Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch je přesvědčen, že centralizovaná specializovaná zdravotní péče je cesta, jak řešit kvalitu poskytnuté péče na světové úrovni. Ale pozor.
Neznamená to, že praktičtí lékaři či lékaři v okresních nemocnicích a na poliklinikách jsou druhořadými doktory. Jak ale zajistit, aby mezi centry a praktiky nedocházelo k rivalitě, kterou odnese pacient? Jak provést koordinaci mezi nimi? Ministr Adam Vojtěch je přesvědčen, že je potřeba zlepšit organizaci péče, která je v současné době podle něho největším problémem našeho zdravotnictví. Jinak řečeno, provést reformu, nikoliv rušení, nemocnic. Tedy věc, která jde řešit prakticky okamžitě bez mimořádných finančních nákladů a která by většině pacientů doslova zachránila život.
Premiér Babiš na konferenci Zdravotnictví 2020 uvedl, že městské nemocnice by měly být jen krajské, protože pro menší města není vždy snadné nemocnice finančně provozovat. Osvědčilo se to například ve Zlínském kraji. Má pravdu, ale nejde jen o finance, ale především o kvalitu poskytované péče, kterou není ta která okresní a mnohdy ani krajská nemocnice schopna kvalitně zajistit nejen díky svému vybavení ale především proto, že specialistů na úrovni profesorů Petra Neužila, Jana Pirka, Jiřího Klenera..., kteří by dokázali zajistit jejich chod i kdyby v nich bylo vybavení světové, je nejen u nás, ale v každé zemi jen několik. Proto je rozumné, že ministr Adam Vojtěch chce pokračovat v centralizaci specializované péče o vážně nemocné pacienty do několika významných center vedených těmito osobnostmi.
To ale neznamená, že by se okresní, méně specializované nemocnice, měly bát o svou existenci. Naopak. Zůstanou nadále nutné pro léčení běžných nemocí a operací jako dosud a přibude jim léčba pacientů propuštěných po zákrocích provedených specialisty v centrech co do pravidelných prohlídek a předepisování léků, aby nemuseli jezdit tak daleko. Případně jim zajistí při zhoršení stavu převoz do center. Není to tedy tak, že by se okresní nemocnice měly bát o svou existenci. Je to spíše o tom, že nebudou působit v akutní péči, na kterou nemají ani zařízení ani specialisty, ale naleznou si nové uplatnění, které je ale pro pacienty velice důležité kvůli jejich blízkosti. Po provedení například nádorové operace či nutnosti dialýzy pacient přivítá, že nemusí jet stovky kilometrů na kontrolu, pro předpis léků či dialýzu do centra. A k lékaři v centru mohou zatím poskytovat špičkovou péči dalším čekatelům.
Centralizovaná specializovaná péče je cesta, jak řešit kvalitu poskytnuté péče na světové úrovni. Ale pozor. Neznamená to, že praktičtí lékaři či lékaři v okreskách a na poliklinikách jsou druhořadými doktory. Právě k nim přichází pacient jako k prvním a oni musí rozhodnout o tom, co mu je a kam a zda vůbec ho mají poslat na léčení. Právě zde jde o nejzávažnější rozhodnutí a mnohdy doslova o životě či smrti pacienta. Pokud nerozpoznají infarkt od mdloby či slepáka od větrů, je s pacientem konec. A rovněž kontroly po propuštění z center provádí oni a opět je to práce velice důležitá. A kromě toho pacient má právě k nim velkou důvěru, protože je mnohdy zná mnoho let a oni naopak vědí jak s ním zacházet po stránce psychické... Je proto prvořadou otázkou pro Ministerstvo zdravotnictví změnit dosud špatnou, lépe řečeno spíše žádnou, organizaci mezi okresními nemocnicemi a centry, o poliklinikách a praktických lékařích a centry nemluvě, na důstojnou spolupráci.
A právě v koordinaci tohoto je z hlediska našeho zdravotnictví z pohledu pacienta zakopaný pes. I pan ministr uznává, že "Máme deficit následné péče". Pan ministr má rovněž pravdu, že nejde ani tak o nedostatek peněz, ale jde o vztah mezi primární sférou a specializovanými centry.
A je zde ještě další problém. I kdyby se mu toto podařilo, musí docílit, aby pacienti pochopili, že kvalitní péči při vážných diagnózách mohou dostat jen ve specializovaných centrech a přestali chtít léčit rakovinu, leukémii či srdeční operace co nejblíž domovu, aby neutratili moc peněz za dopravu. Zní to možná neuvěřitelně, ale znám takové naivky. Pacienti si musí uvědomit, že na prvním místě je záchrana jejich života a přestat psát petice, dělat protesty a demonstrace za to, že chtějí být léčeni ve svých blízkých nemocnicích, kde mnohdy nepoznají doktoři ani infarkt. Na Slovensku kvůli takovým nevzdělancům rezignovala nakonec ministryně zdravotnictví.
Úkolem ministerstva a našich sdělovacích prostředků je proto nebát se přiznat, ale naopak vysvětlovat, že pacient dostane špičkovou péči pouze v několika vybraných centrech a až po vyléčení (operaci, ozáření...) se může doléčovat v blízké nemocnici jeho bydlišti.
A pozor, pro ministerstvo nastává ještě další krok. Až jak pacienti, tak i lékaři vše pochopí, musí legislativně připravit předpisy, jak okresní nemocnice či ambulance budou napojena na centra, co bude v jejich pravomoci. Stanovit jasně podmínky pro přijetí pacienta do následné péče, pokyny, za jakých podmínek smí tamní lékaři předpisovat léky, které jinak předepisují jen centra, a také to, že tyto léky musí proplácet pacientům pojišťovna jako od specialisty. Zatím je podle pokynu z výstupní zprávy z center může sice lékař v poliklinice předepsat, ale pojišťovna speciálnější z nich neproplatí. Podobně je to s žádostmi o přepravy pacientů sanitkami, které jsou mnohdy opravdovým děsem pro pacienty. Ale to je na samostatný článek.
Je to vše velice složité a komplikované a nedivím se, že to pan ministr nechce rychle prosadit zákonem jako to chtěla slovenská paní ministryně. Že chce jít cestou postupných změn. Měl by ale mít na mysli, že každá minuta na této cestě stojí mnoho lidských životů.
