Přestože již uplynulo 117 let od doby, kdy se 6. února 1905 narodil úředníkovi První české vzájemné pojišťovny Vratislavu Werichovi a Gabriele Choděrové jediný syn Jan KřtitelFrantišek Werich, stále nás toto děcko zajímá.
Přestože již uplynulo 117 let od doby, kdy se 6. února 1905 narodil v Praze na Smíchově čp. 403 úředníkovi První české vzájemné pojišťovny Vratislavu Werichovi a dceři hostinského na Žižkově čp. 970 Jana Choděry Gabriele jediný synek Jan Křtitel František Werich, stále nás osud tohoto děcka zajímá. Tehdy ovšem nikdo netušil, že se po více než sto letech od jeho příchodu na svět umístí v anketě Největší Čech na šestém místě, před Janem Husem. Jeho dětství nebylo jednoduché, protože rodiče se brzy rovedli a malý Jeník připadl do péče otci, který byl za první světové války odvelen na frontu a Jeník žil poté u své matky v Holešovicích. O jeho duševní síle svědčí to, že ani tento kočovný život, ani válka ho nezlomily a rozhodl se pro gymnasiální studium. A právě toto rozhodnutí mělo na jeho celý život rozhodující vliv. Na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze se totiž v roce 2014 seznámil se spolužákem Jiřím Voskovcem, s nímž se stali kamarády doslova na život a na smrt. Werich se sice rozhodl po maturitě jít studovat práva, ale vzhledem k tomuto osudovému setkání studium práv nedokončil a již ve svých 22 letech uvedl s Jiřím Voskovcem v pražské Umělecké besedě první divadelní představení Vest pocket revue.
A co víc, s Voskovcem vytvořili okamžitě tak skvělou komediální dvojici, že se několik měsíců po uvedení Vest pocket revue stali součástí Osvobozeného divadla, v němž začali spolupracovat s třetím doživotním partnerem, skvělým hudebníkem Jaroslavem Ježkem. Bohužel po tragické Mnichovské dohodě v září 1938 ukončilo v listopadu 1938 Osvobozené divadlo svou činnost a Voskovec, Werich i Ježek museli v době největšího rozletu a plni tvůrčích sil emigrovat do USA. Po návratu do vlasti roku 1945 založili Divadlo V+W. Komunistický puč v roce 1948 však Voskovec již nevydýchal a vrátil se definitivně zpět do Ameriky. Jan Werich přešel do Divadla státního filmu v Karlíně a pak se stal čtyři roky uměleckým ředitelem a hercem Divadla satiry, dnešního Divadla ABC. Hrál v několika filmech a televizních inscenacích. Získal dokonce titul Národní umělec. Po sovětské okupaci mu byl za neschvalování tohoto zločinu v 70. letech přístup do médií zamezen. A vše bylo dovršeno na sklonku následujícího desetiletí, kdy byl propagandisticky využit jeho podpis Anticharty. Veřejnost netušila, že byly k podpisům použity podpisy z prezenční listiny neboli z pouhé účasti v Národním divadle a on proto ztratil u mnohých svůj kredit. Po zbytek svého života byl tak vládnoucím režimem postaven mimo hlavní kulturní proud. Toto a nekonečné množství dalších informací o jeho tvorbě je již veřejnosti známo.
Jaký byl ale osobní život Wericha a jemu blízkých žen?
Pokud jde o osobní život, tak se pouze dozvíme, že se seznámil v divadle s krásnou o rok mladší návrhářkou a švadlenou divadelních kostýmů a pozdější překladatelkou z angličtiny Zdenou Houskovou a ve svých 24 letech se s ní oženil. Po deseti letech se jim narodila dcera Jana, která zdědila po mamince vlohy na jazyky a po otci vlohy herecké. Ve 22 letech se Janě narodila po svatbě s Jiřím Kvapilem dcera Zdeňka Kvapilová, přezdívaná Fanča, která je nyní fyzioterapeutkou ve Švýcarsku, kde žije s manželem Josefem Hulíkem a dcerou Janou. Z nemanželského vztahu Jiřího Kvapila s neznámou českou umělkyní vzešel syn Jiří Petrášek, český ekonom, vysokoškolský pedagog, spisovatel, příležitostný herec, dabér a moderátor.
