Málokdo si již asi vzpomene, že Václav Klaus si po svém zvolení prezidentem předsevzal, že Pražský hrad se musí otevřít občanům, školám a kultuře. Že ho musí veřejnost začít chápat jako symbol tisícileté české státnosti. O podobném záměru snili předchozí vladaři přes sto let. Jedna věc je však sen a jiná jeho uvedení do reálné podoby. K tomu je třeba nejen každodenní mravenčí práce, ale i sehnání prostředků na nákladnou rekonstrukci výstavních prostor a především rázné rozhodnutí a pevná vůle vše urychleně realizovat. Prezident Klaus uvedl sny svých předchůdců ve skutek již během pouhého prvního roku svého vládnutí otevřením stálé expozice ve sklepeních Pražského hradu "Příběh Pražského hradu"s podtitulem "Příběh tisíciletí české státnosti". (Podrobvně viz: President uvedl za pouhý rok v život sen svých předchůdců starý 110 let, Průvodce výstavou "Příběh Pražského hradu") A po této opravdu historické přestavbě podzemí Hradu následovalo nepřeberně výstav jak v prostorách Hradu, tak v rozšířených prostorách Národní galerie, které poskytl za symbolickou korunu paláce na Hradčanském náměstí, kde jsou již jako samozřejmé stálé expozice a souborné výstavy českého baroka a současného umění.
A nezůstalo jen u výstav. Václav Klaus chtěl, aby Hradem zněla také hudba, aby byl Španělský sál využíván nejen na slavnostní recepce vybraných potentátů, ale i pro veřejnost. Otevřel jej pro pořádání pravidelných koncertů a protože jeho životním krédem je boj za svobodu, chtěl, aby za jeho prezidentování zněla hudba svobody - jazz.
"Mnozí se mne za ta léta ptali, proč děláme na Hradě jazz, zda nesnáším i jinou hudbu. Chtěl jsem Jazzem na Hradě zanechat poselství, že se zde za mého prezidentování hrála hudba svobody. Protože jazz je svobodná hudba. A o svobodu mně a věřím, že i Vám, strašně moc jde. Proto musel za mého prezidentování znít na Hradě jazz," vzpomíná Václav Klaus.
Štěpán Markovič a Jan Prievitzer v duetu na jazzKLAUSuře
Symbolicky se prezident Klaus s Hradem rozloučil 90. jazzovým koncertem"Díky nejen za jazz, pane prezidente", na nějž mu přišli poděkovat špičkoví umělci, kteří tam po deset let koncerty pořádali. Emil Viklický poděkoval panu prezidentovi za to, že se má čím chlubit v USA, protože žádný jiný světový interpret nemá 65 CD, na nichž hrál pro pana prezidenta. Daroval mu za to zdžezované fanfáry z Libuše jako znělku jen pro něj do budoucna.
A samozřejmě tam nemohl chybět ani Štěpán Markovič, který spolu s Borisem Urbánkem poděkoval za to, že umožnil mnoha jeho žákům vystoupit v předchozích letech na Hradě a dodal jim tak sebevědomí do další práce. A pak mu zahráli směs jemu milých skladeb. (podrobně v článku "Václav Klaus: "Hlavu vzhůru, jedeme dál!") Tento koncert byl svou atmosférou neopakovatelný a nezapomenutelný. Odcházeli jsme z něj ale s obavou, že už je těmto krásným koncertům konec.
Bylo proto milým překvapením, že po jeho odchodu z Hradu agentura Czech Jazz art pokračuje v jejich pořádání v pražskémAutoklubu pod názvem jazzKLAUSura. Dne 3. prosince mohl pan prezident Klaus uvítat posluchače již na osméjazzKLAUSuře:
"Vítám Vás všechny již na osmém jazzovém koncertě a těším se spolu s Vámi na moc hezký večer. Zárukou toho, že bude hezký, je Štěpán Markovič, na jehož koncertě jsem již snad posté. Závidím mu jeho jazzový dorost. Kéž bychom vychovávali i my ekonomové takový dorost ekonomický. Vidím většinu známých tváří, takže je nebudu jednotlivě vítat, ale nemohu nezmínit jednoho hosta, který zde nikdy ještě nebyl, Richarda Adama, kterého jsem obdivoval jako mladík a jsem moc rád, že je stále s námi v plné síle a zdraví. Těším se na moc hezký večer a přeji Vám všem krásný zážitek," uvedl koncert pan prezident.
