Státy EU potřebují urychleně své národní Bismarcky

http://fragmenty.cz/media/k2/items/cache/b9ad772005653afce4d4bd46c2efe842_L.jpg

Text k fotu: Historičtí odborníci Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK, Martin Kovář, profesor University Karlovy, Jaroslav Vostatek, profesor Vysoké školy finanační a správní a Vít Hloušek, z Fakulty sociálních studií Masarykovy university na přednášce o Otto von Bismarckovi moderované prezidentem Václavem Klausem snímek: Ivana Haslingerová, Fragmenty

Na první pohled by se mohlo zdát, že Institut Václava Klause (IVK) se vzpomínkou na 200. výročí od narození německého kancléře Otty von Bismarcka utekl od politických témat do akademických historických diskusí. Opak je však pravdou. Aniž jsou si mnozí z nás ochotni připustit, Bismarck patří k velikánům evropské a dokonce celosvětové politiky a ovlivňuje naši přítomnost jako málokterý státník dodnes. Bez něj by totiž neexistovalo Německo jako jednotný stát, ale jako 25 knížectví. A o tom, jak právě sjednocené Německo ovlivňovalo a stále ovlivňuje evropskou a tím i naši politiku, netřeba hovořit. Bylo proto zajímavé vyslechnout si na semináři IVK  přednášky několika historických odborníků o tom, kdo byla tato osobnost, jak se jí takový čin podařilo uskutečnit a jak sjednocené Německo svého vlivu jako evropské velmoci využilo či zneužilo. Téma Bismarck není rozhodně únikem od aktuálních témat, naopak. Do evropeistických témat by ale určitě nepatřilo.  Kdyby po roce 1890 pokračovala Bismarckova a nikoliv Vilémova politika, je možné, že by nenastala apokalypsa války a Evropa dvacátého století by za vlády Bismarcka vypadala jinak.

 http://fragmenty.cz/images/030_180415.jpg

Kdo vlastně byl Otto von Bismarck?

Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen, vévoda z Lauenburgu, pocházel ze západopomořanské pruské šlechtické rodiny. Vystudoval práva na univerzitě v Göttingenu a začal si cílevědomě budovat politickou kariéru. V roce 1862 byl jmenován pruským ministerským předsedou a podařilo se mu definitivně vyloučit z Německa Rakousko. Jeho snem bylo sjednotit 25 německých roztříštěných knížectví a vybudovat z nich jednotnou velmoc v Evropě jako protiváhu rozpínavé Francie a také Rakouského císařství a Anglie. Což se mu nakonec v roce 1871 podařilo a stal se v letech 1882–1890 jejím prvním premiérem a v letech 1871–1890 prvním v řadě německých kancléřů.  http://fragmenty.cz/images/093_180415.jpg

Jak se toto vše Bismarckovi povedlo?

I když byl zapřísáhlý konzervativec Bismarck mistrem diplomacie a nepřítelem revolucí a ozbrojených střetů, nebál se jich použít, šlo-li o opravdu závažnou věc. A podle něj takovou závažnou věcí bylo, aby se všechna německá knížectví spojila a vytvořila jednotný velký stát s pruskou ústavou a disciplínou jako protiváhu zejména stále se rozpínající Francie. Využil neshod mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn a rozhodl se je řešit vojensky. Prusové vpadli v roce 1870 do Francie a po několika týdnech bojů francouzská armáda vedená císařem Napoleonem III. v Sedanu kapitulovala  a v lednu 1871 byla Francie nucena Německu odstoupit území Alsaska a Lotrinska a přijmout mír.

Ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili v Zrcadlovém sále Versailleského paláce, aby tam 18. ledna 1871  prohlásili pruského krále Viléma I. německým císařem. Tím byla založena Německá říše, sestávající z 25 států a Otto von Bismarck byl ustanoven jejím říšským kancléřem.

Sjednotit 25 knížectví nebyla rozhodně maličkost a svědčí to o Bismarckových skvělých diplomatických schopnostech. Při řešení vážných politických problémů byl ale nekompromisní a jeho rázné vystupování vůči říšskému sněmu mu vyneslo přezdívku Železný kancléř. Americký ministr zahraničních věcí Henri Kisinger ho výstižně pojmenovat konzervativním revolucionářem.

