Dnes, 13. října 2015, je tomu 90 let od narození nejvýznamnější evropské političky minulého století, baronky Margarety Thatcherové, která změnila nejen vlastní zemi
Dnes, 13. října 2015, je tomu 90 let od narození nejvýznamnější evropské političky minulého století, baronky Margarety Thatcherové, která změnila nejen vlastní zemi, ale spolu s největším státníkem minulého století americkým prezidentem Ronaldem Reaganem přispěla k pádu železné opony a komunismu, čímž změnila život obyvatel střední i východní Evropy. Spolu s Reaganem se postavila proti rozpínavosti mezinárodního komunismu všude na světě a tím fakticky změnila život celého světa. Rok 1989 by nebyl v Evropě tak hladký bez roku 1979, kdy se stala premiérkou Velké Británie a pomohla Reaganovi změnit svět.
Až do roku 1979, kdy zvítězila Thatcherová ve volbách, panovalo totiž na Západě přesvědčení, že směřování světa k socialismu je nezadržitelné. Po jejím vítězství vypadalo všechno najednou jinak. Udělala čelem vzad a naopak vykročila od pochodu k socialismu k pochodu ke svobodě a demokracii. Měla samozřejmě velké štěstí, že dva roky po jejím zvolení nastoupil do Bílého domu ve funkci amerického prezidenta Ronald Reagan, který měl za svůj hlavní sen zabránit pochodu USA k socialismu a naopak, za každou cenu, stávající totalitární socialismus chtěl v celém světě zničit. Společně porazili hroutícího se a vyprázdněného největšího nepřítele lidstva minulého století - totalitární socialismus. Bylo to nádherné a neopakovatelné období, které jsme díky nim mohli prožít.
Ještě dnes cítím, jak jsem naprosto zkameněla při zprávě o smrti této odvážné političky, baronky Thatcherové, a jediné, co mi tehdy vytanulo na mysli, bylo: "Konec nádherné epochy, konec snu o budování lepšího světa." Pak jsem se zastyděla za tu skepsi a uvědomila si, že osobnosti, jako byla baronka Thatcherová, neumírají, ale zůstávají navždy v srdcích nás všech i budoucích generací. Jejich odkaz přetrvá věky a historie je docení.
I když je to jistě pravda, přesto musím uznat, že osobnost, jakou byla lady Margaret Thatcherová, v současné Evropě nesmírně chybí. Současná EU se stává stále více a více antithatcherovskou, elitářsky potlačující vůli jednotlivých národních států v ní sdružených. Nikdo z evropských politiků nezvolá, jako kdysi baronka Tchatcherová v belgických Brugách, že "potlačování národních států a koncentrace moci v Bruselu Evropu zničí." Její hlas v EU všem stoupencům svobody, volného trhu a kapitalismu nesmírně chybí a její smrt byla obrovskou ztrátou. Zejména poslední dobou by byla podobná železná dáma v politice EU zapotřebí jako sůl. Po jejím odchodu z politiky ji vystřídali čtyři ministerští předsedové: John Major, Gordon Brawn, Tony Blair, a David Cameron. Po žádném z nich ale nezůstane pro historii žádný -ismus, žádný nový thatcherismus.
Je bohužel příznačné, že tato velká osobnost, která pro VB a celý svět tolik udělala, byla ke konci života podle slov jejího přítele Václava Klause, který ji až do její smrti navštěvoval i mimo protokol a jehož si tak vážila, že si ho v závěti přála mít mezi členy své rodiny na pohřbu, nejfrustrovanějším člověkem, jakého kdy viděl. Nemluvila prý v posledních letech o jiném, než že neprohrála žádné volby a přesto ji smetla její vlastní politická strana. Byl prý v ní pocit obrovské trpkosti, že ji smetli její eurofilní ministři. Je to velice smutné, ale je to zřejmě úděl všech velkých osobností, že za jejich života je nenávidí Ti, kteří jim nesahají po kotníky, a docení je až historie. A to platí nejen pro státníky, stačí otevřít knihu Kámen a bolest o životě geniálního Michelangela Buonarrotiho.