Štěpán Markovič účinkoval na hradních koncertech několikrát. A právě pro vystoupení na koncertu z cyklu Jazz na Hraděv roce 2010 vznikl jeho studentský ansámbl Saxtet, který se udržel dosud a také tento večer měl své vystoupení. Z koncertu na Hradě bylo vydáno CD a postupně Markovič navázal mezinárodní spolupráci účinkováním na zahraničních školách. Vzniklo CD v česko-italské variantě. Orchestry mezinárodního obsazení - saxofony a rytmické sekce – působí na více specializovaných školách a vyměňují si aranžmá. Díky tomuto repertoárovému propojení mohli přítomní na koncertu slyšet skladby „Footprints“od Wayna Shortera nebo Hancockovu slavnou „Dolphins Dance“, Shorterovu kompozici „Witchhunt“ či skladbu „Morning Star“. Se svým Saxtetem chce Štěpán Markovič vyjádřil úctu idolům, jako jsou např. Joe Henderson, Bob Mintzer, Jerry Bergonzi ad. a vyznat se z náklonnosti k nejjazzovějšímu nástroji – saxofonu.
Výše uvedený repertoár z dílny nejlepších světových autorů a aranžérů je pro nastupující generaci jazzmanů garancí, že pod zkušeným Markovičovým vedením se stanou v budoucnu opravdovými hvězdami jazzu. A my, kteří jsme byli na jejich koncertu, budeme za pár let říkat, že jsme byli svědky pamětihodné události, na níž jsme významné hudebníky slyšeli hrát ještě coby „děti školou povinné“.
Členové jeho Saxtetu se narodili po roce 1990. Na pódiu jsme mohli vidět kytaristku Barboru Priester, tři saxofonisty – Jana Prievitzera, Ivana Klečku a Jana Pospíšila, hráče na trombon Richarda Šandu, kontrabasistu Miloše Klápštěho a hráče na bicí Marka Urbánka. Jako host vystoupil i bývalý student pana profesora, nyní již sám profesor na konzervatoři Robert Mitrega. Paradoxně nejznámějším hudebníkem „nové generace jazzmenů“ byl sedmnáctiletý slovenský bubeník David Hodekz Komárna (snímek níže), který na Slovensku hraje již v nejlepších hudebních formacích. A je opravdu neuvěřitelné, že již ve svých dvanácti letech hrál v Jazzu na Hradě v roce 2009 se skupinou Hot House Juraje Bartoše.
Pan profesor Markovič o svých žácích tvrdí, že jsou navzdory svému věku tito dosud neznámi hudebníci výborně hudebně vyzrálí a cítící jazz v srdcích. Jejich zápal pro hudbu a zejména pro jazz má prý takovou intenzitu, že nemá pochyb o tom, že naši i zahraniční scénu dlouhodobě ovlivní. Potlesk, který sklízeli, mu dává zapravdu.
Je vidět, že Štěpán Markovič, který působí od roku 1998 jako profesor na Konzervatoři Jaroslava Ježka, to s mladými talenty umí. Zkušenosti k tomu získal u Karla Velebného, který byl znám tím, že předával své znalosti studentům neškolometsky a s ohledem na jejich uplatnění v budoucnu. Jedna věc je ale učit jednotlivé žáky, jiná dát dohromady skupinu, jakou je Markovičův Sextet, který si říká New Generation. K řízení tohoto orchestru získal pan profesor zkušenosti mnohaletých angažmá v TOČRu, kde se musel profesně vyrovnat kolegům, jako byli Milan Ulrich, Bedřich Kuník nebo František Kryka. Neúprosný dril, se kterým leader saxofonové sekce a Štěpánův guru Miroslav Krýsl dbal na „krautgartnerovsky přesné frázování" a perfektní souhru. Dále pak v hraní Gustav Brom Big Bandu, SK-ČR Big Bandu. Na začátku 90. let sestavil soubor, se kterým v letech 1993 – 1995 získal v anketě Jazzový Kája cenu „Kapela roku“, nahrál album Resolution a při oficiální návštěvě na památném jam session v Redutě doprovodil amerického prezidenta Billa Clintona. S All Stars Big Bandem provázel americké hvězdy Ray Charlese a Liz Mineli na velkém evropském turné. Tyto všechny zkušenosti zúročil nyní Štěpán Markovič při vytvoření daného orchestru.
Na závěr přišel profesor Václav Klaus poděkovat umělcům za krásný večer:
"Chtěla bych jménem celého souboru poděkovat Štěpánovi, že nás sem vytáhl a mohli jsme si zahrát," přišla poděkovat panu profesorovi slečna Barbora Priester
Profesor Markovič měl z toho všeho velkou radost a rozloučil se s přítomnými jak odpovídá jeho temperamentu:
snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty
© Kulturní komise ČR
