Politika u nás skončila, vystřídala ji antipolitika hájící elity

Tématem Hovorů na pravici, které již potřetí zorganizovala na Novotného lávce v Praze Akce D.O.S.T. bylo, před jakými výzvami stojí dnes u nás pravice a jak má jednat, aby byla politicky relevantní. Zda není příliš roztříštěna a v důsledku toho oslabena. Aktéři dospěli ke smutnému závěru, že relevantní pravice u nás neexistuje a že ti, kteří jí podle svých prohlášení představují, již nemohou simulovat pravicová očekávání. V současné době ji representují lidé bez pathosu a tvůrčích záměrů, frazéři, kteří pravicovou problematiku vtěsnávají do několika hesel, necítí potřebu dále pátrat a zkoumat co dál. Takoví politici nemohou přežít dlouhou dobu. Proto bude podle panelistů potřeba pravici reformovat. Vicekancléř prezidenta republiky Petr Hájek šel dokonce ještě dál a prohlásil, že u nás neskončila pouze pravice, ale celá politika, kterou vystřídala antipolitika nehájící zájmy občanů, ale politických a ekonomických elit: „Zmizela politika, změnili se politici, strany se chovají jako komická kabaretní uskupení. Příkladem za všechny je TOPolánek 09.“

O to víc je dobré, že se naleznou osobnosti tvořící pozitivní množinu národa, kteří se snaží vymyslet, co s tímto žalostným stavem české nepolitiky dělat a jak navrátit do politiky ideje. A to ne ledajaké, ale ty správné – pravicové. A vůbec nevadí, že tyto lidi mnozí novináři a politici považují za podivné devianty. Právě to je posiluje v jejich boji za správnou věc – pomoci v našem, po desetiletí komunistickou ideologií morálně devastovaném národě, vzkřísit k životu autentickou pravici. 

Jak se již stává v Hovorech na pravici pravidlem, tak nejdůrazněji vystoupil s kritikou současné politiky zmíněný Petr Hájek: „V současné době jsme svědky permanentního zhroucení politického systému z devadesátých let, v němž hrály základní roli politické strany. Je konec, je skončena politika jako projekce jejich zájmů. Původní dikce politiky v devadesátých letech byla taková, že strany zastávají skupinové zájmy občanů, které se v nich sdružují nebo je volí. Ústavní soud zrušil poslední volby, což je v demokracii nevídané. Nyní se titíž novináři, kteří tomu tleskali, s hrůzou ptají, co se to vlastně stalo. Viníky jsou ale právě oni, neboli média, protože Ústavní soud jednal v souladu s nimi. Strany se díky tomu rozpadly na různé kasty a stavebním prvkem politiky se stalo moralistní rozkročování do středu politického spektra, kde, jak známo, každou stranu čeká smrt.“

Spisovatel, nakladatel a politolog Alexander Tomský se sarkasticky pousmál a konstatoval, že otázka, kterou D.O.S.T. řeší, není nová, neboť Evropa chce již od 15. století novou sekulární ideologii. V současné době se zdá, že ji našla v socialismu. Evropská pravice uznala sociální stát a podléhá pandemii nejrůznějších ochran lidstva stejně jako levice. Hádku s levicí vede tato pravice nejvýš o výšku daní. Je liberální jako levice a tak je absurdní od ní chtít, aby se s levicí o něco hádala.  Výdaje státu na tzv. sociální ochrany ochuzují ve svém důsledku všechny. Ani naše koaliční vlády nedokázaly rozpínavost státu zastavit. Vzniká jakýsi třetí proud evropské pravice, kam patří konzervativní liberálové a liberální konzervativci. Liberální konzervativci tvrdí, že stát je dílem přirozenosti a lásky k domovu. Hranici svobody omezují nesmrtelnou duší, která stát přesahuje. Je to zrcadlový opak levicového liberalismu. Jsou ale i proti pravicovému liberalismu, i když s ním souhlasí v otázkách volného trhu.  Konzervativní liberálové chápou naopak stát složený z jedinců, ale nevadí jim, že  společnost je jedincům nadřazena. Což by pravicoví liberálové nikdy nedopustili. Ti požadují minimální sociální stát a maximální záchranu kulturního dědictví,  což je model státu, který  nemá v současné EU šanci.EU dělá podobné chyby jako kdysi bolševici i jako politici v roce 1848, kteří spojovali nacionalismus s liberalismem. Tehdy tento jejich model končil válkou. Přes tyto chmurné vize zůstal pan Tomský optimistou a přednášku končil slovy naděje: „Nalezne-li pravice charismatického vůdce, bude jistě konzervativní, protože liberalismus bude zdiskreditován.“