A nejen nuláci v její vlastní straně, ale všichni politikové západní Evropy, všichni ti eurofilní maoisti a trockisti nenávidí myšlenky lady Thatcherové doslova až za hrob. Žádný z nich nebyl na jejím pohřbu. Zatímco Dick Cheyney a další američtí státníci zastoupeni byli. Dokonce i Henry Kissinger ve svých 90 letech přiletěl uctít její památku. Tato informace vypovídá o EU víc než tisíce zpráv. Dosvědčuje, že EU nastoupila cestu k totalitárnímu socialismu. Kam tato cesta vedla národy v minulém století, netřeba hovořit...
Jak se změnila VB po nástupu Margaret Thatcherové do funkce premiérky
V době před nástupem Tchatcherové byl ve VB socialistický stát podobný tomu našemu. Stát, který převzala Thatcherová po labouristech Haroldu Wilsonovi a Jamesi Callaghanovi, byl v zoufalém stavu: Inflace převyšovala dvacet procent a klíčové podniky, které měl v rukou stát, nedokázaly čelit kontinentální konkurenci. Britská libra nebyla směnitelná a ostrované cestující do ciziny museli žádat o obdobu devizových příslibů známých z komunistického Československa. Hospodářství klesalo, vládly odbory, cestovalo se na devizové přísliby s 50 librami v kapse. Odbory žádaly nejen stále větší platy, ale i změnu pracovní doby. Snažily se takřka nepracovat a toužily po tom, aby se znárodňovalo. Lady Thatcherová zásadním způsobem omezila jejich moc, čímž radikálně omezila další možnosti pochodu k socialismu na domácí scéně. A to i přesto, že jejich chování chválily intelektuální vrstvy, které neakceptovali argument, že stát nevytváří díky odborům hodnoty. Ona však důrazně razila své heslo: „Nemůžeme pomoci slabým, když oslabíme silné. Není pravda, že vysoké daně vedou k prosperitě lidstva.“ Naopak radikálně snížila daně ze 47 procent HDP v roce 1980 na 39,5 procenta HDP v roce 1990 se zdůvodněním že „Není žádná taková věc jako veřejné peníze. Jsou pouze peníze těch, kteří platí daně. Stát není totéž co společnost. Společnost má být bohatá, stát naopak relativně chudý. Daně společnosti mají být proto nízké." Její privatizace ukázala, že to myslí s podporou svobodného podnikání skutečně vážně. Kombinace těchto tří principů - omezením síly odborů, radikálním snížením daní a privatizací - změnila život Angličanů k lepší budoucnosti.
Velmi důležitá byla její teze, že stát neumí podnikat a nemá se tudíž plést do mikroekonomického života společnosti. Vláda by měla mít pouze střednědobý inflační cíl, a měla by se zabývat makroekonomickou rovnováhou. Neuznávala Keynesiánství jako stimul státních půjček, ale naopak byla přesvědčená, že vede dlouhodobě k inflaci. Postarala se o zničení byrokratické zátěže, aby střední vrstvy mohly lépe podnikat. Povzbudila je postojem: „Podporujeme odborníky, ne flákače. Sociální stát je věcí míry“. Její liberální hospodářská politika vyvolala v Británii společenské zemětřesení.
Jak by se chovala lady Thatherová nyní na místě Davida Camerona?
Rozhodně by neposouvala konzervativní stranu do středu pomyslného politického spektra k „New Labour“ kde na každou stranu čeká podle Petra Hájka smrt. Také si neumí představit, že by z toryů dělala partaj pro všechny „catch all party“. Nedělala by kompromisy s bruselskými eurokraty prosazujícími federalizovanou Evropu. Svůj odpor proti federalizaci EU vyjádřila jasně v říjnu 1990 v Dolní sněmovně výkřikem „Ne! Ne! Ne!“.
Na rozdíl od všech pokorných politiků vůči EU se dovedla vždy ozvat a prosadit své ve prospěch VB. Vzpomeňme jak svým výrokem na summitu v Dublinu v roce 1979 „Chci zpátky svoje peníze" se zdůvodněním, že nevidí nejmenší důvod, proč by Británie měla živit předotované francouzské zemědělství, získala 2/3 peněz, které platí VB do EU, každoročně zpět. A přestože VB dostává tyto peníze dodnes, vytýkali někteří ustrašení europeističtí konzervativci v čele s Douglase Hurdem lady Thatcherové přílišnou příkrost vůči EU a nakonec ji přiměli, aby v listopadu 1990 odešla z Downing Street.
