Václav Klaus: "Evropské summity jsou úžasné"

Je to neuvěřitelné, ale letos by se dožil sto padesáti let jeden z největších našich politiků, první premiér samostatné republiky, Karel Kramář. V médiích probíhá vše bez povšimnutí. Zatím pouze prezident republiky Václav Klaus v roli moderátora semináře „Karel Kramář – 150 let od narození“ věnoval Karlu Kramářovi důstojnou vzpomínku. Zdůraznil, že jeho Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) chtělo tímto seminářem připomenout tuto „velevýznamnou osobnost české a slovenské politiky“. Úctě pana prezidenta k našemu prvním ministerskému předsedovi a spoluzakladateli samostatného státu Karlu Kramářovi odpovídalo i obsazení panelistů. Promluvil na něm profesor Filosofické fakulty UK Robert Kváček, docentka Jana Čechurová z Ústavu českých dějin Filosofické fakulty UK, vedoucí katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity docent Stanislav Balík, analytička České televize Martina Lustigová a redaktor Lidových novin Petr Zídek.

Na semináři byli kromě jiných přítomni europoslanec Hynek Fajmon, exministr zemědělství Petr Gandalovič (druhý zleva), guvernér ČNB Miroslav Singer, děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík, finančník a bývalý politik Richard Salzmann, člen bankovní rady národní banky Kamil Janáček

O šíři Kramářovy osobnosti svědčí mj. to, že každý z přítomných řečníků na něm zdůraznil něco jiného. Profesor Robert Kváček vykreslil Kramářův portrét jako protivníka Edvarda Beneše. Docentka Jana Čechurová porovnala vůdcovský poteciál Kramáře a jeho politického soka Aloise Rašína. Docent Stanislav Balík připomněl, že myšlenky Kramářovy strany Národní demokracie (ND) – snaha o centralistický stát, dvě parlamentní komory, využití sociální politiky jako nástroje proti nepokojům – mají pokračování dodnes. Martina Lustigová vyzdvihla jeho osobní charakterové rysy. Zejména to, že Kramář nedělal politiku pro peníze, ale chápal ji jako službu národu, za svou pravdu se bil tvrdohlavě proti všem a vždy prosazoval především zájmy národa, to i před zájmy své strany. Petr Zídek se zamýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby Masaryk zemřel v první světové válce a presidentem se stal Karel Kramář. Dospěl přitom k závěru, že vlastně nic. A to ještě pan prezident všechny pokáral za to, že nikdo z nich patřičně nezdůraznil Kramářův boj s Masarykem. Profesor Kváček se sice zmínil, že Masaryk psal proti Kramářovi anonymní polemiky v Národní demokracii, ale jen tak to špitnul na závěr své přednášky, jakoby se neslušelo o Masarykovi cokoli špatného říci.

Je pochopitelné, že politik se všemi těmito vlastnostmi a názory měl nejen nadšené příznivce, ale i zapřísáhlé odpůrce neštítící se jít až k pokusu o vraždu. Některé vrstvy ho nenáviděly tak, že na něj byl dokonce 8. ledna 1919 spáchán atentát. Před zastřelením ho zachránily šle a náprsní taška, jimiž střela nepronikla k srdci. „Střílel na mně pitomej kluk,“ odbyl celou věc Kramář.

