Za opublikování veřejné archiválie trest 10 milionů. To je svoboda!

Stanislav Penc, který se zabývá dlouhodobě problematikou represivního a mocenského aparátu v naší zemi z důvodu angažmá v občanských iniciativách vystupujících proti totalitnímu socialistickému režimu zveřejnil databázi Evidence 770 000 zájmových osob (EZO), která byla vytvořena StB v 80. letech minulého století. Jde o nejobsáhlejší archivní pomůcku v dnešní době, která zveřejňuje velkou část našich spoluobčanů, o které StB měla z jakýchkoliv důvodů zájem s odkazem na archivní či svazkové číslo, sloužící k jednoduchému vyhledání dotyčného materiálu či informace o jeho osudu. Za tento bohulibý čin ho čeká pokuta 10 000 000 Kč! Výše uvedená databáze byla dle zákona zaregistrována pod číslem 235 jako archiválie, která je součástí Národního archivního dědictví. Tedy nic přísně tajného! Navíc podle platné legislativy na archiválie vzniklé činností StB se ochrana osobních údajů nevztahuje. Je proto neuvěřitelné, že právě Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který byl zřízen pro občany právě za účelem zpřístupnění materiálů StB, tedy i jejich zveřejňování, se nyní Stanislava Pence nejenže nezastává, ale dokonce ještě přilévá oleje do ohně v případě jeho soudního procesu za toto vykonstruované obvinění. Přitom je to právě ten Ústav, jemuž jsme fandili již od jeho založení, již při jeho předání do rukou jeho prvního ředitele Pavla Žáčka tehdejším ministrem vnitra Ivanem Langrem v roce 2008. Ústav, který jsme od jeho založení pokládali za instituci, která umožní nejen historikům ale zejména širokému okruhu veřejnosti náhled na praktiky komunistické totalitní diktatury. Při příležitosti jeho otevření v budově bývalé StB ve Střelniční ulici v Praze jsme vydali článek Langer uzavřel Otevřenou minulost.

Soudnému člověku se nechce ani věřit, že ve svobodné demokratické společnosti na základě mylné informace, kterou zaslal na základě úředního vyžádání Úřadu pro ochranu osobních údajů tehdejší ředitel Archivu bezpečnostních složek (ABS) Bukovský, vede právě tento ÚSTR proti Stanislavu Pencovi správní řízení, kde mu hrozí pokuta až 10 milionů korun. Stanislav Penc se proto obrátil otevřeným dopisem na členy Rady ÚSTRu jako na zástupce občanů, kteří mají dohlížet na naplňování zákona o ÚSTRu a ABS a dbát na naplňování jejich poslání. Tvrdí v něm, že dosavadní fungování ÚSTRu a ABS poslání tohoto zřizovacího zákona nenaplňuje. Tehdejší ředitel ABS Ladislav Bukovský musel podle něj vědět, že EZO je veřejnou archiválií. On to však ÚSTRu nesdělil, ba naopak tvrdil, že databáze EZO archiválií není a že tedy nesměl pan Penc tuto tajnost zveřejnit. Tím se rozjel soud o obrovskou pokutu pro pana Pence. Celá kauza vznikla ještě za ředitelování ÚSTRu panem Zneňkem Hazdrou, který pana Bukovského nakonec odvolal za to, že nechal zveřejnit materiály vojenské kontrarozvědky, nezajistil fungování digitálního archivu, a za to, že byly v archivu dlouhodobě poškozovány archiválie. Pak zase Rada ÚSTRu odvolala pana Hazdru. Prostě namísto toho, aby ÚSTR normálně pracoval, neustále se jen jeho pracovníci soudí a vzájemně odvolávají. Po zvolení nového ředitele Daniala Hermana si veřejnost naivně myslela, že konečně situace uklidní, tamní zaměstnanci začnou konečně pracovat a informovat veřejnost o všem, co se v minulosti dělo. Namísto toho jediné, co se o ÚSTRu poslední dobou dozvídáme, je pokračování v ostudné soudní kauze pana Pence, která vznikla, jak se zdá, na základě mylného (lživého?) sdělení Ladislava Bukovského vedení ústavu.