Škoda. Dá se předpokládat, že kdyby tam byla nyní, zvolala by "Chci zpátky svoje kompetence!“ a Británie by neměla starosti s uprchlíky a terorismem. A co víc, podle jejího nástupce Johna Majora, kdyby zůstala ve funkci,neměli by Britové Maastrichtskou smlouvu. Thatcherová totiž dobře chápala hodnotu svého ostrovního království a dovedla ji využít. „Bez obalu, Evropská unie nás potřebuje víc, než my ji,“ napsala v knize Umění vládnout.
Cameron sice také hlásá boj o kompetence, jenže dosud neřekl, jaké. Nebojuje, ale jen opatrně sonduje, co může získat. Teprve poté oznámí výsledek a slibuje, že ho předloží v referendu. Thatcherová, která sjednocenou Evropu označovala za „utopický projekt“, by bez vytáček řekla, co chce zpátky, a nepožadovala by k tomu žádné referendum. Pracovala podle hesla „Nenásledujte dav. Dav musí následovat vás.“ zatímco Camerpon naopak následuje dav, čeká vždy na to, co chce slyšet jeho voličstvo, a podřizuje se mu. Brání se nálepce thatcherista, zdůrazňuje, že dělá vlastní politiku a nepokládá se za politického dědice jediné britské premiérky. Thatcherismus označuje za překonaný. David Cameron dělá skutečně politiku zcela jinou než ona, avšak thatcherismus není překonaný. Naopak na něj budou velmi brzy při současné nezodpoovědné politice EU Britové vzpomínat.
U nás se hlásí k odkazu thatcherismu Institut Vácklava Klause, který zahájil 23. dubna 2013 oficiálně svou činnost přihlášením se k odkazu Margaret Thatcherové a věnoval jí vzpomínkový seminář. Prezident Václav Klaus, kterého ne nadarmo v anglické Wikipedii nazývají „Thatcherem střední Evropy“ tehdy prohlásil: „Hledali jsme stále téma, kterým by měl Institut zahájit svou činnost. Vše, co se nabízelo, bylo spíš dílčí a parciální, nevyjadřující samotnou podstatu našeho myšlení, až nám téma přinesl sám osud skonem nejvýznamnější světové političky poslední čtvrtiny minulého století, Margarety Thatcherové. Svobodu jednotlivce, volný trh, malý vliv státu, to vše, co zastáváme i my, ztělesňovala měrou vrchovatou.“ A
17. listopadu 1999 přijela do Prahy osobně odhalit Churchillův pomník
Osobně jsem se setkala s paní baronkou jen jednou v životě a to při slavnostním odhalení Churchillova pomníku před budovou Vysoké školy ekonomické v Praze. Byla tehdy velká zima, všichni jsme byli v kožiších či zimních pláštích, ona ale připlula v lodičkách a rozevřené bluzičce, v krásném klobouku, kostýmovém kabátku lemovaném kožešinkou. Protože patřila k nižší střední vrstvě, chtěla této pomoci zvednout hlavu. Dokázala nosit kostýmky, aby i ony se začaly oblékat, jako vrstvy vyšší. Věděla přesně, co znamená image státníka a neslevila z něj. "Když jsme ji vezli do parlamentu, říkali jsme si, že to hodinové rozmrazování nemůže přežít. Přežila dalších 14 let,“ vzpomínal na její návštěvu prezident Václav Klaus. Co na mne tehdy ale zapůsobilo ještě víc, že i s tím nejmenším človíčkem jednala jako se sobě rovným.
Nalezla jsem již takřka historické snímky ze 17. listopadu 1999 a použila je k ilustraci toho, jak tato dáma jednala a kdo jí stál zato, že vážila cestu do cizí země, aby byla u takové události. Věřím, že jí Bůh za její práci nejen pro Velkou Británii, ale pro celou Evropu odměnil měrou vrchovatou.
© Kulturní komise ČR
