Svatá země očima sestry Dominky

Počet poutníků do Svaté země rok od roku narůstá. Na poslední návštěvu z pražského arcibiskupství jich tam již jelo 1020 ve 22 autobusech. Navštívili místo rozjímání Krista u Genezaretského jezera, Horu blahoslavenství, Pole pastýřů... a další svatá místa.  Jedním z nich byla sestra Dominika z Arcibiskupství pražského, která věří, že se jí tam dotkla Boží milost, protože jí Bůh dopřál, aby prožila s pannou Marií všechny její pocity od narození Ježíška přes Golgotu i seslání Ducha svatého.

  Velice si vážíme, že se s námi o tyto své zážitky podělila a můžeme je exkluzivně přinést čtenářům Fragmentů právě v období, kdy slavíme narození pana Ježíše. "Všem, kteří tvrdí, že jsme pouze atheistický národ bych přála slyšet, jak u Genezaretského jezera hřměl při mši svaté český Otče náš," uvedla hned na úvod sestra Dominika při adventním setkání v podvečerních hodinách v tajuplných prostorách arcibiskupského paláce v Praze na Hradčanech a pokračovala: "Místa ve Svaté zemi jsou přímo prodchnuta pannou Marií, Ježíšem i apoštoly. Potkáváme je na každém místě.Na Poli pastýřů jsem četla při mši svaté o andělích, a když jsem pozvedla oči, viděla jsem je kolem sebe, všude byli a já si s nimi povídala. Uvědomila jsem si, že tam nejsou jen o štědrovečerní  noci, jak si je znázorňujeme v Betlému, ale i že jsou tam i ve dne, stále."

"V Jeruzalémě jsme vystoupili z židovského autobusu a pěšky jsme šli cestičkou k Betlému, kde jsme přesedli do palestinského autobusu. Cestou nás střežili židovští vojáci se samopaly. Uvědomila jsem si, že jdu stejnou cestou do Betléma jakou šla před více než dvěmi tisíciletími panna Maria s ještě nenarozeným Ježíškem. I tehdy jistě byli vojáci kolem, aby hlídali davy lidí jdoucí ke sčítání lidu, jako hlídali nás tito vojáci. Běhal mi při tomto pomyšlení mráz po zádech, že mi to nechává prožít. Když jsme došli k místu Božího narození, padla jsem na kolena a uvědomila si, že tehdy se tu šli panna Marie s Josefem nechat sečíst a prožívali stejný stres a únavu, bez idylky, bez rolniček. Také je určitě poháněli biřici a panna Maria byla tehdy asi také v takovém stresu, jako já při pohledu na samopaly. Stulila jsem se na místo do jeskyňky, políbila ho a s pannou Marií si pověděla, že jsme obě prožily podobný strach," vzpomínala sestra Dominika.

Je hrozně smutné, že na takto svatém místě se stále bombarduje. I přes hrůzy války z těchto míst vyzařuje svatost, která tam pořád je, a přebije to. "Musíme se utíkat k Bohu. Máme naštěstí milost křtu, která nám pomáhá. To je velká síla. Lidé, kteří to nemají, si tyto hrůzy nesou v sobě. Musí to být pro ně velice těžké,"vysvětluje sestra Dominika, proč křesťané mají v sobě takovou vnitřní sílu. Ale i křesťané se již začínají bát a utíkají před muslimy, kteří bombardují Betlém.  Z 86 % křesťanů tam zůstalo již jen 24 %. Je to tím smutnější, že odcházejí starobylé rodiny pamatující dobu, kdy chodil pan Ježíš po Betlémě. Cestovky to mají zařízeno tak, aby těmto křesťanským Arabům nechaly vydělat. Ubytovávají turisty u nich. Podporují je tím. Ale strach o život je žene stejně pryč.

Poutníci navštívili i místo večeřadla Ježíše Krista a seslání ducha svatého na modlitbě panny Marie s apoštoly na  Hoře Sion, které je již rozmetané tureckými a muslimskými nájezdy, a proto se vyskytují zprávy zpochybňující toto místo. Sestra Dominika však věří od této návštěvy, že to je místo autentické. "Byla tam skupinka lidí z Jižní Ameriky, modlili se, šla jsem k nim se modlit. Skupina našich se k nám také přidala. Bylo to husté, že by se mohly modlitby krájet. Vnímala jsem, že Duch svatý na nás sestupuje. Věřím, že panna Maria mi ukázala místo - tady jsem byla. "

Sestra Dominika navštívila rovněž Zeď nářků. "Nešla jsem až ke zdi, abych nerušila Židy při modlení. Tato zeď je pro ně autentická synagoga. Váží si jí natolik, že se k ní nechtějí otočit zády a couvají pozpátku. Vzpomněla jsem si jak jsem byla maličká s tatínkem v kostele a ukázal mi svatostánek a řekl - tam je Ježíšek. Svatostánek zářil a vše se mi jako malému dítěti zdálo veliké a když jsem odcházela, tak jsem naprosto samozřejmě couvala jako oni se zbožnou úctou, aniž mi to kdokoliv nařídil," vzpomíná sestra Dominika. 

