Předseda ODS Petr Fiala kritizoval na 26. kongresu ODS prezidenta Miloše Zemana, který podle něj svojí zahraniční politikou ohrožuje naši republiku a přitom je za ní odpovědná vláda.
První část věty je jeho názor a v demokracii má na něj plné právo, ale druhá část byla pro mne snad největší překvapení v jeho projevu. Vážím si ho jako skvělého politologa, který v Brně po revoluci vybudoval na Masarykově universitě katedru podstatně skvělejší než pražskou a proto jsem nemohla vstřebat, že tento významný politolog buď nezná naší ústavu, nebo úmyslně klame občany. V §63 naší ústavy se totiž mj. praví, že"prezident republiky zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy". Nikoliv tedy naopak. Vláda takovou ústavněprávní odpovědnost nemá. Je to jedna z mála výsad prezidenta v našem ústavně-právním systému. Vzpomínám, jak se tento paragraf nelíbil kdysi ministru zahraničí Schwarzenbergovi, když si mohl podle něj prezident Klaus určovat, na která jednání do zahraničí pojede, co na nich bude říkat a kdy tam pošle za sebe náhradu... V mnoha článcích jsme tehdy vysvětlovali panu ministrovi, že je jen na rozhodnutí prezidenta republiky, na kterou zahraniční cestu za sebe pustí premiéra či ministra zahraničí a jakou smlouvu navrhne a sjedná on sám. Premiér má pouze moc smlouvu navrženou prezidentem neratifikovat svým podpisem, tedy ji zablokovat. Ale nemá právo prezidentovi nařizovat, co si má myslet, říkat a navrhovat. Natož pak ministr zahraničí. Proto by si ODS měla již konečně uvědomit, že vláda odpovídá podle §63 Ústavy ČR pouze za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. A nepožadovat na panu premiérovi, aby jednal protiústavně.
Vláda je sice podle ústavy vrcholným orgánem výkonné moci, ale jen té její části, která nepřísluší prezidentu republiky. Ústavních práv prezidenta se vláda nemůže zmocnit. Ústava dává tedy prezidentovi právo sjednávat mezinárodní smlouvy a ratifikovat je. Sjednávání smluv může, ale nemusí přenést prezident na vládu, nikoliv naopak. Ratifikaci smluv musí provést on sám. Za své jednání je prezident právně odpovědný pouze pro velezradu a to před Ústavním soudem, nikoliv před řadovými politiky. Premiér nemá právo donutit jej k určitému jednání, pouze mu může realizaci smluv, k nimž potřebuje jeho spolupodpis, znemožnit tím, že je nepodepíše.
Stačí připomenout situaci kolem Lisabonské smlouvy, s jejíž ratifikací prezident Václav Klaus váhal a nakonec to vyřešil tak, že byla z jeho pověření podepsána premiérem. On mohl pověřit premiéra k jejímu podpisu, nikoli naopak. Pokud by ale naopak prezident nesjednal či neratifikoval mezinárodní smlouvu, nelze jeho akt nikým nahradit. Úvahy, že tak může učinit Ústavní soud či z jeho rozhodnutí někdo jiný, popírají ústavní dělbu moci. Jsou tedy protizákonné.
I když se některé kroky prezidenta mohou nelíbit některým politikům, zvlášť těm politicky odlišně založeným, jejich ústavnost musejí poměřovat zněním ústavy. A svrchovanost vlády nad míněním presidenta by musela být ustanovena ústavní změnou. Názorová jednota všech státních orgánů byla a je možná pouze v totalitním režimu. ODS samozřejmě může kritizovat prezidenta, ale vládu nemůže obviňovat, že mu má zmíněné jednání zakázat, pokud ovšem nechce návrat do totality a do komunismu.
snímek: Ivana Haslingerová, Fragmenty