Roman Joch, ředitel Občanského Institutu a poradce premiéra Petra Nečase, chápe reálnou pravici zahrnující v sobě antikomunismus a tržní ekonomiku jako průnik tří extrémních proudů. Jedním z pravicových proudů je hodnotový konservativismus, jehož opakem je relativismus až nihilismus. Tato definice pravice klade důraz na rozum, víru a tradici. Oblasti jejího zrodu jsou Athény (rozum Aristotela), Jeruzalém (desatero) a Anglie (tradice). V 60. letech vznikl v USA proud, kdy hodnotový konservatismus a liberalismus nebyly v protikladu. Další definice pravice je klasický liberalismus (rakouská ekonomická škola) a socialismus (Bismarck, komparativní a pak ekonomická politická definice). Třetí definice pravice je existenciálně politická, která chce ubránit západní civilizaci, jak se ustavila do roku 1940 (Chamberlain byl nahrazen Churchillem). „Protože je pravice kombinací těchto tří proudů, může být nejen demokratická, jejímiž typickými představiteli byli Thatherová a Reagan, ale i autoritářská, jako byla v Chile za generála Pinocheta,“uzavřel Joch.

Předseda Koruny české vévodství Slezského David Hibsch rovněž kritizoval současnou pravici. Dokonce ji nazval impotentní, protože se pravičáci neshodnou na tom, co z minulosti uchovat.

Podle člena středočeského krajského výboru TOP 09 Jiřího Hejlka pravice málo čerpá z tradicionalismu a málo stojí proti přebujelému novotářství. Neměla by se řídit Marxovým heslem „Dříve filosofové svět jen vykládali, nyní je nutné ho změnit“, ale naopak „Dvěstě let se snažili novotáři neúspěšně změnit svět, je proto nyní nutné se vrátit do minulosti“. Nesmíme se snažit změnit svět, a již vůbec ne revolučně. Všechny revoluce vedly svět do slepých uliček (Francouzská revoluce, Velká říjnová socialistická revoluce i ta Nacistická). Svět má svůj po tisíciletí zaběhnutý řád a měli bychom čerpat z moudrosti předků. To neznamená, že by pravice neměla přijímat pokrok, ale s přijetím nového by neměla ztrácet a zavrhovat vše z minulosti.Moderní humanisté považují za začátek letopočtu rok 1961. Historie začíná podle nich činy Gagarina, Kennedyho a Lenona. Je to nesmysl. Tradice kultivuje lidskou osobnost a sama má být kultivována nikoliv revolučně ale pomocí tradice. 
Petr Hájek navíc konstatoval, že nejen naše republika, ale ani Evropa již není, co bývala. Hroutí se její platidlo euro a mnoho států sdružených v EU je před krachem. Elity brakující EU žijí v metasvětě. Když jsme měli radost ze zabití Bin Ládina, všechna média hovořila o zhnusení, že je něco takového možné. Hlásají, že  pacifismus a lidská práva se o svět postarají. Tito ilusionisté žijí v jiném světě než my. Tento utopismus se musí zhroutit. To je ostatně naděje do budoucna. „Ale není to problém jen Evropy, za oceánem prezident současného Říma dělá hluboké socialistické reformy proti duchu pochodně Svobody před vjezdem do New Yorku,“ uvedl Hájek

Co s tímto stavem pravicové politiky dělat?

Podle vicekancléře Petra Hájka je možno k tomu zaujmout buď postoje neutrální, nebo nám to nebude jedno a budeme se ptát: „Co za tím stojí? Proč se to děje, když v devadesátých letech vypadalo vše tak krásně? Klamali jsme sami sebe velkými očekáváními, která jsou příčinami o to větších zklamání?“ Asi ano. Jsou tu ale tendence a věci, které se dějí v soustavnější linii „světového vládnutí“. 
Dospěl k závěru, že to není jen problém vně naší civilizace. Terorizmus si vymyslela tato naše civilizace a on se pak stal skutečností. Problémy hospodářské a duchovní též vymyslela tato civilizace. „To vše vymysleli a propagují konkrétní lidé i v naší republice. Lidé, které známe. Lidé přesvědčení o své elitnosti tím, že si myslí, že vědí, jak udělat to nejlepší  pro občany, a spojí-li se s kapitálem v regulaci celých odvětví, mají schopnost vyvinout velký tlak na prosazení svých představ. Výsledkem jejich činnosti je antipolitika, která nehájí zájmy občanů ale zájmy elit a to tak, že přes média vyšlou do zájmových skupin požadavek, že je to a to jejich zájem a přesvědčí je o své pravdě. Média sama si to nevymyslela. Ta si nemyslí nic, ale v důsledku toho, že propagují myšlenky těchto elit, se občané stávají manipulovaným davem, který si chce myslet to, co nám média přinášejí. V důsledku toho jsme svědky, že politika u nás skončila, že byl přepólován její gard. Zmizela politika a změnili se politici.  TOPolánek 09 je kabaretní uskupení nahrazující politickou stranu,“ uvedl Hájek a zdůraznil že:  
„Elity, které vytvářejí tyto plány, je nevytvářejí samy ze sebe. Je to transcendentní projev. Varianta souboje tmy a světla. Toto vše chce někdo v pozadí. Někdo, kdo chce krize, pocit permanentního nebezpečí a válku. Kdo? Urputná snaha vymyslet, co s tím dělat, je marná. Pojmy levice a pravice v myslích mnoha lidí ale naštěstí stále existují. Proto jsem obrovský optimista, neboť největší zlo parlamentarismu – komunismus – již bylo poraženo a doufám, že s Janou Bobošíkovou se dostane opět do Parlamentu politika idejí.“