Měl však v sobě naštěstí zabudovánu vysokou předvídavost a takt, díky níž byl schopen své záměry uskutečňovat, aniž by rušil dřívější konzervativní zvyklosti jednotlivých knížectví. Přestože se Německo nakonec díky Bismarckovi stalo uznávanou evropskou velmocí, prosazoval moudře tento železný kancléř po celých dvacet let své vlády mocenskou rovnováhu a snažil se o to, aby z Rakouska učinil svého spojence, který by nesoupeřil s Ruskem o Balkán, který podle něj nestál za kosti jediného rakouského granátníka. Byl prostě mistrem kabinetní diplomacie,který politiku chápal jako čestný makléř uhlazující konflikty a díky tomu se snažil izolovat Anglii i Francii od evropských záležitostí. Bismarckovská Evropa byla relativně velmi bezpečná a vzdálená nějaké velké válce.

http://fragmenty.cz/images/088_180415.jpg

Text k fotu: Profesor Václav Klaus vítá přítomné na semináři svého institutu o Otto von Bismarckovi

Konec Bismarckovy éry a nástup císaře Viléma II.

Roku 1888 však zemřel císař Vilém I.  a nedlouho po něm i jeho nástupce Friedrich III.  Na císařský trůn nastoupil  29letý ambiciózní mladík Vilém II., který již diplomatem rozhodně nebyl a neunesl takovou moc, jakou mu vybudoval sjednocením císařského Německa Bismarck. To, že se stal císařem takové velmoci, vedlo Viléma II. k tomu, že toužil po ještě větší moci, kterou si chtěl získat válkou, a tyto jeho snahy přivedly Rakousko k vyhlášení první světové války. Císař Vilém II. tím zdiskreditoval vše, co vybudoval Bismarck před válkou.

Bismarkem sjednocené císařské Německo se díky Vilémovi II. stalo původcem do té doby nejstrašnější války v lidských dějinách a svět se po ní nezlepšil. Naopak po ní následovaly zločiny, proti nimž byla Bismarckova doba idylou. Pokračováním hrozné první světové války byla ještě strašnější ta druhá, v níž se německým nacistům, kteří postrádali snad všechny dobré vlastnosti, které měl Bismarck, podařilo všechno, co vytvořil, zničit.

To vše se ale dělo již bez Bismarcka, který v roce 1890 podal pro neshody s císařem demisi. Bismarck chtěl Německo silné na kontinentě, přitom na mořích ponechat silnou Velkou Británii. Vilém II. naopak stavěl námořní flotilu. Bismarck nestál o koloniální politiku, i když ho okolnosti donutily, aby ji akceptoval. „Moje Afrika leží na Rýně,“zdůrazňoval. Kromě těchto vážných politických neshod Vilém II. na Bismarcka velice žárlil, a když ho nemohl předčit svojí osobností, donutil ho podat demisi. Věděl, že sjednocené Německo je dílem Bismarcka a že je těžké být císařem pod Bismarckem. „Bismarck je pro Německo důležitější, než já,“ stýskal si.  Chtěl se stát sám sobě kancléřem. Prostě nesnesl, že ho Bismarck zastiňoval v očích národa. A tak do jednoho roku po nástupu Viléma II. na císařský trůn odešel Bismarck do penze na své statky.

Po Bismarckově rezignaci Vilém II. sice prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Brzy však nastolil nový, agresivní zahraničněpolitický kurs, jehož cílem bylo posílit roli Německa ve světové politice. Německá koloniální expanze ve východní Asii (Kiautschou, Mariany, Karolíny, Samoa) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, Japonskem a USA. Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu zahájil v roce 1898 admirál Tirpitz program výstavby německého válečného loďstva. To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoliv možnosti dohody mezi Německem a Velkou Británií. Ta v roce 1904 uzavřela „srdečnou dohodu“ s Francií. Když se k nim tři roky poté připojilo také Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci. Jelikož smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti trojspolku (sdružení Německa, Rakouska a Itálie), jehož soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozepře mezi Rakouskem a Itálií. K čemu vše nakonec vedlo, ví každý školák.