Karel Kramář stál spolu s Tomášem G. Masarykem u zrodu samostatného Československa, jehož byl prvním ministerským předsedou. Odpor k Rakousku-Uhersku byl u něj obrovský. Za první světové války stál v čele odboje proti němu a jako vůdce národa byl odsouzen dokonce na smrt. Po amnestii vyšel z vězení jako symbol národního odboje. Byl skvělý řečník s hlasem zvučnějším než Masaryk či Beneš, hovořící navíc zpatra k davům, měl proto velkou odezvu u národa. Dokonce se mnozí domnívali, že bude po rozpadu Rakouska-Uherska našim prezidentem on a ne Masaryk. I on si to myslel a přál a když se stal po pádu Rakouska-Uherska "pouhým" premiérem, nebyl příliš nadšen. Tato role ho příliš neuspokojovala a upřednostňoval proto zahraniční politiku. V zahraničí totiž očekával, že se stane opět vůdcem, jako tomu bylo před pádem habsburské monarchie. Francie, kam odjel několik měsíců po volbě premiérem, ho ale za vůdce nepovažovala. Stěžoval si, že tam jsme my Češi jen vedlejší figurky, a chtěl to změnit. Proto se tam zdržel několik měsíců, což se mu nakonec vymstilo. Do Paříže jel jako předseda vlády, zpět se vracel jako předseda strany a "pouhý" poslanec. Beneš psal tehdy z Paříže Masarykovi, že je tam naprosto nemožný. Kramář nabyl velkého pocitu zneuznání a křivdy za to, co vše vytrpěl pro národ a že stačilo několik měsíců jeho nepřítomnosti, aby ho svrhli Rašín a Švehla. Nepomohlo mu ani, že si na ně stěžoval u Masaryka, že udělali naschvál převrat, když byl v zahraničí, a že Rašín podle něj špatně vedl stranu.

Zde udělal velkou a osudovou politickou chybu. Neuvědomil si, že moc je třeba pěstovat. O tom by mohl panečku něco říci pan moderátor semináře Václav Klaus! Stačilo, aby odjel na jeden jediný den do Sarajeva a bylo by bývalo málem po kapitalismu u nás. Jako zkušený politik měl Kramář toto prostě vědět a neměl to dopustit. Výborně to vystihla doc. Čechurová konstatováním, že Kramář byl sice výborný representant politické pravice, ale vůdcem jen stěží. Tato jeho politická chyba byla pro něj osudová. Vedla k tomu, že až do konce života zaujímal sice postavení nadstranické autority, ale nikdy již nevstoupil do vlády a to ani po smrti jeho soka Rašína.

Vůdcovský potenciál Kramáře a jeho politického soka Aloise Rašína porovnala docentka Jana Čechurová. Přestože šlo o lidsky naprosto odlišné osoby, spojovaly je myšlenky nacionalismu a liberalismu. Rašín byl rodinně založeným temperamentním otcem tří dětí, Kramář neustále poletoval mezi Prahou a Vídní a vše včetně vedení své strany dělal zprostředkovaně. Nekoncentroval stranickou moc a Rašín ho mnohdy ve vedení strany, coby jeho zástupce, zastínil.

I když Rašín pracoval léta po boku Kramáře, lidsky si blízcí nebyli. Měli jiné spolužáky, přátele a zázemí. Dokonce i když byli 21. ledna 1915 obviněni z velezrady a čekali několik měsíců ve společné cele na trest smrti, nedokázali se sblížit, nezačali si dokonce ani tykat a ke Kramářovu projektu Velkého slovanského impéria Rašín mlčel. Právě v žaláři se projevily jejich charaktery. Nepřizpůsobivý Kramář opírající se v té době pouze o hysterickou manželku Naděždu nesl kriminál tristně a chtěl mnohé podepsat, zatímco neoblomný Rašín nikoli. Protože úřadům nestačilo, aby vše podepsal jen sám Kramář, nepodepsal nakonec také nic. Snad nejlépe vystihla toto těžké období Karla Rašínová, která si zapsala do deníčku, že v těchto těžkých dnech u ní Kramář mnohé ztratil.

Václav Klaus má na stole před sebou při moderování přednášek stále položen mobil na němž po očku sleduje zprávy ČTK. Většinou je nechává bez komentáře, ale tentokrát se najednou rozesmál a prohlásil, že má pro nás „bezva vsuvku“. Do velevážných úvah o prezentaci národa a vlastenectví převedl myšlenky všech do současnosti a oznámil, že na seznam nehmotného světového dědictví Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu byly nově po slováckém tanci verbuňku přidány masopustní průvody z Hlinecka a také sokolnictví. „To, že je UNESCO nesmyslnou organizací, říkám stále, ale tohle je poslední kapkou, která mne utvrdila, že mám pravdu, že je UNESCO nesmyslnou organizací,“ komentoval tuto akci UNESCA pan prezident. Přítomní, kteří právě poslouchali, jak se přeli o otázkách nacionalismu a liberalismu Rašína s Kramářem, opravdu nemohli než vykulit oči nad tím, oč menší starosti mají naši současní politici, kterým stačí k representaci země verbuňk a masopust a je vymalováno.