Pan Penc, a dodejme že i veřejnost, doufali, že nový ředitel ÚSTRu Daniel Herman zjedná nápravu a ostudný soud s ním zastaví. Kontaktoval ho proto se žádostí o nápravu v této věci, která sama o sobě podle něj "ukazuje na neprofesionální práci ABS a zpochybňuje řádné naplňování fungování jemu svěřené instituce." Pan Herman mu prý k celé věci napsal nic neříkající dopis a učinil naopak kroky, které zpochybňují nejen jeho v tak důležité funkci, ale i jeho volbu ředitelem, v podstatě torpedující snahu o uklidnění napjaté situace kolem obou institucí. Ředitel Herman rozeslal totiž na řadu institucí, např. České archivní společnosti, dokonce dopis, v kterém se snaží napravit pošramocené jméno pana Bukovského. Hermanův dopis hovoří, že výtky na adresu Bukovského byly v minulosti jen mediální a měly Bukovského poškodit. Avšak např. na základě odborného posouzení stavu v ABS od Dr. Bílka z května 2010 za ředitelování zmiňovaného Bukovského, které bylo jedním ze základních podkladů k jeho odvolání, je možné se domnívat, že rozměr tohoto chování ředitele Hermana není jen v rovině etické, ale i trestně právní. Namísto toho, aby se snažil pomoci panu Pencovi a zastavit tuto trapnou soudní při, zasává se vyhozeného ředitele ABS Bukovského, kvůli němuž má pan Penc platit 10 milionů za to, že si dovolil dát na internet veřejnou archiválii zaregistrovánou pod číslem 235.

Když si vzpomenu, kolik nadějí do vybudování ÚSTRu jsme vkládali, kolik práce a úsilí to pana Langra, Zajíčka a Žáčka stálo, aby přes obrovské a nechutné protesty levicové opozice vznikl, tak je neuvěřitelné, co se z něj během dvou let existence stalo. Občané doufali, že se konečně veřejnost dozví všechno o tom, co se v minulosti dělo, že tu ÚSTR bude pro ně a ne proto, aby za zveřejnění údajů občanům hrozily právě od jeho představitelů milionové tresty.

Při čtení dopisu pana Pence mi vytanuly na mysli slova Ivana Langra, která pronesl při předávání archivu bezpečnostních složek prvnímu řediteli ÚSTRu Pavlu Žáčkovi v obávané budově tehdejší StB ve Střelníční ulici v Praze: "K tomu, abychom byli schopni vyrovnat se s minulostí, musíme ji nejprve poznat, pochopit a tím pádem se s ní i vyrovnat. Jsem proto rád, že se nám podařilo plošně odtajnit a zdigitalizovat dokumenty, které souvisejí s činností bývalé StB a otevřít historii StB veřejnosti. Mým cílem bylo plošně odtajnit archiválie s výjimkou jasně definované množiny a umístit vše pod jednu střechu. Neboli vybudovat, připravit a podpořit vznik Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a  předání archivu bezpečnostních složek z působnosti Ministerstva vnitra do tohoto ústavu. Standardizací zpřístupňování složek podle platných zákonů jsme tak vytvořili předpoklady pro vědeckou a publikační činnost. Vycházím totiž z pravidla: ,Všechno je veřejné a výjimky jsou utajovány, nikoliv naopak‘."Zejména poslední věta by měla být přímo heslem ÚSTRu.

Protože na chování ústavu má dohlížet jeho Rada a protože věřím, že té ještě o dobré jméno ústavu jde, doufám, že podpoří žádost pana Pence a že zařadí na své další jednání bod programu, který se bude zmiňované ostudné aktivity ředitele Hermana týkat. Věřím, že vyslechne odborná stanoviska a jasné argumenty ohledně digitalizace, zveřejňování, poskytování a propagace svěřených archivních materiálů, že otevře své jednání laické a odborné veřejnosti a že se v neposlední řadě seznámí s podklady správního řízení, které je proti osobě pana Pence vedeno za zveřejnění archivní pomůcky, kterou měla dávno poskytnout veřejnosti některá z obou institucí ÚSTR či ABS, nad jejichž chodem má rada dohlížet. Věříme, že Rada učiní v této skandální věci nápravu.

