecával, aby žalobu na Reflex nepodával, že jeho manželka za nic nemůže, že to je nádherná žena a že se moc omlouváme. Žaloba se nekonala, a já naivně očekával nějaká procenta ze zisku. Ale ani slavobránu mi nepostavili..

Nudapláž, Žluté Lázně pro Reflex, 1990. Foto: Jaroslav Kučera.

Minulý rok vyšla vaše kniha Sex po převratu - Divoké devadesátky. Jaké fotografie v ní mohou čtenáři najít?
V knize Klid před bouří byly fotky ze sedmdesátek a osmdesátek, v této knize jsou fotky z divočiny let devadesátých. Nejen díky časopisu Reflex a Mladý svět jsem měl možnost fotit tento nebývalý sexuální boom po pádu komunistického režimu.

V roce 2000 jste se při protestech v Praze proti zasedání Mezinárodního měnového fondu pořídil fotografii házejícího anarchisty v plynové masce, která později vyhrála cenu Fotografie roku v soutěži Czech Press Photo. Jak probíhalo focení nepokojů?
Zjistil jsem, že poblíž Kongresového centra budou protesty. S ostatními fotografy jsme se sešli na Náměstí Míru. Spousta fotografů měla trička s nápisem Press. Já neměl nic. Nechtěl jsem se identifikovat jako novinář. Vyrazil jsem tam, kam se hnul dav. Šli jsme na Nuselský most. Tam byly zátarasy s obrněnci, ale nic se nedělo. Poslouchal jsem fotografa z Blesku, jak mu volají, že největší boje jsou v Lumírově ulici. Nakonec jsem tu ulici našel podle řevu a opravdu se to tam mydlilo. Byl tam zátaras, aby se tvrdé jádro anarchistů se šutry nedostalo až ke Kongresovému centru. Já měl zbrusu nový Nikon s automatickým ostřením a zoomem. Ten mě zachránil, jinak bych si tam ani nevrznul. Pohyboval jsem se mezi anarchisty, takže jsem schytal vodním dělem, slzákem a jejich holky mi vymývaly oči. Měl jsem obrovskou kliku, že jsem ty divochy házející po policistech kamení fotil z první linie. Byl jsem mezi nimi snad jediný novinář. Oni mě nechali být, ale jeden si mě pořád všímal, jak fotím. V adrenalinovém opojení jsem nic necítil. Po mém návratu domů mi manželka pod krkem na zádech našla obrovskou modřinu. Říkal jsem si, že mě asi někdo praštil, ale on po mně ten parchant zřejmě hodil dlažební kostku.

Kameny a násilím proti globalizaci 2000. Foto: Jaroslav Kučera.

Fotografoval jste při nepokojích proti MMF také skinheady?
To si nepamatuju. Ale skinheady jsem v devadesátých letech fotografoval na demonstracích nebo také v tehdejším žižkovském hotelu Tichý. Tam byla velká tancovačka, kde hromadně tancovali pogo a do toho hrála skupina Orlík. Na společné fotce mám Daniela Landu, Vladimíra Franze a Davida Matáska. To byli jediní, které jsem znal.

Ovlivnilo vítězství v soutěži Czech Press Photo vaši kariéru a posunulo vás to dál?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel a ani nevím, co znamená posunovat se dál. Jsem pořád stejný člověk a fotograf jako dřív.

Z jakého důvodu jste ani přes tento obrovský úspěch neměl ambice se stát reportážním fotografem?
To víte, že ne. Celý život jsem chtěl být na volné noze. Nejsem zrovna kolektivní typ, ač mám hodně přátel, které mám rád. Být sám mi vyhovuje, jinak se nesoustředím na práci.

Proč celý život fotíte černobíle?

To není celá pravda. Živí mě naopak barevná fotografie, ale vystavuji jen svoji volnou černobílou tvorbu. Odpověď na to by byla na dlouhou debatu. U humanistické fotografie je důležitější obsah, který nemusí narušovat tisíce barev. Černobílá fotka abstrahuje, je tajemnější.

Jak má vypadat dobrá reportážní fotografie?

I když moje nejznámější fotky jsou vlastně reportážní a dostaly ceny, necítím se být reportérem. Takže na to by líp odpověděl fotograf „od novin“. Mám rád fotografie s příběhem, emocí, výrazem, bezva kompozicí, kde je případně i několik dalších navrstvených mini příběhů. Naopak nemám rád prvoplánovité fotky, které zmíněné vlastnosti nemají.

Nelitujete někdy, že jste nezačal fotit v éře digitálních fotoaparátů, kdy to, zda se vám snímek povedl, či ne vidíte ihned na displeji?
Na digitál jsem fotil hned, jak jejich kvalita byla na dostatečné úrovni. To bylo pár let po roku 2000, kdy jsem ve Foto Škoda koupil strašně drahý Canon. Tělo za 215 tisíc a k tomu později objektivy. S klasickou, analogovou fotkou jsem tudíž skončil cca před dvaceti lety.

Jaký máte názor na inscenované fotografie?
Pokud myslíte přiznanou inscenovanou fotografii, tak to je v pohodě. Pokud myslíte nepřiznaný podvod, třeba naaranžovanou „reportážní“ fotku, tak to je smutný příběh fotografa.

A na fotografie vytvořené umělou inteligencí?

Pro fotografii, kterou známe a věříme jí, je to konec. Kdo může věřit nějakým soutěžím o nejlepší fotku? Před pár lety byl u nás přítel majitele Reuters, který je velkým sběratelem vintage fotografií a řekl mi jednoznačně „fotografie je mrtvá“.

Prozradíte mi Vaše plány do budoucna?
V červnu jsem měl výstavu v galerii TEMPL v Mladé Boleslavi, pak ještě menší účasti na pár výstavách a na leden 2027 je v plánu v Leica Gallery Prague výstava fotografií z rumunské Moldávie. Protože jsem tam se svou moldavskou přítelkyní jezdil téměř jako do svého druhého domova a bydlel u strýce, pravoslavného popa, fotil jsem svobodně téměř cokoliv. Takže kromě výstavy plánuji vydat i knihu, která se možná bude jmenovat Moje moldavská rodina - 1978 -1985.

Fotografie Jaroslava Kučery

• Děkuji za rozhovor Vít Hassan

• Původně psané pro časopis Playboy