Profesor Robert Kváček připomněl, že Karel Kramář nechoval hořkost pouze k Masarykovi, Rašínovi a Švehlovi, ale především k Benešovi. Svou přednášku věnoval proto především jejich vztahu. Zdůraznil, že jak Benešovi tak Kramářovi bylo společné řešit otázku po smyslu existence menších národů a posílení českého národního povědomí. Kramář však, na rozdíl od Beneše, hlásal, že politika nesmí mít pouze vědecký fundament, ale především srdce. Proto namísto učených koncepcí řešil konkrétní politiku svými vystoupeními, zejména v zahraničí. Znal totiž velmi dobře cizí jazyky a byl skvělý charismatický řečník a mistr parlamentních her. Ne nadarmo působil 25 let v Rakouské Říšské radě. Před začátkem první světové války v roce 1914 v ní získal dokonce vedoucí místo. Kramář burcoval české sebevědomí, přičemž nacionalismus spojoval se sociální politikou a demokracií. Hlásal, že politici malých států musejí být lepší než politici národů velkých. Pokud udělá chybu politik velmoci, tato nepadne, ale chyba politika státu malého může státu nesmírně ublížit. Jeho snem bylo vyrovnat se Riegerovi. Je pochopitelné, že tyto jeho názory měly nejen příznivce, ale i odpůrce.

"Konečně jsem pochopil, proč musíme být lepší než politici velkých států," pochvaloval si pan prezident a dodal se zadostiučiněním: "Já jsem si tady poznamenal větu pana profesora Kváčka o vyzkoušených politicích z rakouského milieu, že politici, kteří stáli u zrodu první repuliky, měli proti našim polistopadovým politikům výhodu, že si politiku vyzkoušeli v Rakousku-Uhersku v jejich parlamentě. Žádný polistopadový politik nemohl mít také bohatství, jako měl Kramář, aby ho pak po 30 let mohl ztrácet."

Martina Lustigová především vyzdvihla, že Kramář nedělal politiku pro peníze, ale chápal ji jako službu národu. V politice naopak zchudl. Nestál o jinou než politickou kariéru a kdyby řídil jen otcovy podniky, nebyl by určitě šťastný. Zdůraznila též, že byl velmi vzdělaný. Studoval nejen doma, ale i ve Štrasburku a Berlíně. Na svém doktorském titulu si zakládal. Svědčí o tom příhoda, kdy na jednom honu, kde ho oslovili jako poslance, opravil řečníky „tady jsem jen doktor Kramář".

Lustigová ocenila další vlastnost Kramáře, že totiž vždy prosazoval především zájmy národa a to i před zájmy své strany. Např. za Rakouka-Uherska prosazoval všeobecné volební právo i přesto, že jeho straně Mladočechům to ublížilo. Ale také připomněla jeho méně kladné vlastnosti. Jednou z nich bylo, že měl o sobě velmi vysoké mínění. „Ale dámy, vždyť přece ženy volily na kandidátce především mne,“ odpověděl ženám při gratulaci k vítězství své strany. Dále, že místo hledání chyby i u sebe užíral se nevděkem a žárlivostí na ostatní. Příkladem za všechny bylo, že když odjel do ciziny v době, kdy byl v rozjitřené politické atmosféře ministerským předsedou, nechápal, že na jeho posty nastoupili po několika měsících jeho nepřítomnosti jeho kolegové. Do smrti se užíral nevděkem a na Rašína žárlil dokonce tak, že ani jeho finanční reformu mu nechtěl přiznat, tvrdil, že o ní společně přemýšleli ve vězení. Chtěl být u moci, ale do vlády vstoupit z trucu nechtěl ani po smrti Rašína. Škoda.