Evropa dvacáteého století by za vlády Bismarcka vypadala jinak. Kdyby po roce 1890 pokračovala Bismarckova a nikoliv Vilémova politika, je velice pravděpodobné, že by nenastala apokalypsa války. Díky jednomu zakomplexovanému ambicióznímu mladíkovi s chromou rukou se tak jméno Německa na dlouhou dobu v myslích všech spojilo s nejstrašnějšími válečnými zločiny a jeho sláva pohasla.

Nicméně zůstalo sjednocené, postupem let nabývalo opět na síle a nyní opět dominuje pod velením kancléřky Merkelové Evropě nejen ekonomicky, ale i politicky. A za tuto svoji jednotu a sílu vděčí právě Bismarckovi. A ať již posuzuje každý Bismarcka jakokkoliv, musí uznat, že Bismarck sjednocením Německa navždy proměnil Evropu.A jen málokdo o sobě nemůže říci, že díky němu se proměnil celý kontinent.

Při psaní těchto řádků se mi vybavila vzdálená paralela v naší nedávné politice, pouze jména Bismarck a Vilém stačí zaměnit za Klaus a Mirek. Mirek stejně jako Vilém nesnesl vedle sebe u moci schopného politika. Nesnášel ani jeho myšlenky v knihách a vykázal je z kongeresů strany s tím, že již do ní nepatří. Byl pyšně přesvědčen, že on bude dělat vše lépe a stejně, jako zbylo po Vilémovi zostuzené a poničené Německo, i po něm zůstala jen jeho chováním poničená strana, která byla do jeho nástupu vůdčí silou pravice u nás. A podobně jako Německo vždy bude vzpomínat v dobrém na Bismarcka jako svého zakladatele a na Viléma s hrůzou, tak ČR na Klause jako strůjce kapitalismu. Pojem klausismus spolu s thatcherismem zná celý svět a kdo vzpomene, kdo byl Mirek?

http://fragmenty.cz/images/117_180415.jpg

Jak se vyvíjela kariéra Bismarcka jako kancléře sjednoceného Německa

Založením Německé říše vznikl ohromný jednotný ekonomický prostor, což společně s francouzskými válečnými reparacemi po prusko-francouzské válce připravilo půdu pro razantní hospodářský růst Německa. Silné postavení bylo přiřčeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva. Říšská ústava z roku 1871 zdůrazňovala monarchistickou povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Bismarck se ale necítil vůči němu v podřadném postavení.

Bismarckův politický styl se prostě hodil do tehdejšího života. Necestoval po zemi a nesnažil se o mediální pozornost. Byl kabinetní hráč. Rád přednášel, ale příliš neposlouchal, co říkají druzí. Byl to ryzí konzervativec a pruský nacionalista. Podařilo se mu transformovat pruskou ústavu do celého Německa. Zavedl všeobecné volební právo pro muže. Opíral se o šlechu a zemědělce, posléze musel akceptovat i dělnictvo. Lavíroval mezi stranami a chtěl zajistit politický kompromis.

Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. Vedl dva zásadní spory – s katolíky a se socialisty.

V tzv. kulturním boji (Kulturkampf) se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a jejího politického křídla. Zákonem z roku 1871 znemožnil politická témata v kázáních, zvedl kontroly nad školstvím a v roce 1875 uzákonil pouze občanský sňatek. Spor s katolíky vyostřil až do sporu s papežem Piem IX. Zdálo se, že nenajdou kompromis. Po Piovi IX. nastoupil ale Lev XIII., který viděl katolickou nauku realističtější a snažil se o kompromis s Bismarckem. Vztah katolíků a Bismarka byl odblokován.

Socialisté vznikli jako druhý velký nepřítel pro Bismarcka založením strany sociálně demokratické v  roce 1875. Postupoval vůči ní dvěmi protichůdnými cestanmi. Sociálními represemi socialistů a prosazováním sociálních zákonů a integrováním dělnictva do společnosti. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a jejího tisku mimo zákon. Zavedl zákon proti socialistům, který platil do roku 1890. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci dělníků zavedením sociálního, úrazového, starobního a nemocenského pojištění a dělnictvo tím integroval do společnosti.

