Běžte už s Valentýnem, Halloweenem a Santa Klausem k čertu!

Vzpomínám si na to, jak se u nás v rodině slavily svátky, když jsem byl ještě malý kluk. Na velký pátek jsem nesměl jíst maso a o Velikonocích se u nás tradičně jedl velikonoční mazanec. Ráno na Velké Pondělí maminka vždy barvila vajíčka. Nejdřív je potřela octem, nechala tak odmastit a poté je vařila ve starých plechovkách od fazolí společně s příslušnou barvou. Dopoledne jsem do ruky vzal pomlázku, nejdřív vyšlehal maminku s babičkou a poté s jednoduchou koledou chodil koledovat po ulici. U někoho jsem si tehdy vykoledoval i čokoládového zajíce či tehdejší novinku dovezenou ze západního Německa - tzv."Kindervajíčka"... 

Třičtvrtě roku uběhlo jako voda a byl tady Mikuláš. Vzpomínám na to jak maminka vždy sehnala tehdy "podpultové" mandarinky, pomeranče, banány, fíky a nastrkala je do starých děravých babiččiných punčoch. Punčochy napěchované ovocem pak poschovávala do nejrůznějších skrýší a já pak chodil po bytě a na otázku zda "hoří" se mi vždy dostávala odpověď, že "samá voda", "přihořívá" a nakonec se moje dětské oči při odpovědi, že "hoří" rozzářily pohledem na punčochu napěchovanou dovozovým ovocem a sladkostmi. Když jsem ten rok zlobil, tak jsem toho moc nedostal a zpravidla na mě čekalo jen pár uhlíků či briket...

S klukama jsme se každoročně po osmé hodině večer vyráželi podívat ven na Mikuláše a anděly s čertama. Vnímali jsme to tehdy jako obrovské dobrodružství. Bylo to takové celé nějaké kouzelné. Po ulicích se procházelo plno rozličných Mikulášů, andělů a čertů v nejrůznějších kostýmech. Někteří čerti měli na hlavách i blikající rohy, v rukou drželi zvonce a masivní kovové řetězy, kterými chrastili až z nich šel strach a blekotali až jsme se ve strachu rozutekli. Tu a tam se nám od vlídného Mikuláše podařilo dostat něco sladkého na zub anebo naopak od čerta vyfasovat starou seschlou bramboru. Moc rád na to vzpomínám, škoda jen, že těch Mikulášů, andělů a čertů je každý rok méně a méně...

Necelých dvacet dní poté byl Ježíšek. Jeho importovaný kolega ze Sovětského svazu se zde za komunistů zaplaťpánbů neujal ani za vydatné pěvecké podpory Hany Zagorové. Vzpomínám si, jak jsme několik dnů předtím šli vybírat co největšího kapra. Kapr nám pak většinou pár dnů okupoval vanu. Maminku se mi pak často na poslední chvíli podařilo uprosit, aby ho nezabíjela a kapr místo na pánvičce nakonec skončil v lepším případě v rybníce, v horším případě ve Vltavě. Poté se peklo vánoční cukroví. U nás doma se tradičně jednalo o sladké kuličky obalené v kakau, křehké vanikové rohlíčky a slané pečivo s příchutí eidamu posypané kmínem. Také jsme byli vybírat vánoční stromeček, který stál tenkrát doslova pár babek. Na Štědrý den ráno jsem dostal speciální úkol celý stromeček ozdobit. Ze skříní jsme vytahali zaprášené papundeklové krabice s obrovskými kulatými ozdobami nejrůznějších barev a tvarů a já pak celý den strávil zdobením vánočního stromečku, což mě velice bavilo. Večer jsme všichni usedli ke štědrovečernímu stolu prostřenému svátečním ubrusem, babička se pomodlila a mohla se podávat hostina. Na stole byly každoročně pouze pro tuto příležitost připraveny starožitné poháry z tlustého broušeného skla. Až budu někdy hledat počátky své záliby v pití piva, budu se ve svých vzpomínkách muset vrátit do těchto let. Vyjímečně jednou ročně jsem tehdy mohl ochutnat pivo... Poté, co jsme všichni dojedli jsem musel ještě chvíli počkat za dveřmi obývacího pokoje než "Ježíšek" přinese dárky... Poté, co jsem vstoupil do obýváku mě obklopila kouzelná atmosféra kombinované vůně jehličí, blikajících světýlek na vánočním stromečku a hromady nejrůzněji zabalených vánočních dárků pod ním. Moje funkce byla každému přinést jeho vánoční dárek. Dárkem na který dodnes nejraději vzpomínám byl skejt a několik anglických krabiček od sirek, které mi přivezl bratr z Anglie. Moc rád na společně strávené Vánoce vzpomínám, škoda jen, že babička několik let už není mezi námi...

Týden po Štědrém dnu tu byl Silvestr a večer Dvořák či Menšík s Bohdalkou v televizi. A poté se samozřejmě čekalo na novoroční ohňostroj. Na Nový rok ráno jsem pravidelně vyrážel do ulic hledat prázdné tuby od dělbuchů či sametové padáčky. Novoročním jídlem u nás tradičně byly vařené prasečí nožičky s krémžskou hořčicí. Na Nový rok jsem musel být vždy pečlivě upravený, podle přísloví, "Jak na Nový rok, tak po celý rok." Moc rád na to vzpomínám, škoda jen, že se z vkusné silvestrovské zábavy stala kýčovitá mamutí show pořádaná Novou a Vladimír Menšík se svou vtipnou silvestrovskou show již není mezi námi...

Od dob mého dětství se toho hodně změnilo a přibylo plno cizích importovaných svátků, které v Čechách nemají svojí tradici. V Únoru mladí lidé obdarovávají své protějšky předměty s motivy srdíček, jelikož se slaví svátek všech zamilovaných Valentýn, posledního Října tady zas máme vydlabávání dýní a Halloween a aby toho nebylo málo, tak už nejen z televizích zpráv, ale i z výkladních skříní se na nás pokoutně usmívá Santa Klaus. Ježíška se nám za komunistů snažili nahradit sovětským dědou Mrázem a nevyšlo jim to, tak nevím proč by to tentokrát mělo vyjít jeho americkému kolegovi. - Onomu nesympatickému fousáčovi v čepici s bambulkou, brýlích a červenobílém obleku.

Běžte už s Valentýnem, Halloweenem a Santa Klausem k čertu a nechte nám naše tradiční české svátky!