Petr Zídek pojal svou přednášku tak, co by se stalo, kdyby Masaryk zemřel v první světové válce a presidentem se stal Kramář. Dospěl k závěru, že by mu to slušelo na známkách, že by se o něm hezky učilo, jak jako vlastizrádce unikl popravě, a že by se stal možná ještě větším kultem než Masaryk, přičemž republika by se pod ním moc nelišila. "Vysoké státní funkce totiž neutralizují všechny osoby. Tyto osoby podepisují zákony, s nimiž nesouhlasí, stýkají s osobami jim odpornými," konstatoval Zídek. Což vyvolalo úsměvy v sále a především v očích pana prezidenta.

Petr Zídek se také zamyslel nad tím, co by se stalo, kdyby si Kramář nevzal v den atentátu šle, ale pásek, peněženku si dal do pravé kapsy kabátu a bylo by tudíž po něm. Byla by zřejmě veliká národní manifestace na jeho pohřbu a on by vstoupil do historie jako mučedník a národní hrdina. Dějiny k němu však byly neúprosné, vzal si šle, peněženku měl v levé kapse a tak atentát přežil.

Také jsme se od Petra Zídka dozvěděli, že Kramář používal výraz „ÚŽASNÝ“ v ruském slova smyslu, česky „DĚSNÝ, PŘÍŠERNÝ, STRAŠNÝ“. Takže když např. psal z Paříže o úžasném vlivu Ameriky a o tom, že Anglie s ní tvoří úžasné věci, musíme chápat tyto výrazy v ruském slova smyslu. Beneš neznající tyto pojmy napsal proto, že je Kramář úžasný, ale naprosto nemožný.

V návaznosti na přednášku pana Zídka se pan prezident rozesmál: „Slovo úžasné bude u mě v SMS zprávách z evropských summitů to nejpoužívanější slovo!“

Docent Stanislav Balík připomněl, že myšlenky Národní demokracie (ND) – snaha o centralistický stát, dvě parlamentní komory, využití sociální politiky jako nástroje proti nepokojům – mají pokračování dodnes. Ve 30. letech se ND sbližovala s Národně socialistickou stranou Jiřího Stříbrného díky společnému tématu nacionalismu. Ten byl ale tehdy průnikem i ostatních pravicových doktrín. Nejen tyto dvě strany, ale i další pravicové strany, např. agrárníci, chtěly silný stát a národ a nedotknutelný majetek. Agrárníci chtěli moc státu posílit především v ekonomice a dbát o vyváženost státu a občana. Věřili též slovanství a lidské duši ruského národa. Neprivilegovanou roli katolíků ale neprosazovali. Masaryk tvrdil, že vývoj jde doleva.

"Vše toto slyšíme často i po roce 1989. Sice se říká, že prý tu skutečná pravicová strana není. Já ale tvrdím, že jsou to ty strany, které se za ni považují - ODS, KDS, ODA TOP. Napříč všemi těmito stranami najdeme nacionalistický apel. Slovanství je již méně přítomné. Antiklerikalismu – prosazování rovnosti církví a nepriviligované role katolíků – ale zůstal. Levice ostatně hlásá toto vše též. Od pravice se liší jen v národně-demokratické otázce, tj. střídmosti ve vztahu státu a občanů. Naše politika se dělí na nepolitickou politiku a na zbytek politické scény, který směřuje k evropskému standardu. Spor s levicí se vede jen o moc a rozsah státu," uzavřel docent Balík.

