Václav Klaus byl oceněn za zavedení kapitalismu u nás

Profesor Václav Klaus obdržel letos v Petrohradě mezinárodní Leontiefovu medaili za příspěvek k ekonomickým reformám v ČR. Cena je spojena se jménem jednoho z velkých ekonomů 20. století, se jménem nositele Nobelovy ceny Vasilije Leontiefa, který vyrostl a svá prvotní vysokoškolská studia prožil sice v Petrohradě, ale po svých dalších studiích v Německu se přestěhoval do USA, kde byl dlouhá desetiletí profesorem ekonomie na Harvardské univerzitě. Byl to uznávaný profesor Harvardské university oceněný za své práce Nobelovou cenou a ocenění mezinárodní Leontiefovou cenou je mezi ekonomy vysoce ceněno. Že je cena předávána v Rusku, protože se v něm profesor narodil, je nedůstojné politicky podbarvovat a svědčí pouze o neinformovanosti našich novinářů, kteří medaili Václava Klause presentovali jako ocenění prezidentem Putinem za kamarádství s ním. Namísto aby byli hrdí na to, že máme mezinárodně ceněnou osobnost v naší jinak tolik ušmudlané současné politické representaci.

 

Václav Klaus na semináři IVK, snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

Nikoliv prezident Putin, ale významní světoví ekonomové, ocenili Leontiefovou medailí to, že Václav Klaus koncepčně připravil a zavedl v naší zemi neuvěřitelnou systémovou změnu, že provedl něco víc než pouhou kosmetickou reformu komunistického systému, o níž naivně usilovali a stále ještě usilují tzv. Havlovci, ale provedl skutečnou systémovou přeměnu tohoto zrůdného systému na kapitalismus. Věděl totiž, že komunistický systém je, jak moudře řekl i Ronald Reagan, nenapravitelný, že musí proto zaniknout a vzniknout systém jiný. Neboli, že je nutno provést změnu totalitního komunistického systému na svobodný demokratický systém kapitalistický. A to se mu k překvapení všech povedlo. Po zločinné a zavrženíhodné komunistické diktatuře u nás nastolil svobodný a demokratický režim, zrušil centrální plánování a centrální řízení ekonomiky. Občané státu mohli konečně žít volně a svobodně aniž byli kýmkoliv v zájmu veřejného blaha omezováni a kontrolováni. A to mu Havlovci, kteří chtěli jen tzv. třetí cestu k jakémusi jimi vysněného socialismu s lidskou tváří, neboli jen jakési kosmetické opravy komunismu, nemohou odpustit.   

Bohužel ne všechny postkomunistické země měly po pádu komunismu podobné štěstí a potřebují ještě i dnes neméně hluboké reformy. Pardon, nikoliv reformy, neboli něco, co se odehrává uvnitř jednoho systému a tento systém je zachován, ale změny svých systémů. Reforem prováděli komunisté neustále mnoho a k ničemu to stejně nevedlo. A protože se tyto země začlenily po celosvětovém pádu komunismu do kdysi kapitalistického EHS a přeměnily ho tak na Evropskou unii, potřebuje tato EU jako celek nejen jakési dílčí reformy, ale hlubokou systémovou změnu ze sociálně-tržní ekonomiky a socialismu na skutečně svobodný kapitalistický celek se skutečně volným trhem, demokracií a svobodou. Jinak budou její systémové problémy stoupat a povedou nás do Hayekovské cesty do otroctví.

Problémy EU nejdetotiž  svádět jen na nezodpovědné chování Řecka a dalších zemí evropského Jihu. Jsou to mnohem důležitější problémy systémové, které si její vedoucí politici způsobili sami cetralisticky byrokratickým řízením a sociálně-tržní ekonomikou, která znemožňuje zdravý ekonomický růst. Volání po stále těsnější unifikaci a centralizaci EU ničí to nejcenější co Evropa  měla - množství různorodých států, které si konkurováním zvyšovaly úroveň a v nichž existovala opravdová demokracie (pokud neměly to neštěstí, že je po válce pohltil komunistický režim). Evropa potřebuje proto více než jen dílčí reformy, ale sametovou revoluci, kterou prošla naše republika. A to, že právě politika, který jako unikát tuto změnu u nás provedl, za to ocenili světoví ekonomové, svědčí zřejmě o tom že si to uvědomují již i tyto renomované osobnosti. Kéž by se Evropa vrátila ke svým křesťanským kořenům a svobodnému soužití národních států bez Bruselskésocialisrtické  centralizace