O vykreslení Jana Wericha a všech výše popsaných osobností ale ani toto mnoho neříká. V povědomí nás všech zůstává Werich pouze jako symbol, ale o jeho citovém životě nevíme nic. Co cítil jako člověk, jak trávil volné dny, co prožíval kromě práce, která byla navíc omezena bezohlednými zásahy nejdříve nacistického a poté mnohem déle trvajícího komunistického režimu. Jak toto vše působilo na něho samotného a jak to ovlivňovalo náladu a vztahy v rodině. Prostě není známo téměř nic z jeho soukromí, kromě kusých bulvátních zpráv.
Proto je skvělým počinem od paní Terezy Brdečkové, že vydala v nakladatelství Limonádový Joe knihu s názvem O Janě a Zdeňkách kolem Jana Wericha, v níž ho přibližuje čtenářům nejen jako umělce, ale především jako člověka z masa a kostí, díky rozsáhlé, dosud nikým nezveřejněné korespondenci s Jiřím Voskovcem, ale především citacemi z jeho deníků, které si vedl nejen o setkáních s nejbižšími kamarády - jejím otcem Jiřím Brdečkou, Jiřím Trnkou, Zdeňkem Štěpánkem a dalšími rodinnými přáteli, ale i o těch nejběžnějších věcech, jako o příchodu komeníka, o nemocech...
Dozvíme se, jak zejména tři generace chytrých, vzělaných, schopných a vtipných žen, manželky Zdeňky, dcery Jany a vnučky Zdeňky zvané doma Fanča ovlivnily život Jana Wericha. A také, že byly pro Wericha tím nejcennějším, co vedle svého publika na světě měl. A také, jak ho tyto ženy vnímaly a jak rozporuplný byl život umělců v komunistickém Československu.
Je samozřejmé, že i bez nich by Werich jistě psal a hrál, ale psal by možná jiné věci, protože by uvažoval jinak. A především by neměl to zázemí, které mu dávalo možnost soustředit se na práci a nestarat se o běžný chod domácnosti, zejména ke stáří a v těžkých životních obdobích. A právě to vycítíme z této knihy.
Já osobně pamatuji díky tomu, že jsem sdílela jako fyzik společnou místnost v Heyrovského ústavu ČSAV s manželem vedoucí chemoterapeutky na Bulovce MUDr. Černé, jak smutný byl konec Werichova života. A to nejen pro zákeřnou a hroznou nemoc, ale především proto, že mu půl roku před jeho smrtí, tedy v době kdy paní Zdeňku nejvíc potřeboval, na jaře 14. dubna 1980 jeho manželka zemřela. A ještě navíc dcera Jana byla hospitalizována se zhoubnou nemocí v téže nemocnici, jako on, takže milovaná vnučka Fanča zůstala sama ve vile na Kampě pouze s pani Danou Pakovou, která se starala leta o Werichovu domácnost. Na štěstí se smrti dcery nedožil. Zemřela v roce 1981, tedy rok po jeho smrti na podzim 31. října 1980. A zde se ukázalo jak skvělým člověkem byl Jiří Voskovec. Fanča v snad nejtěžší době svého dosavadního života zvedla telefon a na druhém konci v kalifornském pouštním domě Pearl Blossom uslyšel 9. května 1981 Jiří Voskovec její zprávu "Máma právě zemřela". Reagoval větou "Ty moje holčičko, nemůžeš tam zůstat sama, musíš hned přijet k nám." A okamžitě začal plánovat její příjezd. Poprosil Miloše Formana, který se chystal na celé léto do Londýna stříhat Ragtime aby se o Fanču postaral, že si pro ni s manželkou Christine přijedou. Vystavil pro Fanču oficiální pozvání a naplánoval vše na cestu do Londýna. Bohužel sám v posledním stádiu rakoviny již nedorazil. Zemřel 1. července 1981. Je nádherné, že vlastně přátelství Jiřího Voskovce k Werichovi přetrvalo dokonce ještě po jeho smrti. I když sám byl již také těžce nemocný, pozval Fanču do Ameriky. Fanča tedy strávila celé léto s Formanovým štábem a pak se vrátila bydlet k paní Paové a její rodině na Prosek. Když se sebrala z hrozných událostí, vystudovala a po studích fyzioterapie se provdala ve švýcarsku za bývalého švagra Werichovy sekretářky pani Týlové Josefa-Japa-Hulíka s nímž a jejich dcerou Janou prožívá krásný život ve skvělé zemi. Přesto patří obrovská poklona Jiřímu Voskovcovi i jeho americké pani Christine za to jak zareagovali v nejtěžších dobách Fančina života. Jak stojí v Bibli:"Podle ovoce poznáte jich".