Po skončení prezentace doc. Balíka se pan prezident podivil tomu, jak v politologii používají přednášející slovo nacionalismus jako neutrálně abstraktní pojem a bez předsudků, jako by nebylo již dávno ukradeno pro něco jiného a pro národní nesnášenlivost se neužíval pojem šovinismus. "Takto lehce si hrát s tímto slovem, to ne! Slovo nacionalismus před voliči bych nepoužil. Denně se na nás valí ze všech sdělovacích prostředků to slovo ve smyslu negativním a umět to dobře rozlišit je pro občany strašně těžké, protože je zatíženo mnoha negativními konotacemi. Pokud bych ho jako pedagog použil, pak bych nejdříve vysvětlil pojem národ a po té bych denně vystupoval, že to, čemu se říká nyní nacionalistický je ve skutečnosti šovinistický," podotkl pan prezident

Přednáška televizní analytičky Martiny Lustigové byla naopak panem prezidentem odměněna mimořádnou pochvalou:„I když jsem se dosud na televizi nedíval, tak ode dneška ji budu mít puštěnou a budu se dívat na pořad, kde bude vystupovat paní Lustigová. Slova, že ve Vídni jsme byli pány, zatímco v Bruselu, pardon Paříži, nejsme skoro nic, jsou mi velmi blízká. Rovněž její popis postojů Rusko-Německého sblížení. Nedávno jsem měl přednášku na Ministerstvu zahraničí v Moskvě. V předsálí se konal oběd a bylo mi řečeno, abych se pořádně v tomto prostoru rozhlédl, že tam podepsali Molotov s Ribbentropem pakt o neútočení. Několik minut jsem nedýchal ani nejedl. Také si vzpomínám, že když jsem někdy na počátku devadesátých let poprvé jako premiér přišel do Kramářovy vily, tak jsem tam nevěřícně pohlížel na ten slavný strop plný ruských výjevů. Pak jsem tam jednou hostil na obědě Margaret Thatcherovou. Ta se vyděšeně dívala na ruskou výzdobu stropu a nechala si dlouze vykládat, jak je to možné, že něco takové tady máme ve střední Evropě," uzavřel pan prezident.

Při zmíňce o Kramářovi nejde pominout diskusi o jeho postoji k Rusku:

Otázce vztahu Karla Kramáře k Rusku by se měli naši historici opravdu více věnovat. Kramářovi bývá často vytýkáno, že jeho láska k ruské manželce Naděždě Nikolajevně Abrikosovové, která patřila za carského Ruska mezi ruskou smetánku, přehlušila mnohdy jeho lásku k vlastní vlasti a vedla k jeho neuvěřitelnému rusofilství, které vyústilo dokonce v jeho boj za vytvoření Velkého slovanského impéria. To samozřejmě bylo využíváno za komunismu k tomu, aby byl tento politik lidmi vnímán jako jakýsi podivín, který neví co chce. Na jednu stranu pravičák, na druhou milující tehdy nenáviděný SSSR. Již méně se nám ve školách zmiňovali, že po VŘSR naopak vyzýval naše politiky i celou Evropu, aby vojensky ihned zasáhla proti nástupu bolševismu v Rusku dříve, než bude pozdě.

Přiznám se, že i pro mne bylo vždy rovněž nepochopitelné, že si mohl jinak tak inteligentní a pravicový politik přát velkoslovanský superstát pod taktovkou ruského cara. Když jsem si ale po skončení semináře zasadila vše do časové souslednosti a uvědomila si, že se Kramář narodil 27. prosince 1860 a tyto myšlenky hlásal koncem 19. století během svého 25letého působení v Rakouské říšské radě, kde zažíval dnes a denně boje s Habsburským dvorem, je již pochopitelnější, že nabyl k Rakušanům a Němcům odpor a koketoval s myšlenkou, že by se lépe našemu národu žilo pod taktovkou ruského cara. Tehdy si myšlenku o samostatnosti naší republiky nikdo nepřipouštěl a od silného Rakouského mocnářetví nás podle mínění současníků mohl osvobodit pouze jiný silný stát. Proto Kramář podnikal studijní cesty do Ruska, aby se v této myšlence utvrdil. Zvláště když na jedné z nich jako třicetiletý mladý a temperamentní politik poznal v salónu moskevské ruské smetánky Alexeje Abrikosova, majitele továrny na cukrovinky, jeho krásnou manželku Naděždu. Jejich vášeň byla silná, vzájemná a záhy i naplněna. Nešlo ale jen o pobláznění, ale o opravdu silný cit, který vyvrcholil tím, že po deseti letech nakonec Naděžda opustila manžela i čtyři děti a odstěhovala se do Vídně. Sedm let pak trvalo, než vyřídily ruské úřady její žádost o rozvod a mohla se v zámečku Gaspro hraběnky Paniny 17. září 1900 na Krymu konat svatba. V blízkosti zámečku si manželé vybudovali letní sídlo, přepychovou vilu Barbo. I přesto, že Kramář byl zámožný, byla Naděžda zvyklá žít v ještě větším přepychu, i to muselo Kramáři imponovat. Vlastnila obrovskou manufakturu v Estonsku, kterou zdědila po části rodiny Chludovovy patřící mezi nejbohatší rodiny carského Ruska, jejichž rodinný podnik se rozrostl do obrovských rozměrů. Po příchodu do Čech v letech 1911-1915 postavila ze svých peněz pro svého mažela tzv. Kramářovu vilu a rezidenci ve Vysokém nad Jizerou. Manželství bylo šťastné a plné něhy a je pochopitelné, že Kramář byl díky tomu všemu tehdy prostě carským Ruskem mylně nadšen, viděl jen sladký život smetánky a horoval pro soužití slovanských států pod jeho vlivem.