A pokud by snad členové Rady neznali zřizovací zákon o ÚSTRu a ABS, připomínám, že dle něj ÚSTR coby státní instituce mají i tajné služby předat Archivu evidenční a registrační pomůcky, archivní fondy, včetně agenturních, operativních, vyšetřovacích a kádrových svazků nebo spisů, archivní sbírky i jednotlivé archiválie a dokumenty vzniklé činností bezpečnostních složek a Komunistické strany Československa a organizací Národní fronty působících v těchto složkách v období od 4. dubna 1945 do 15. února 1990, které jsou v jejich držení. Ministerstvo vnitra má předat rovněž archiválie vzniklé po 1. lednu 1990 týkající se činností souvisejících se správou archiválií bezpečnostních složek. Dále  ze zákona vyplývá, že jedna z hlavních povinností je to, že uvedené archiválie musí být zaevidovány v evidenci Národního archivního dědictví, a to nejpozději do pěti let ode dne účinnosti tohoto zákona. Zákon o ÚSTRu aABS dále říká: "Poznání historických pramenů a dalších svědectví o uvedených režimech a událostech k nim vedoucích umožňuje lépe pochopit důsledky systematického ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského úpadku provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazení fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužívání výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům a bezohledného ničení přírody. Vzdělání občanů o těchto tématech přispívá k upevňování demokratických tradic a rozvoje občanské společnosti, současně napomáhá naplňování ideálů spravedlnosti, popsání zločinů a pojmenování jejich organizátorů a vykonavatelů." A jak jinak se mají občané vzdělat o tom co je v archivech než že budou tyto opublikovány?!

Dále se praví, že dle Parlamentu ČR žádné protiprávní konání nemůže být chráněno tajemstvím: "Parlament České republiky při vědomí  zachování paměti o ohromném množství obětí, ztrát a škod, které utrpěl český národ a další národy na území České republiky v dobách totalitních diktatur, vlastenecké tradice společenského odporu proti okupaci a projevům totalitarismu, které byly projevem občanů v boji za svobodu a demokracii, při obraně lidských práv a lidské důstojnosti, povinnosti stíhat zločiny proti míru, lidskosti a válečné zločiny, povinnosti státu učinit zadost všem, kteří byli poškozeni státem, jenž porušoval lidská práva, mezinárodní právo i vlastní zákony a  povinnosti státu v maximální míře zpřístupnit utajovanou činnost bezpečnostních složek totalitních a autoritativních režimů. Jako výraz svého přesvědčení, že žádné protiprávní konání totalitního či autoritativního režimu proti občanům nemůže být chráněné tajemstvím ani nesmí být zapomenuto, se usnesl na tomto zákoně o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek."

Při zvonění klíči v roce 1989 jsme věřili, že zbytek života prožijeme v demokratické svobodné společnosti. A ke svobodě nerozlučně platí svoboda projevu a svoboda informační. Proto je neuvěřitelné, že po dvaceti letech od převratu může být ještě někdo vůbec souzen za zveřejnění veřejné archiválie a navíc od představitelů instituce, která byla zřízena právě na odhalování zločinů minulosti. O to je to smutnější.

A dokonce, i kdyby to byla listina přísně tajná, pak by měl nést odpovědnost za její únik ten, kdo jí měl střežit a díky němuž se dostala do oběhu. Ne novinář, který ji uveřejní. Jeho povinností je naopak o všem, co zjistí, informovat veřejnost. Unikla-li tedy panu Bukovskému tajná listina, měl by být hnán k odpovědnosti právě on. Pokud ovšem může být veřejná archiválie tajnou listinou v hodnotě 10 milionů.