Važme si svobodného života v kapitalismu

Před 20 lety byl proveden Velký třesk naší ekonomiky, při němž se komunistická státem byrokraticky řízená ekonomika změnila na skutečnou tržní ekonomiku a my začali od této doby poprvé svobodně žít v kapitalistickém státě. Po velkých bojích ve vládě i parlamentu prosadil 1. ledna 1991 tehdejší ministr financí Václav Klaus liberalizaci cen, která byla nejriskantnějším a nejdůležitějším bodem celého polistopadového vývoje, neboť bez ní by nemohla být provedena následná liberalizace zahraničního obchodu, privatizace, prodej podniků do zahraničních rukou a další reformy, které byly nutné ke skoku od komunismu přímo do kapitalismu. podrobně viz článek „Pravicoví“ disidenti bojovali proti nastolení kapitalismu u nás. Václav Klaus se tak nesmazatelně zapsal do dějin naší země navzdory disidentům z kulturní a intelektuální sféry v čele s Václavem Havlem a reformním komunistům v čele s Obrodou, kteří si přáli nadále žít v utopickém socialismu, kterému by namalovali masku jakési lidské tváře. Bohužel si tohoto štěstí nedokáží všichni náležitě vážit.

Boj Václava Klause s pravdoláskovskými a socialistickými hydrami o směřování naší země neustále pokračuje. Od Sarajevského atentátu řízeného tehdejším Hradem nevládla u nás nikdy pravicová vláda, ODS se dalšími intrikami Pravdy a lásky velice oslabila a po Topolánkově „širokém rozkročení“ ztratila řadu svých příznivců. A tak v prostředí nynější nanicovaté vládní garnitury si lze jen sobecky přát, aby byl alespoň Václav Klaus, když už nikdo jiný, stále plný síly pro boj za tržní kapitalismus a svobodu v suverénním národním státě. Aby nás nenechal rozpustit v kotli nesvobodných nestátů Evropské socialistické zelené unie, což je snem europeistů.

Náš stát dostal do čela církve skvělého pravicového a skutečně hluboce věřícího arcibiskupa Dominika Duku, který se snaží katolické církvi vrátit její pravou tvář a otevřít víru v Boha široké veřejnosti. Zatímco jeho předchůdce Miloslav Vlk dštil oheň a síru na konzervativní „lefébvristy“ v čele s Michalem Semínem a ústup od tradičního pojetí církve byl u něj velmi výrazný – byl členem mezinárodní organizace Fokoláre, která byla známa propagací takzvaného ekumenismu, arcibiskup Duka nevystupuje, ve shodě se současným papežem Benediktem XVI., proti stoupencům tradiční liturgie a snaží se najít prostor právě pro její návrat. Je skvělé, že má podporu u mnoha vlivných lidí na Hradě, díky čemuž má naše komunistickým atheismem poničená společnost šanci duchovně se probudit k plnohodnotnému životu.

Václav Klaus oslavil 19. června 2011 své sedmdesáté narozeniny. Oslavy byly mnohadenní a takové, že rozezněly všechny zvony Chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Zdálo se proto, že ho nemůže už nic v tyto slavnostní dny překvapit, natož pak v Neoluxoru, kam přijel podepisovat Festschrift neboli Pamětní spis s názvem „Václavu Klausovi“, v němž mu zahraniční i domácí osobnosti gratulovaly k 70. narozeninám. Omyl. Když herečka a zpěvačka Olga Lounová vystoupila na podestu s ventilátorem, který ji odspodu svůdně rozvlnil bílou sukni a la Marylin Monroe, vypadalo to, že pan prezident překvapením přímo omdlí.

Ve stejný den jako pan prezident se narodil náš jediný Dosud žijící národní poklad, člen naší redakční rady Jan Vodňanský, který své narozeniny slavil spolu se svým nerozlučným roztomilým opičákem Shischejdou a jeho chotí a Shischejdovou pečovatelkou Ivankou na cestě kolem světa. Přejeme mu hodně tvůrčích sil do další práce. Titul Dosud žijící národní poklad není jen umělecká přesmyčka. Jan Vodňanský ho opravdu obdržel na slavnostní večeru v Lichtenštejnském paláci z rukou svého přítele, bývalého ministra kultury Pavla Dostála. V tom předčil i pana prezidenta.

Z čela Národní galerie odešel profesor Milan Knížák, který ji řídil 12 let a pod jehož vedením získala mnoho nových paláců a stala se z postkomunistické spící instituce skutečně světově uznávanou institucí. Nezbývá než věřit, že bude nový generální ředitel pokračovat v jeho intencích a že bude stejně zapáleným bojovníkem za naši kulturu.

Kéž by s takovým nasazením jako kdysi Klausova a Čalfova vláda pracovala i ta současná. Kéž by přestala tak lokajsky poslouchat zelené socialistické příkazy Bruselu, zvedla hrdě hlavu a přestala rozhazovat na nesmyslné projekty EU. Jako například na stavby dálničních mostů pro soby (jeden stojí 250 milionů Kč), nepoužitelné nemocniční teploměry po pěti tisících Kč s odchylkou 2 stupňů, pěstování řepky na naftu místo pšenice na chleba, dotování 12 Kč na každou KWh majitelům solárních elektráren místo výroby levné energie jaderné (celkem dostane 10 000 těchto vykuků od státu 500 mld. Kč).

Amnesty International loni oznámila, že minimálně 100 miliard Kč bylo investováno chybně díky schválení špatně vypsaných projektů. Kdyby toho nebylo, nemusela by se vláda nyní handrkovat o několik mizerných miliard na zdravotnictví či školství a ničit naší policii propouštěním strážníků, které Ivan Langer tak těžce v nákladných kampaních získával, a nedávala by tak strejdům z ROH záminky pro nedůstojné běhání po ulicích. V porovnání s tímto zeleným šíleným rozhazováním je to nedůstojné.

Všichni jsme čekali, že nová vláda oznámí viníky, kteří jsou pod těmito schváleními podepsáni, předá je prokuratuře, provede hloubkové audity a začne investovat lépe. Není přece možné, aby zůstali nepotrestáni podvodníci, kteří si např. za zalití jedné květiny na Ministerstvu dopravy účtovali 400 Kč a politik, který jim podobnou krádež schválil. Trestem ale rozhodně není, když podobný náměstek prostě přejde na jiné ministerstvo. Pokud vláda nezveřejní, kdo je za podobné krádeže odpovědný, nezíská důvěru občanů. Škoda. Má přitom 118 hlasů navíc a nechává si tuto šanci probíhat pod rukama.