Jenže přišla Říjnová revoluce 1917. Po převratu v Rusku byly manželčiny majetky "znárodněny". Naděžda se snažila zachránit své čtyři děti a dostat je z nenáviděného bolševického Ruska do Čech. Lidem jako oni šlo tehdy v Rusku doslova o život. Když se jí to nepovedlo, snažila se od roku 1928 o totéž alespoň pro své vnuky. Vyjednávala kvůli tomu se sovětskou vládou, kterou z hloubi duše nenáviděla. Domluvila se s ní, že jí předá jistou sumu peněz jako výkupné za vnuky. Peníze poslala, ale vnuky jí přesto nevydali. Otřáslo jí to tak, že ji ranila mrtvice a krátce poté v roce 1936 zemřela. Toto vše prožíval spolu s ní milující Karel Kramář, který k tomu sdělil: „Není možné sedět za vyjednávacím stolem s tím, komu chybějí morální kvality".Díky tomu všemu přeformuloval i svůj původně vřelý vztah k "Ruskému slovanskému dubisku". Snažil se pomáhat nejen Naděždiným dětem, ale podporoval protiruskou emigraci, a dokonce se snažil zorganizovat boj za osvobození Ruska z bolševické hrůzovlády. Prosazoval ozbrojenou intervenci do Ruska na potření tamní bolševické vlády. Bohužel jeho snažení zůstalo bez odezvy nejen u našich ale i u ostatních evropských politiků a komunismus měl cestu z Ruska do Evropy otevřenou. Nepochopený ve svém boji a zdrcený nad smrtí milované ženy zemřel rok po jejím skonu. Láska k Rusku a následná nenávist ke komunismu ho bohužel politicky ničila. Zatím co jeho mladistvý sen o velkém slovanském impériu byl bez velkého zájmu nakonec zapomenut vzhledem k tomu, že se mu naštěstí nepovedl uskutečnit, jeho varování před ruskou bolševickou vládou jako před největším zločinem bylo v levicově smýšlející Evropě pro něj politicky smrtící a ani současní historikové se k tomu nevyjadřují.

Profesor Kváček odbyl vše bohužel pouhým lakonickým konstatováním, že "velké lásky holt mívají velké následky".

Ano velké lásky mívají velké následky a to, že potkal Kramář paní Naděždu, ho jistě odpoutávalo od mnohé politické práce, ale mnohem větší následky měl nejen pro něj ale pro životy nás všech bolševický převrat v Rusku. A protože ho Kramář prožíval tak říkajíc na vlastní kůži, určitě to na druhou stranu pomohlo v utužení jeho pravicových postojů a jeho politické práci.

Ať již si ale o něm myslí kdokoliv cokoliv, má asi pravdu pan prezident, že byl „velevýznamnou osobností české a slovenské politiky“ a jeho bouřlivý osobní život mu k tomu možná více pomohl než ublížil. V každém případě čest jeho památce!