Ze mzdy šly na pojistné důchody 2 %. Invalidní důchod činil třetinu předchozí mzdy. Stáří chápal jako zvláštní případ invalidity, kterou není třeba zkoumat. Klidně proto mohl zvednout odchod do starobního důchodu na 70 let pro všechny občany. Pokud se horníci stali invalidními dříve, tak do starobního důchodu přešli v 70 letech z invalidního důchodu. Důležité podle něj bylo, zda byl člověk práceschopný. Kdyby to dnes zavedli naši politici, bylo by po starostech.

Konzervativní sociální model zapadá do předchozího. Ze státního rozpočtu bylo placeno hornické a dělnické sociální pojištění. Bismarck byl názoru, že když dělník dostane sociální pojištění, nebude rozbíjet stoje. Říšský příspěvek pro pracující představoval 40 % starobního průměrného důchodu či 90 % invalidního důchodu. Činil v průměru tehdejších 50 marek. Pro úředníky soukromé sociální pojištění opsal z Rakouska. V úřednické rodině zavedl vdovský důchod jako 40 % platu zemřelého. Dělnice nedostala nic, neb mohla jít do práce.

Nebyl to ale v žádném případě socialista ani liberál v politickém slova smyslu. Jeho cílem bylo sjednocení Německa a tento cíl nikdy neztratil z očí. Vždy se ptal na Sněmu: „Je to důležité pro moji zemi?“ Nikdy nebyl doktrinářem, ale stát měl mít podle něj jisté exaktní zřízení. Monopoly a loupeživí baroni vznikly jako produkty průmyslové evoluce až po něm.

Bismarck byl prostě praktický politik řídící se zdravým rozumem a citem pro mocenskou rovnováhu. Měl velikou schopnost moderovat jednání a vyjednávat s velmocemi. Na Berlínském kongresu došlo sice k odcizení Německa a Ruska, které bylo poraženou velmocí po rusko-turecké válce, ale neztratil ho a v roce 1881 prodloužil spolek tří císařů.  Tolik tedy k osudu výrazného politika Bismarcka.

http://fragmenty.cz/images/123_180415.jpg

Bývalý prezident Václav Klaus byl s tím vším co se dozvěděl od renomovaných přednášejících o osobě kancléře Bismarcka velice spokojený a poděkoval jim v závěru semináře za rozšíření znalostí o tomto politikovi, kterého nám v komunistických školách zaškatulkovali do hlav velmi okleštěně

Jaký je osud Německa nyní?

Současné Německo je opět sjednoceno a je hegemonem Evroposké unie, jež vznikla přeměnou ES po podepsání Maastrichtské smlouvy v roce 1992. O jeho kancléřce slyšíme často z médií, že je nejmocnější političkou světa. Přesto se jejím velikášstvím a útočením na Rusko začínají jeho předválečné chyby, byť zatím v mírnější podobě, opakovat. Model Evropské unie, který se zdál kdysi správný, se ocitl v krizi. Mezi EU a Ruskem se spouští den po dni železná opona a ani s USA nemá EU jednoznačné zájmy a postoje. Je na Němcích, zda zvolí k východisku z této krize politiku sebeomezení nebo budou opětovně usilovat o nadvládu v Evropě. Hlavní dilemata, co s EU, je nyní na Německu a jeho vůdcích.

I když o Merkelové německá propaganda tvrdí, že prý podlehá bismarckovské tradici, zdá se, že se stává spíše Vilémem II. než Bismarckem. Což je velice nebezpečné pro celý kontinet a vlastně pro celý svět. Nemusí zrovna vše vést k třetí světové válce, ale k ožebračení nás všech ano. Ono stačí již to, že na jí prosazený Kjótský protokol vyhazuje celý svět ročně 110 miliard dolarů.

Pokud se jako protiváha i v dalších zemích EU urychleně nenaleznou národní Bismarckové, kteří budou prosazovat zájmy svých národů, hrozí opět nebezpečí ze silného Německa. Evropa proto potřebuje urychleně státníky, kteří prosazují své národní zájmy a krize kolem nás by si zaslouřila místo cyniského mediálního spektáklu bismarkovský přístup.