V poslední den pobytu se zúčastnila s poutníky mše svaté ve starobylém románském kostele sv. Anny, který je ve vlastnictví katolíků z Francie. Do odletu letadla zbývalo několik hodin a tak se vypravila ještě s panem kardinálem Dukou a biskupem Františkem z Lobkowicz ke svatému hrobu na Golgotu. Není to překlep. Nemůže to být boží hrob, jak se mu nesprávně u nás říká, protože bůh nemůže být mrtvý. "Stará se o něj pravoslavný bratr řeholník v černém s kastrůlkem na hlavě, a aby nebyl moc zlý na davy mnohdy neukázněných poutníků, přejíždí rukou nad plamenem svíčky, aby se umravňoval plamenem. To jsem obdivovala. Chvíli jsem zůstala i přes jeho klepání klepátkem, znamením, abychom hrob opustili, pár sekund sama. Pocítila jsem Boží klid, bylo tam fajn. Měla jsem podobný pocit jako při adoracích na Bílou sobotu, kdy se v klášterech mlčí. Mám to ticho ráda. A zde to bylo podobné jako sobotní adorace. Nebyl to hrob, ale adorace a požehnání. Klid v hrobě, klid v duši."

Pak se ještě ze svatého hrobu odebrala na místo ukřižování Ježíše Krista na Golgotu o patro výš. Je to podle ní opravdu silné místo, strašně silné. Seshora  viděla pod sklem osvícené skály. "Myslela jsem že je sklo všude, poklekla jsem a chtěla sklo nad skalami políbit. Byla tam ale jen díra. Pocítila jsem závan chladu, jako by na mne dýchla smrt. Na okamžik jsem ji prožila. Bylo to hrozné. Prožila jsem byť jen lehce, co si tam prožil pan Ježíš. Otřáslo to mnou. Věděla jsem, že mne pan Ježíš takto posiluje a že to není samo sebou."

Vtom uslyšela ze záchodků zoufalý ženský řev. Je z pediatrie vycvičená, co který křik znamená. Vletěla tam. Pral se tam velký běloch s ženou. Chtěla jít na něj, on vletěl do záchodků a paní pustil. "Vyvedla jsem paní ven a udělala jí křížek na čelo. Chytla mi ruku, modlila se s přiloženou mojí rukou na svém čele a já cítila, jak mi z ruky jde zvláštní  síla. Věděla jsem, že tam někdo s námi musí být a proto jí to pomáhá. Vzpomněla jsem si náhle na čtvrté zastavení na křížové cestě, kde se potkává pan Ježíš se svou matkou a dívají se do očí. I když oba vědí, že ho čeká smrt a že ona ho bude za chvíli držet mrtvého na klíně, setkání je přesto posiluje. On je šťastný, že ji vidí, a přestože ví, co ho čeká, snaží se ji posílit svým pohledem, aby měla sílu přečkat jeho umučení. Ona, přestože to také ví, se mu snaží dodat pohledem sílu na jeho poslední pozemskou cestu. Zdálo se mi, že jsem v této ženě potkala zneuctěného Krista v cárech a ona ve mně pannu Marii, která se jí snaží pomoci. Že mi i tuto poslední věc panna Maria nechává prožít, i když nejsem toho hodna. K dovršení všeho jsem na protější zdi uviděla římskou čtyřku. Byla to pečeť."

Pochopila jsem, že hřích z nás dělá otroky, a my se máme snažit nebýt otroky hříchu.  Je snadné dovolat se pomoci a zůstat božím člověkem. Paní se podařilo osvobodit a Boží pomoc jí pomohla. Bůh nám to takto zopakoval. 

Sestra Dominika věří, že se jí dotkla Boží milost, protože jí Bůh dopřál, aby prožila s pannou Marií vše najednou - narození, Golgotu i seslání ducha svatého. 

Ilustrační fota: Sestra Dominika ve Svatováclavské kapli při Modlitbě za národ, která se koná každého 28. dne v měsíci.  Snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty a archiv Břetislav Olšer