A nakonec nemohu opomenout poděkování ještě někomu důležitému pro vznik této zajímavé knihy. Musím poděkovat viru Covidu 19, protože paní Brdečková sdělila našemu listu, že díky dva roky trvající povinné domácí karanténě, uklízela a prohlížela věci, k nimž by se v běžném frmolu nedostala, a nalezla škatule fotografií a korespondence s Janem Werichem. Manžel, majitel nakladatelství Limonádový Joe, se smál, že by to vydalo na knihu, a tak se nakonec spojila s Fančou, kterou její nápad potěšil a pozvala ji do Švýcarska, aby použila, cokoliv bude chtít, z beden papírů, deníků a fotografií po otci. Paní Tereza Brdečková nezapře, že je dcerou velice pracovitého a činorodého režiséra a nedokáže nepracovat ani v době, když mnozí kolem jen bědují a chystají se pod vlivem vládních poplašných zpráv umřít.
Protože dcera Fanči Jana jezdí často do Prahy, daly vše dohromady a kniha je na světě. Dokonce prý si mohla pustit rozhovor Wericha s jeho dcerou Janou Táto povídej a poznala, jak probíhala komunistická cenzura. Werich prý tam říká historky jinak, než mohla slyšet veřejnost. Fanča prý má ve Švýcarsku nekonečně mnoho materiálu. Zejména deníky, které si psal Werich velmi podrobně zejména po roce 1953 a vyjadřují mnoho moudrého, co si myslel o situaci, protože měl mnohem víc času bez Voskovce. Po celou válku také chodila pošta mezi Amerikou a naší republikou, tedy mezi oběma přáteli. Je prý z toho také vidět, jak Jana snížila svoji agitaci a obdiv pro Roosevelta. A také, jak Werich charakterizoval tehdejší situaci. Za vše uvádím alepoň jeden jeho citát z knihy: "Každá doba je těhotná něčím novým, ale ještě neví, s kým to má."
Také se z dochované korespondence ve Švýcarsku podle paní Brdečkové dozvíme i některé chyby Jana Wericha. Například, že dceru Janu, možná aniž si to uvědomoval, shazoval. Zatímco herce kolem sebe nechával doslova vykvést, ona jako by tam nebyla. Přitom si přál, aby se stala dobrou herečkou. Možná myslel, že jí tak přinutí k větším výkonům, ale na jemnou ženu toužící spíše po studiu filosofie to působilo spíše destruktivně. Také paní Zdeňka prý zažívala po celý život mnoho Werichových záletů. Dokonce jeden trvající 20 let, takže byla velice naštvaná. Ona ale nechtěla, aby se stala kniha bulvárem a mnohé čeká ve Švýcarsku na zpracování.
"Chtělo by to vše prostě utřídit, sepsat a vědecky zhodnotit. Je to svědectví o době bez cenzury, opravdu psané pravdivě jen pro sebe. Tak, jak si deníky píšeme. Já i Fanča budeme jen rády, kdyby se toho ujali odborníci," uzavřela paní Brdečková. A já dodávám, že kniha rozhodně stojí za přečtení. Je v ní i mnoho fotografií zajímavých lidí kolem Jana Wericha a jeho rodiny. Není to ale bulvár. Naopak velmi noblesně a kultivovaně psané čtení rukou zkušené vzdělané autorky.
© Kulturní komice ČR, z.s.