Podle pana Hibsche autentický konzervativec musí být monarchistou, protože jedinou otázkou růstu je monarchie. Každá revoluce proti monarchiím nejen že lidem nic nedala, ale stále jen od nich bere. Okrádala lidi o svobodu obludnou vírou v lidský pantheon. Koruna česká chce proto restaurovat všeobecný řád, který stál po tisíciletí před obludnými revolucemi Francouzskou, Ruskou, Německou. Chce začít budovat společnost na autentických křesťanských základech. Společnost, která neuznává sexuální perverzi jako přirozenou jinakost, společnost, která se nebude zadlužovat. „Zadlužit království lichváři byl ve středověku zločin. Nyní žijeme v domě hrůzy. Regent je lepší vládce než zdivočelý liberální monarcha s aristokratickým původem,“ uzavřel Hübsch.

Roman Joch souhlasil s názory pana Hübsche na revoluce a za největší revolucí 20. století pokládá nacismus a u nás komunismus, protože oba tyto režimy omezovaly svobodu. „Svoboda je ctnost. Svoboda je možnost volby a proto jako cíl je nonsens!“ zdůraznil Joch a optimisticky pokračoval, že i přes současný úpadek pravice má pravice silné zbraně: „Vatikán (symbol duchovní moci západu), Pentagon (representuje moc západu) a Wall Street (symbol svobodného hospodářství). Symbolicky jde podobně znázornit levici pomocí médií, západních universit a Hollywoodu. Problémem socialismu je socialismus, kapitalismu kapitalisté.“ Podle Jocha není vše tak dobré, jak by to mohlo být, a naopak to není tak špatné. Jakýkoliv ekonomický model je kompatibilní s křesťanstvím. Pomoc chudým jde i bez socialismu. Volba pravicovějších politiků je lepší. Pokud chceme lamentovat, jací jsou politici, přesvědčme voliče, aby je nevolili. 

Petr Hájek protestoval: „Kdysi by projev ctihodného Romana Jocha na Hovorech na pravici byl považován za fantazírování západního vlastence, dnes se o jeho názorech mluví jako o pozitivních. Žije ve skleníku. Co vláda nazývá reformy, to nejsou zájmy lidí. Rovněž nesouhlasím s tím, že„svoboda je možnost volby a proto jako cíl je nonsens.“ Svoboda každého křesťana je cíl, protože je to Bůh. Mám ale na mysli skutečnou vnitřní svobodu, kterou nalezne opravdu věřící člověk ve svém nitru  v podobě Boha. A nalézt tuto svobodu je životním cílem každého křesťana, protože tato svoboda je Bůh.

Protože podobný spor pana vicekancléře s panem Jochem o to, zda je svoboda cílem či pouze prostředkem k jeho dosažení, se rozhořel již na minulých Hovorech na pravici. Mám pocit, že každý z nich má na mysli jinou její definici. Pan Joch má zřejmě na mysli materiální svobodu, jak ji chápou moderní lidé, zatímco pan Hájek skutečnou vnitřní svobodu věřícího člověka, která je zásadním prvkem křesťanské etiky, kterou může pocítit jen člověk hluboce věřící, protože tato svoboda je Bůh. Dobré jednání, neboli prostředek pro správný cíl lidské existence, je tudíž takové, které přivádí člověka blíže k této vnitřní svobodě, tedy k Bohu, který je cílem lidské existence. Skutečná vnitřní svoboda je tedy cílem lidské existence. Vybereme-li si k dosažení tohoto cíle správnou materiální svobodu, pak nám tato poslouží jako prostředek k dosažení konečného cíle. 

Z výšeuvedeného sporu je vidět důležitost podobných přednášek, na nichž i velmi inteligentní lidé si mnohdy zpřesní definice pojmů, tentokrát na svobodu, příště možná na něco jiného. Sémantika byla v minulosti velmi opomíjena a je dobře, že se na takovýchto setkáních tento nedostatek napravuje.